ECLI:CZ:US:2023:1.US.1838.23.1
sp. zn. I. ÚS 1838/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky P. V., zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem, sídlem Pravdova 1113/II, Jindřichův Hradec, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. května 2023 č. j. 5 Co 439/2023-229 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14. února 2023 č. j. 9 P 305/2022-207, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a nezletilého O. V. a nezletilého T. V. a J. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí "ve výrocích o splatnosti výživného", přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. l, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") změnil rozsudek téhož soudu ze dne 24. 2. 2022 č. j. 9 Nc 326/2021-137, 10 P a Nc 152/2021 v části, ve které bylo rozhodováno o běžném výživném s účinností od 1. 1. 2023 tak, že třetí vedlejší účastník, otec nezletilých (dále jen "otec") je povinen platit nezletilému prvnímu vedlejšímu účastníkovi výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně a nezletilému druhému vedlejšímu účastníkovi výživné ve výši 5 400 Kč měsíčně, kdy výživné pro oba je splatné vždy do každého 20. dne v měsíci k rukám stěžovatelky, matky nezletilých (dále též jen "matka") [výrok I.], soud dále vyčíslil nedoplatek na výživném za dobu od 1. 1. 2023 do 31. 1. 2023 ve výši 1 000 Kč pro prvního nezletilého a ve výši 1 400 Kč pro druhého nezletilého, který otci uložil zaplatit spolu s běžným výživným pro oba nezletilé za měsíc březen 2023 [výrok II.], a dále rozhodl o nákladech řízení [výrok III.]. Okresní soud dospěl k závěru, že v předmětné věci došlo u otce ke změně poměrů odůvodňující změnu rozhodnutí o výživném pro oba nezletilé, a proto s odkazem na §923 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), přikročil ke zvýšení výživného. Při stanovení splatnosti výživného vycházel okresní soud z §921 odst. l občanského zákoníku, a rozhodl, že výživné bude splatné pro oba nezletilé k 20. dni v měsíci k rukám matky, a to s odkazem na požadavek otce vztahující se k reálné výplatě jeho mzdy německým zaměstnavatelem.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že v předmětné věci došlo ke změně poměrů, a to zejména na straně otce. Ke splatnosti výživného krajský soud poukázal na to, že z §921 odst. 1 občanského zákoníku vyplývá, že výživné se plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na měsíc dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou povinná dohodla s osobou oprávněnou jinak. V předmětné věci se matka s otcem na splatnosti výživného nedohodli, krajský soud však shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že respektuje požadavek otce s ohledem na reálné výplaty jeho mzdy německým zaměstnavatelem, že výživné je pro oba nezletilé splatné vždy do každého 20. dne v měsíci, na který se výživné platí k rukám matky.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily §921 občanského zákoníku, podle kterého je výživné splatné vždy na měsíc dopředu, a porušily tak výše uvedená ústavně zaručená práva stěžovatelky. Stěžovatelka poukazuje na to, že zákonodárce stanovil placení výživného měsíčně dopředu proto, že výživné pro nezletilé děti musí mít matka k dispozici již na začátku měsíce, kdy jsou splatné i každoměsíčně placené poplatky a náklady související s péčí o děti. Podle stěžovatelky by bylo v rozporu se zájmy dětí, kdyby se matka musela začátkem měsíce zadlužovat či jiným způsobem ušetřit potřebnou částku na náklady dětí a případný dluh pak splatit ve druhé polovině měsíce, kdy teprve obdrží výživné. Stěžovatelka poukazuje na to, že v předmětné věci nedošlo k dohodě rodičů o splatnosti výživného pro nezletilé, přičemž lhůta splatnosti výživného až 20. dne v měsíci je extrémní a je v rozporu nejen s textem zákona, ale i s jeho smyslem. Rozhodnutí o placení výživného o téměř celý měsíc opožděně, které lze za určité výjimečné situace připustit, nemůže být odůvodněno pouze pozdějším výplatním termínem otce. Je-li v daném případě otci mzda skutečně vyplácena až ve druhé polovině měsíce (a nešlo pouze o jeho účelové tvrzení), má otec možnost platit výživné do 20. dne v měsíci se splatností na měsíc dopředu, tak jak stanoví §921 občanského zákoníku. Stěžovatelka poukazuje na to, že rozsudky stanovují ve většině případů placení výživného do 10. či 15. dne "v měsíci měsíčně předem", což je třeba chápat tak, že např. výživné na duben je splatné do 10. či. 15. března, tedy měsíčně předem. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavní soudu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 2988/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. 26 Cdo 1699/2014.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodnutí obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše (tím spíše pak jeho splatnosti). Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Tato otázka by se mohla dotknout ústavněprávní roviny za situace, kdy by výživné bylo stanoveno svévolně bez ohledu na konkrétní okolnosti případu a nebylo řádně odůvodněno.
9. Úkolem Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věci péče o nezletilé a určení výživného pro ně je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných norem totiž může přesahovat do ústavní roviny, neboť příslušnou podústavní úpravou jsou právě ústavní zásady realizovány a konkretizovány [čl. 32 odst. 6 Listiny; srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. Při tomto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), usnesení ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 770/22].
10. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily §921 odst. 1 občanského zákoníku, upravující splatnost výživného. Podle uvedeného ustanovení se výživné plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na měsíc dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou povinná dohodla s osobou oprávněnou jinak. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že nedohodla-li se osoba povinná s osobou oprávněnou, může soud svým rozhodnutím stanovit odchylku od výše upraveného pravidla (ve smyslu splatnosti výživného), shledá-li proto určitý důvod. S ohledem na účel vyživovací povinnosti je však třeba odchylku od obecně nastavené splatnosti odůvodnit. Této své povinnosti obecné soudy v předmětné věci dostály.
11. Ke stěžovatelkou uplatněné námitce o určení splatnosti výživného stanoveného pro nezletilé syny nutno uvést, že tato otázka by se mohla dotknout ústavněprávní roviny za situace, kdy by splatnost výživného byla stanovena svévolně bez ohledu na konkrétní okolnosti případu a nebyla řádně odůvodněna. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy svá rozhodnutí o stanovení splatnosti výživného pro nezletilé náležitě odůvodnily, a to odkazem na otcovy reálné výplaty mzdy německým zaměstnavatelem. Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za dostatečná, nevybočující z rámce ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší závěry obecných soudů přehodnocovat a do jejich rozhodnutí jakkoli zasahovat.
12. Ústavní soud konstatuje, že ve věci jednající soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí ve vztahu ke stanovení splatnosti výživného pro nezletilé nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
13. Odkazy stěžovatelky na usnesení Ústavní soudu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 2988/16, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. 26 Cdo 1699/2014, neshledal Ústavní soud případnými, neboť tato rozhodnutí byla vydána za jiných skutkových okolností a řešila svou povahou jiné otázky, a proto k nim v posuzované věci nebylo možno přihlédnout.
14. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilých (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu