ECLI:CZ:US:2023:1.US.1913.23.1
sp. zn. I. ÚS 1913/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Wintrem o ústavní stížnosti stěžovatelů J. D. a R. D., oba zastoupeni JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nepřiznání postavení zúčastněné osoby stěžovatelům v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 11/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se domáhají, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Plzni pokračovat v porušování jejich základních práv spočívajícím v nepřiznání postavení zúčastněných osob podle §42 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelé tedy namítají porušení jejich základních práv "jiným zásahem orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
2. Své postavení zúčastněných osob dovozují stěžovatelé z toho, že jsou zástavními věřiteli k nemovitostem, které Krajské státní zastupitelství v Plzni navrhlo v obžalobě zabrat. Stěžovatelé tvrdí, že své postavení vedlejších účastníků opakovaně namítali, přesto s nimi tak jednáno nebylo. V mezidobí, konkrétně dne 10. 7. 2023, navíc krajský soud ve věci vynesl rozsudek, o němž se stěžovatelé domnívají, že se jejich majetkových práv může dotýkat, a to právě ve vztahu k předmětným nemovitostem, na nichž vázne zástavní právo.
3. Stěžovatelé odkazují i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/20 ze dne 7. 7. 2020, ze kterého plyne, že postavení zúčastněné osoby v trestním řízení může mít i zástavní věřitel. Výklad, podle kterého může být zúčastněnou osobu výhradně vlastník věci či části majetku, je v rozporu s judikaturou ESLP. Ve zbytku nepovažuje Ústavní soud za účelné rekapitulovat obsah trestního řízení ani námitky stěžovatele.
4. K podání ústavní stížnosti jsou stěžovatelé oprávněni, přestože nebyli účastníky předchozího řízení. Skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti [nález sp. zn. Pl. ÚS 30/95 ze dne 10. 1. 1996 (N 3/5 SbNU 17)].
5. Ústavní stížnost je však nepřípustná z důvodu předčasnosti, a tudíž se Ústavní soud meritem věci a podstatou námitek stěžovatelů nemohl zabývat.
6. Dle §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení, v nichž stěžovatelka ještě nevyčerpala všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]. Základní práva a svobody jsou totiž pod ochranou celé soudní moci, nikoli jen Ústavního soudu (čl. 4 Ústavy).
7. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
8. Stěžovatelé brojí proti postupu krajského soudu, který jim nepřiznal postavení zúčastněné osoby, ač k tomu opakovaně dávali podnět. Ústavnímu soudu je však z úřední činnosti známo, že v daném řízení bylo podáno odvolání. Rozhodnutí krajského soudu tudíž není pravomocné a věc bude projednávat Vrchní soud v Praze. Za takové procesní situace nemá Ústavní soud jinou možnost než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou, jelikož, pokud by meritorně přezkoumával postup krajského soudu, zasahoval by tak do pravomocně neskončeného řízení, což mu z povahy subsidiarity ústavní stížnosti nepřísluší (srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 1001/22 ze dne 4. 5. 2022).
9. Z ustanovení §42 odst. 2 trestního řádu zároveň plyne, že poučovací povinnost vůči zúčastněným osobám (tedy povinnost přiznat jim toto postavení) dopadá na všechny orgány činné v trestním řízení, a to v jakékoli fázi, tedy i v odvolacím řízení. Pokud tedy stěžovatelé namítají své postavení zúčastněných osob, mohou tak učinit i v odvolacím řízení před vrchním soudem. K přiznání postavení zúčastněných osob může dospět vrchní soud i sám bez podnětu, z čehož poté dovodí odpovídající důsledky a učiní nutné procesní úkony.
10. Bylo by ve svém důsledku nesmyslné, aby Ústavní soud (pokud by shledal námitky stěžovatelů jako opodstatněné) prohlásil za protiústavní zásah, který již netrvá. Stěžovatelé se totiž domáhají výhradně toho, aby Ústavní soud přikázal krajskému soudu nepokračovat v porušování základních práv stěžovatelů, avšak řízení u krajského soudu již bylo (nepravomocně) skončeno. Hypotetický zásah Ústavního soudu by vedl k nelogickým důsledkům, kdy by probíhalo řízení před vrchním soudem, ve kterém by vrchní soud stěžovatelům mohl dát za pravdu, přiznat jim postavení zúčastněných osob, a tím případnou vadu zhojit, avšak řízení by bylo zatíženo tím, že Ústavní soud prohlásil za protiústavní postup první instance.
11. I samotná judikatura Ústavního soudu již ostatně zná procesní situace, kdy vrchní soud konstatoval porušení práv zúčastněné osoby před krajským soudem tím, že zúčastněné osobě toto postavení nebylo přiznáno, a v takovém případě vrchní soud zrušil usnesení krajského soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 233/22 ze dne 15. 2. 2022).
12. Ústavní soud tedy považoval za vhodné stěžovatelům tuto logiku stojící za nepřípustnosti ústavní stížnosti obšírněji vysvětlit. Je totiž pochopitelné, že v situaci, kdy proti nepřiznání postavení zúčastněné osoby neexistuje opravný prostředek (jelikož se o nepřiznání postavení nevydává žádné formální rozhodnutí), se stěžovatelé obracejí na Ústavní soud. V tomto případě se na něj však obracejí předčasně, a proto je ústavní stížnost nepřípustná.
13. Ústavní soud taktéž chápe komplikovanou situaci stěžovatelů v tom, že chtějí sledovat průběh řízení, avšak nejsou o něm informováni tak, jako kdyby jim bylo přiznáno postavení zúčastněných osob. K tomu Ústavní soud alespoň, nad rámec odůvodnění tohoto usnesení, podotýká, že aktuální stav řízení lze sledovat např. na stránkách https://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp. Zároveň lze samozřejmě, tak jako v řízení před krajským soudem, podávat neformální podněty k vrchnímu soudu na přiznání postavení zúčastněné osoby.
14. Pro výše uvedené byl návrh v souladu s §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako nepřípustný odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2023
Jan Wintr, v. r.
soudce zpravodaj