ECLI:CZ:US:2023:1.US.1894.23.1
sp. zn. I. ÚS 1894/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti obchodní korporace RAVAK a. s., se sídlem v Příbrami, Obecnická 285, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 51/2021-94 ze dne 20. 4. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v insolvenční věci dlužníka OLEO CHEMICAL, a. s., se sídlem v Praze 4, Holušická 2221/3, zaniklého dne 1. 10. 2022 výmazem z obchodního rejstříku (dále jen "dlužník"), výrokem III usnesení č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-250 ze dne 16. 2. 2017 ustanovil insolvenčním správcem Ing. Jiřího Hanáka. K odvolání stěžovatelky coby věřitelky a dalšího přihlášeného věřitele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") výrokem II usnesení č. j. 4 VSPH 454/2017-A-268 ze dne 27. 3. 2017 potvrdil výrok III usnesení městského soudu.
2. Proti druhému (potvrzovacímu) výroku usnesení vrchního soudu ze dne 27. 3. 2017 podala stěžovatelka žalobu pro zmatečnost, kterou městský soud zamítl výrokem II usnesení č. j. 196 ICm 2092/2017-56 ze dne 12. 10. 2020. K odvolání stěžovatelky vrchní soud usnesením č. j. 101 VSPH 900/2020-74 ze dne 8. 2. 2021 usnesení městského soudu ze dne 12. 10. 2020 ve výroku II potvrdil a v nákladovém výroku zrušil.
3. Dovolání stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu ze dne 8. 2. 2021 odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako bezpředmětné. Učinil tak proto, že v mezidobí městský soud usnesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-1169 ze dne 29. 7. 2022 vzal na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu dlužníka, čímž insolvenční řízení skončilo. Následně městský soud usnesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-1172 ze dne 18. 8. 2022 (mimo jiné) zprostil insolvenčního správce dlužníka funkce. Podle Nejvyššího soudu nemá smysl zkoumat věcnou správnost výroku, jímž vrchní soud odmítl odvolání proti výroku o ustanovení insolvenčního správce, neboť stěžovatelka podaným dovoláním již nemůže docílit nového (jiného) rozhodnutí o insolvenčním správci, jelikož ten již není ve funkci, řízení skončilo a dlužník byl vymazán z obchodního rejstříku.
4. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal s její námitkou podjatosti soudce JUDr. Zelenky coby uplatněným důvodem zmatečnosti, ale naopak ve věci způsobil další průtahy, v jejichž důsledku v mezidobí insolvenční řízení skončilo. Aprobováním postupu Nejvyššího soudu by bylo možné prostřednictvím průtahů ponechat nezrušené rozhodnutí vydané podjatým soudcem, což je ústavněprávní vada. Stěžovatelka nemá žádný jiný procesní postup, jímž by se mohla domáhat ochrany svých práv než právě žalobou pro zmatečnost, kterou navíc v daném případě označily soudy za nepřípustnou. Není podle ní pochyb, že JUDr. Zelenka byl podjatým a neměl se podílet na vydání usnesení vrchního soudu ze dne 27. 3. 2017. Jmenovaný soudce byl usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 8/2020-B-918 ze dne 27. 2. 2020 vyloučen z projednávání odvolání proti usnesení o schválení reorganizačního plánu z důvodů, které se uplatní i v této věci. I kdyby Ústavní soud neshledal porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, absence řádného vypořádání uplatněných námitek zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované; současně však zdůrazňuje, že rozhodování o tomto mimořádném opravném prostředku nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce [srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) a sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355)].
8. V souladu s obsahem i petitem ústavní stížnosti se Ústavní soud mohl v předmětné věci zabývat pouze usnesením Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. V ústavní rovině řešil Ústavní soud pouze otázku, zda postupem Nejvyššího soudu nebyla stěžovatelce odepřena spravedlnost, tedy zda nebyl porušen zákaz denegatio iustitiae a zákaz libovůle tvořící součást práva na soudní ochranu, tj. zda odmítnutí dovolání nebylo svévolné a bez uvedení dostatečných důvodů. Žádné ústavněprávní vady ovšem Ústavní soud v napadeném usnesení neshledal.
9. Ústavní soud již v minulosti nepovažoval za protiústavní postup Nejvyššího soudu, který v insolvenční věci odmítl dovolání pro okolnosti nastalé až po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí jako bezpředmětné (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1526/20 ze dne 23. 6. 2020, usnesení sp. zn. III. ÚS 3712/15 ze dne 23. 3. 2016, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3220/15 ze dne 23. 2. 2016 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 956/10 ze dne 29. 4. 2010; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/); od těchto závěrů nemá důvod se v projednávané věci odchylovat.
10. Nejvyšší soud v napadeném usnesení přezkoumatelným způsobem s odkazem na vlastní judikaturu vyložil, že z důvodu skončení insolvenčního řízení a výmazu dlužníka z obchodního rejstříku se dovolání stěžovatelky stalo bezpředmětným, a proto jeho projednání pozbylo smyslu (viz body 14 až 17 napadeného usnesení). Postupem Nejvyššího soudu nebyl stěžovatelce odepřen přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), protože dovolací soud konkrétně odůvodnil, z jakého důvodu její dovolání meritorně neprojednal.
11. Domáhá-li se stěžovatelka meritorního přezkumu dovolání Nejvyšším soudem s odůvodněním, že v její věci rozhodoval v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny vyloučený soudce, pomíjí, že městský soud a vrchní soud založily své posouzení na tom, že žaloba pro zmatečnost proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce do funkce není přípustná; nadto uzavřely, že žaloba byla podána opožděně. Nelze proto vyčítat Nejvyššímu soudu, že se nevypořádal s námitkou podjatosti soudce coby důvodem zmatečnosti, jelikož se jí meritorně nezabývaly ani soudy nižších stupňů. Případná kasace rozhodnutí Nejvyššího soudu by tak neměla stěžovatelkou požadovaný účinek, tj. aby se Nejvyšší soud zabýval důvodem zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., že ve věci rozhodoval vyloučený soudce.
12. Neodmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání pro vady či jako objektivně nepřípustné, nic jí nebránilo, aby ústavní stížností brojila rovněž proti rozhodnutím městského soudu nebo vrchního soudu, jehož kasace se dovoláním domáhala. Jelikož tak stěžovatelka neučinila, nemohl se Ústavní soud zabývat ústavní konformitou závěru o nepřípustnosti či opožděnosti žaloby pro zmatečnost, coby důvodům jejího zamítnutí. Námitka porušení čl. 38 odst. 1 Listiny je tedy zjevně neopodstatněná, neboť podle závěrů obecných soudů, které stěžovatelka (úspěšně) nezpochybnila dovoláním ani ústavní stížností, nebyla žaloba pro zmatečnost uplatněná z důvodu tvrzené podjatosti soudce meritorně projednána.
13. Pro posouzení Ústavního soudu je také významné, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani neuvádí, z jakého důvodu je třeba trvat na meritorním projednání dovolání v její věci. Není totiž patrné, zda by v takovém případě nešlo pouze o tzv. akademický výrok. Úlohou Ústavního soudu není možný smysl kasace rozhodnutí Nejvyššího soudu za stěžovatelku domýšlet či předjímat.
14. V minulosti Ústavní soud považoval postup odvolacího soudu, který se odmítl zabývat odvoláním proti rozhodnutím o (ne)nařízení předběžného opatření, za rozporný s čl. 36 odst. 1 Listiny ve výjimečných případech, shledal-li současně porušení ústavně zaručených základních práv či svobod hmotněprávní povahy, zejména práva na rodinný život zaručeného čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2433/15 ze dne 29. 11. 2016 (N 224/83 SbNU 491)]. O takový (alespoň obdobný) případ v nyní posuzované věci nejde, neboť stěžovatelka porušení žádného ústavně zaručeného práva hmotněprávní povahy nenamítá a o porušení práva na zákonného soudce jít nemůže (viz výše).
15. V obecné rovině lze souhlasit se stěžovatelkou, že by byl nežádoucí (hypotetický) postup Nejvyššího soudu, jenž by v důsledku své liknavosti a v rozporu se svou povinností rozhodnout bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), znemožnil efektivní přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí. V poměrech nynější věci jde ovšem o nepřípustnou námitku. Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti ve vztahu k namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv na předcházející využití postupu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), který považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349)].
16. Měla-li tedy stěžovatelka v průběhu dovolacího řízení za to, že dochází k průtahům, měla k dispozici procesní prostředek k odstranění průtahů, a to návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. Z obsahu ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatelka výše uvedeného postupu před podáním ústavní stížnosti využila (a brojila proti tomu ústavní stížností).
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu