ECLI:CZ:US:2023:1.US.183.23.1
sp. zn. I. ÚS 183/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Víta Šimečka, zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem nám. Míru 142/88, Svitavy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022 č. j. 30 Cdo 2260/2022-410, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022 č. j. 58 Co 61/2022-379 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 11. 2021 č. j. 23 C 277/2012-345, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") náhrady škody ve výši 1 497 821 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 381/99. Škoda měla představovat pohledávku s příslušenstvím, která by byla stěžovateli přiznána, avšak v důsledku nesprávného úředního postupu již nemohla být vymožena. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání stěžovatele zamítl a rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel tvrdí, že k porušení výše uvedeného základního práva mělo dojít v důsledku nesprávného a formalistického postupu obecných soudů, které zamítly jeho žalobu na náhradu škody. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že je vysoce nepravděpodobné, že by byla pohledávka zaplacena po právní moci napadeného rozsudku dobrovolně či na základě exekuce. Má za to, že v daném řízení splnil svoji povinnost tvrdit a prokazovat jak vznik škody, existenci a výši škody, tak zejména příčinnou souvislost. Brojí proti hodnocení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem státu a vznikem škody a proti stanovení nesprávného rozhodného data ze strany obecných soudů. Nesouhlasí rovněž s odmítnutím dovolání dovolacím soudem, neboť je přesvědčen, že se tento soud nezabýval všemi jeho námitkami a své rozhodnutí řádně neodůvodnil, čímž se dopustil odepření spravedlnosti.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Ústavní soud v dané věci ověřil, že Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání náležitě odůvodnil, že námitky stěžovatele nemohly přípustnost dovolání založit, neboť se týkaly otázek, při jejichž řešení se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud dostatečně a s odkazem na svoji dosavadní judikaturu (např. rozsudky sp. zn. 31 Cdo 1791/2011 a 30 Cdo 1943/2013) vysvětlil, že otázka způsobu určení zjištění doby, ve které mělo řízení proběhnout a skončit v případě, že by nedošlo k průtahům v řízení, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při řešení této otázky se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud neshledal důvody ke změně této judikatury ani na základě argumentace stěžovatele, která není vystavena na nesouhlasu se závěry odkazované judikatury, nýbrž na vlastní skutkové verzi průběhu řízení.
S ohledem na to Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nesplnil svoje povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí obvodního a městského soudu, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu