ECLI:CZ:US:2023:1.US.1865.23.1
sp. zn. I. ÚS 1865/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Milana Brože, zastoupeného JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem Řehenice 10, Pyšely, proti rozsudku Městského soudu č. j. 62 Co 79/2023-90 ze dne 26. 4. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 67/2022-53 ze dne 25. 11. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal po státu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Konkrétně požadoval omluvu a peněžní zadostiučinění ve výši 30 000 Kč.
3. Nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 11. 8. 2020, kterým bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, jímž byl stěžovateli uložen správní trest za přestupek podle §25 odst. 1 písm. f) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmu, v tehdejším znění (stěžovatel ve lhůtě nesplnil oznamovací povinnost). Městský úřad stěžovateli uložil správní trest pokuty ve výši 1 000 Kč. Krajský úřad tento trest změnil za trest napomenutí.
4. Ministerstvo spravedlnosti v přezkumném řízení dne 20. 4. 2021 zrušilo rozhodnutí o přestupku, a to vzhledem k derogačnímu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze dne 11. 2. 2020, kterým byla k 31. 12. 2020 zrušena některá ustanovení zákona o střetu zájmů. Stěžovatel pak dne 19. 10. 2021 uplatnil u ministerstva nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy. Dne 21. 4. 2022 podal stěžovatel žalobu k obvodnímu soudu o omluvu a zaplacení 30 000 Kč. Ministerstvo mu následně dne 16. 8. 2022 poskytlo omluvu.
5. Obvodní soud žalobu stěžovatele rozsudkem zamítl. Městský soud jeho rozsudek v odvolacím řízení potvrdil. Stěžovatel v řízení před soudy argumentoval, že závažnost vzniklé újmy podtrhuje skutečnost, že rozhodnutí krajského úřadu jej nutilo pod hrozbou dalších sankcí podat oznámení do registru oznámení, čímž měla být dotčena jeho ústavně zaručená osobnostní práva, a to zejména s přihlédnutím k výše citovanému nálezu Ústavního soudu. Rovněž mělo dojít k zásahu do jeho rodinného a soukromého života a poškození jeho dobré pověsti.
6. Soudy dospěly ke skutkovému závěru, že stěžovatel nepodal vstupní majetkové oznámení v souvislosti s tím, že byl v roce 2018 zvolen starostou, a nesplnil povinnost podat průběžné majetkové přiznání za rok 2018. Stěžovatel učinil oznámení o svém majetku až 19. 12. 2019, tj. s ročním zpožděním. Dne 26. 2. 2020 byl městským úřadem uznán vinným ze spáchání přestupku. Soudy při hodnocení nároku stěžovatele zaprvé vyšly z toho, že tvrzená nemajetková újma založená na zveřejňování majetkových poměrů veřejných funkcionářů podle zákona o střetu zájmů (před derogačním zásahem Ústavního soudu) není v příčinné souvislosti s přestupkovými rozhodnutími; stěžovatel požadavkům zákona vyhověl dobrovolně a prvostupňové správní rozhodnutí bylo vydáno až poté (za dodání po lhůtě). Zadruhé soudy konstatovaly, že s ohledem na judikaturu k odškodňování za nezákonná rozhodnutí nelze uložení správního trestu napomenutí vnímat jako takovou křivdu, aby nebylo možné omluvu považovat za postačující formu zadostiučinění. Odvolací soud navíc upozornil, že stěžovatel kandidoval v komunálních volbách s vědomím, že podle zákona o střetu zájmů má tuto oznamovací povinnost (kterou splnil opožděně), přičemž Ústavní soud ji aproboval a postavil se toliko proti možnosti plošného anonymního nahlížení.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje, že ministerstvo mu poskytlo omluvu až po uplynutí šestiměsíční lhůty a po podání žaloby, přičemž soudy tuto skutečnost dostatečně nezohlednily; v takovém případě již omluva jako přiměřené zadostiučinění nepostačuje. Soudy, namísto toho, aby tuto skutečnost zohlednily ve výroku o nákladech řízení, naopak ji vzaly k tíži stěžovatele, který dle nich měl jako pán sporu žalobní nároky po poskytnutí omluvy uzpůsobit. Stěžovatel proto brojí proti výroku o nákladech řízení a poukazuje na soudní rozhodnutí, kdy byla v obdobných případech žalobcům aspoň částečně přiznána náhrada nákladů řízení. Stěžovatel dále namítá, že soudy odmítly provést jeho výslech a výslech jeho manželky k prokázání charakteru a rozsahu tvrzené nemateriální újmy, čímž měly porušit jeho právo na spravedlivý proces. Dále rozporuje závěr soudů o dobrovolnosti poskytnutí oznámení, a tudíž i o absenci příčinné souvislosti; čelil totiž opakovaným výzvám a nátlaku ze strany úřadů. Rovněž tvrdí, že pro představitele obce je autoritativní zjištění porušování zákona o střetu zájmů v očích veřejnosti přinejmenším stejně poškozující jako trestní stíhání. Současně se ohrazuje proti závěru odvolacího soudu, že kandidoval s vědomím této povinnosti; považoval ji totiž od počátku za protiústavní, neboť údaje byly přístupné anonymně každému, a proto se jí odmítal podvolit.
8. Procesní podmínky řízení o ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a nejsou dány ani důvody její nepřípustnosti.
9. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud na úvod připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a jeho úkolem proto není instančně napravovat jejich rozhodovací činnost. Do jejich rozhodovací činnosti v řízení o ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a) zákon o Ústavním soudu zasáhne pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem porušena ústavně zaručená základní práva.
11. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zároveň platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014). Obdobně rezervovaně se Ústavní soud staví i k problematice nákladů řízení.
12. Jak uvádí stěžovatel, v této věci není ve vztahu k relevantnímu žalobnímu nároku dle §238 odst. 2 občanského soudního řádu přípustné dovolání, neboť žalobní nárok je tzv. bagatelní. Stěžovatel současně brojí proti výroku o nákladech řízení, proti němuž rovněž není přípustné dovolání. Tyto skutečnosti proto vedou Ústavní soud ke značné zdrženlivosti při přezkumu napadených rozsudků obecných soudů.
13. Závěry obecných soudů o absenci příčinné souvislosti mezi podáním oznámení, které mělo stěžovateli způsobit újmu na osobnostních právech, a následným rozhodnutím o přestupku nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat. Stěžovatel, zdá se, nepřímo usiluje o zadostiučinění za postup ministerstva spočívající ve zpřístupnění údajů z registru oznámení podle zákona o střetu zájmů veřejnosti (bez předchozí žádosti). Ústavní soud však připomíná své stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 ze dne 29. 11. 2022 a na něj navazující judikaturu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2514/22 ze dne 11. 1. 2023). Z nich vyplývá, že postup ministerstva spočívající ve zpřístupňování údajů před vykonatelností derogačního nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze dne 11. 2. 2020) nebyl nezákonný a že veřejným funkcionářům nenáleží náhrada nemajetkové újmy způsobené tímto zpřístupňováním.
14. Hodnocení intenzity újmy způsobené přestupkovým rozhodnutím provedené obecnými soudy rovněž není důvod zpochybňovat, zvláště vzhledem k podobě správního trestu (napomenutí). Ústavnímu soudu až na případy excesů nepřísluší, zvláště v bagatelních věcech, zpochybňovat důkazní postup obecných soudů.
15. Obdobné platí i pro náklady řízení. Soud v této věci rozhodl v souladu s občanským soudním řádem. Kdyby stěžovatel jako pán sporu vzal zpět žalobu v části domáhající se omluvy (po jejím obdržení od ministerstva), soud by řízení v této části zastavil a o nákladech řízení by (zřejmě ke spokojenosti stěžovatele) rozhodl podle §146 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel tak však neučinil.
16. Ústavní soud proto uzavírá, že z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti neplyne, že by napadená rozhodnutí zakládala porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu