ECLI:CZ:US:2023:1.US.1906.23.1
sp. zn. I. ÚS 1906/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky RAPEX export-import s. r. o., se sídlem v Praze 8, Prosecká 527/24, zastoupené JUDr. Hanou Kundratovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 284/23, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 395/2023-3871 ze dne 29. 3. 2023, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Ko 10/2022-3852-P 235 ze dne 6. 12. 2022 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 40 K 11/2002-P 235 ze dne 25. 3. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ("konkursní soud"), Vrchního soudu v Praze ("odvolací soud") a Nejvyššího soudu; je přesvědčena, že uvedenými rozhodnutími byla porušena její práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka podáním ze dne 1. 10. 2002 uplatnila nárok na oddělené uspokojení pohledávky ve výši 144 500 000 Kč z hodnoty zpeněžení nemovitostí ve vlastnictví společnosti v úpadku (Druhé slévárny Blansko, a. s., se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 284/23). Uvedená pohledávka byla při přezkumném jednání popřena správcem konkursní podstaty, o čemž byla stěžovatelka vyrozuměna dne 21. 2. 2003; zároveň byla vyzvána, aby ve lhůtě 30 dnů uplatnila svoji popřenou pohledávku žalobou [§24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ("ZKV")].
3. Stěžovatelka žalobu nepodala, nýbrž podáním dne 21. 3. 2003 oznámila konkursnímu soudu, že svoji pohledávku postoupila (zpět) další společnosti [BENET GROUP, a. s., se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 284/23, ("společnost B")], a to smlouvou ze dne 20. 12. 2002. Obsahem uvedeného podání nebyl návrh na rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a odst. 1 občanského soudního řádu.
4. Po několika letech stěžovatelka podáním ze dne 28. 11. 2021 navrhla, aby na její místo věřitele do konkursního řízení vstoupila společnost B podle §107a odst. 1 o. s. ř. V návrhu stěžovatelka odkázala na smlouvu o postoupení pohledávky z roku 2002 a přiložila rovněž souhlas společnosti B s jejím vstupem do řízení.
5. Konkursní soud a odvolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutími zamítly (resp. potvrdily zamítnutí) návrh stěžovatelky na vstup společnosti B do konkursního řízení úpadce. Dospěly k závěru, že stěžovatelka již v době podání návrhu na vstup společnosti B do konkursního řízení na její místo (v roce 2021) nebyla účastníkem konkursního řízení; účast stěžovatelky v konkursním řízení zanikla již v březnu 2003 marným uplynutím lhůty k podání žaloby na určení její popřené pohledávky. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že napadené rozhodnutí konkursního soudu je nepřezkoumatelné z důvodu nedostatečného odůvodnění. Zadruhé, odvolací soud se podle stěžovatelky namítanou nepřezkoumatelností prvostupňového rozhodnutí nezabýval a odůvodnění sám doplnil, čímž porušil právo stěžovatelky na dvouinstanční řízení. Zatřetí, stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud chybně odmítl její dovolání jako nepřípustné; jednak namítala, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu neposuzoval pouze podmínky pro povolení procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř., nýbrž dále hodnotil, zda pohledávka původnímu vlastníkovi skutečně svědčí. Nejvyšší soud měl dále posoudit dovolání jako přípustné, protože stěžovatelka poukázala na vady řízení, které byly porušením jejího práva na spravedlivý proces. Konkursní soud měl stěžovatelku poučit podle §5 o. s. ř. o právu podat návrh na vstup postupníka (společnosti B) do konkursního řízení. Stěžovatelka měla v důsledku nesprávného postupu konkursního soudu za to, že její účast v konkursním řízení zanikla pouhým oznámením postoupení pohledávky (odkazuje i na vyrozumění konkursního správce z roku 2003).
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. První námitka stěžovatelky je podle Ústavního soudu zjevně neopodstatněná, protože z odůvodnění napadeného usnesení konkursního soudu jasně vyplývá, na základě jakého důvodu rozhodl tak, jak rozhodl. Konkursní soud výslovně uvedl, že stěžovatelka "svůj nárok včas neuplatnila" (viz str. 2 napadeného usnesení). Rozvedl-li následně argumentaci konkursního soudu odvolací soud, nelze na tom spatřovat nic protiústavního - naopak, odvolací soud stěžovatelce pečlivě vysvětlil, proč její účast v konkursním řízení zanikla již v březnu 2003 marným uplynutím lhůty k podání žaloby na určení její popřené pohledávky.
10. Soulad rozporovaného závěru odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu potvrdil i Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako nepřípustné v rozporu se stanoviskem pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), neuvádí žádné substantivní argumenty, které by vysvětlovaly, jakým způsobem měl odvolací soud rozhodnout v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud meritorně neposuzoval, zda rozporovaná pohledávka stěžovatelce svědčí, ale pouze dospěl k závěru, že stěžovatelka v roce 2003 nepodala žalobu na určení včas.
11. Namítá-li stěžovatelka, že jí odvolací soud měl poučit o možnosti podat návrh na povolení procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř., lze k tomu pouze uvést, že takový požadavek z práva na spravedlivý proces nevyplývá. V tomto smyslu Ústavní soud plně souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že je věcí konkursního věřitele, aby zajistil práva postupníka do doby, než bude o návrhu podle §107a o. s. ř. rozhodnuto. Stěžovatelčino pochybení v tomto ohledu nelze suplovat neexistující poučovací povinností konkursního soudu.
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu