ECLI:CZ:US:2023:1.US.1889.23.1
sp. zn. I. ÚS 1889/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti A. G., zastoupené JUDr. Františkem Boškem, advokátem se sídlem Žižkova 1658/5, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 199/2023 ze dne 29. 3. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 198/2022 ze dne 13. 10. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 T 25/2018 ze dne 25. 1. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 uznal napadeným rozhodnutím (v pořadí čtvrtým ve věci) stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Toho se měla, stručně řečeno, dopustit tím, že se podílela na neúčelném a nehospodárném využití prostředků přidělených příspěvkové organizaci Česká centrála cestovního ruchu - Czech Tourism, v níž byla ředitelkou finančně-provozního odboru. Příspěvková organizace nakoupila víkendové relaxační vouchery, které měly být využity na propagaci České republiky jako turistické destinace. Stěžovatelka však použila poukazy pro své soukromé potřeby, tedy pro jiné účely, než ke kterým směly být v souladu s právními předpisy upotřebeny (předala je např. svým kamarádkám, lékařce matky atd.). Obvodní soud uložil stěžovatelce i druhému spolupachateli shodně trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 30 měsíců. Dále byla oběma odsouzeným jako podmínka osvědčení se uložena přiměřená povinnost uhradit podle svých sil a schopností škodu, kterou způsobili (§82 trestního zákoníku). Nakonec jim obvodní soud uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit vzniklou škodu (§228 trestního řádu).
2. Oba následně podali odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že potvrdil výrok o vině a zrušil výrok o trestu, jelikož obvodní soud uložil stěžovatelce přísnější trest, než jí v této věci uložil dříve zrušeným rozhodnutím. Nově tedy městský soud uložil stěžovatelce trest odnětí svobody na dobu 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále byla oběma obviněným uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradili škodu, kterou trestným činem způsobili.
3. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání stěžovatelky, kdy nejprve vysvětlil, že není jeho úkolem přezkoumávat skutková zjištění nižších soudů, ve kterých Nejvyšší soud nenalezl zjevné rozpory. K dalším námitkám stěžovatelky uvedl Nejvyšší soud, že považuje za správný závěr obecných soudů o úmyslu stěžovatelky a o spolupachatelství. Stěžovatelka také zpochybňovala, že její jednání bylo jediným pokračujícím trestným činem. Nejvyšší soud tomuto argumentu nepřisvědčil a věnoval se v té souvislosti především blízké časové souvislosti jednotlivých útoků. Nejvyšší soud nedal za pravdu ani tvrzením týkajícím se údajně nesprávného právního posouzení a rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů.
4. Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky je v zásadě prostý ústavněprávně relevantní argumentace. Většinu obsahu ústavní stížnosti tvoří popis průběhu trestního řízení, překopírovaný z napadených rozhodnutí. Následně stěžovatelka, resp. její právní zástupce uvádí stručně, jaké jsou základní argumenty. Tvrdí, že soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, že postup soudů porušuje její základní práva. Podle stěžovatelky dovolací soud akceptuje závěry nižších soudů, aniž by vypořádal její námitky v dovolání. Dále stěžovatelka znovu opakuje, že nebylo možné v jednání obou obviněných spatřovat spolupachatelství. Za nedostatečný postup Nejvyššího soudu považuje stěžovatelka "způsob, jakým reagoval na její námitku směřující proti řádně nezdůvodněným závěrům soudů nižších stupňů v tom směru, že svým jednáním naplnila všechny formální znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku [...]". Nakonec stěžovatelka formuluje námitku k jednomu z útoků (tedy k jednomu zneužitému voucheru), za které byla odsouzena, přičemž však k této námitce musí Ústavní soud konstatovat, že její obsah je v části věty za závorkou zcela nesrozumitelný.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního práva.
6. Stěžovatelka, resp. její právní zástupce v ústavní stížnosti, jak již bylo řečeno, nevznáší žádné námitky, které by měly založit protiústavnost napadených rozhodnutí. Stěží se dá hovořit byť jen o namítané nesprávnosti, natož protiústavnosti. Ústavní stížnost pouze opakuje některé námitky, které již dříve byly v řízení uplatněny, a se kterými se obecné soudy vypořádaly. Tyto námitky ani právní zástupce stěžovatelky nepodřazuje (vyjma petitu) pod konkrétní základní práva, která měla být v řízení porušena. Lze tedy říci, že stěžovatelka se na Ústavní soud obrací jakožto na další instanci, což je však pozice, kterou Ústavní soud nezastává.
7. Ústavní soud se však navzdory tomu podrobně seznámil s obsahem napadených rozhodnutí. Na základě toho učinil závěr, že jsou zcela logicky odůvodněná, právně bezvadná a ústavně konformní.
8. Ke konkrétním tvrzením z ústavní stížnosti může Ústavní soud poznamenat snad jen to, že dovolací soud se, v rozporu s tvrzením stěžovatelky, zcela správně vypořádal s jednotlivými námitkami v dovolání, když vysvětlil, které tyto námitky nejsou v dovolacím řízení uplatnitelné. Ostatní uplatnitelné námitky spolehlivě vysvětlil. Není tak pravdou, jak tvrdí stěžovatelka, že se Nejvyšší soud věcně nevěnoval její námitce ohledně spolupachatelství. Nejvyšší soud se s touto námitkou přesvědčivě a správně vypořádal pod bodem 27 odůvodnění, stejně jako se tímto aspektem rozhodnutí zabývaly i nižší soudy (obvodní soud např. pod bodem 212 odůvodnění).
9. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu