ECLI:CZ:US:2023:1.US.1922.23.1
sp. zn. I. ÚS 1922/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Musila, zastoupeného Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem, sídlem Podhorská 28, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2023 č. j. 30 Cdo 1504/2023-148, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2022 č. j. 68 Co 307/2022-111 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. června 2022 č. j. 20 C 12/2021-85, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal (po doplnění žaloby) zaplacení celkové částky 100 780 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 240/2017.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 79 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 70 713 Kč od 8. 12. 2020 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu na uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 21 580 Kč (výrok II.) a dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 15 600 Kč (výrok III.).
4. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 25 200 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 16 713 Kč od 8. 12. 2020 do zaplacení, zamítl, jinak rozsudek obvodního soudu v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Dále městský soud rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před obvodním soudem částku 15 600 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 800 Kč (výrok II.).
5. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že dovolání v rozsahu, ve kterém stěžovatel napadl rozsudek městského soudu v části, v níž městský soud změnil výrok I. rozsudku obvodního soudu (zamítavý výrok II. rozsudku obvodního soudu nebyl předmětem odvolacího řízení) tak, že žaloba, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 25 200 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 16 713 Kč od 8. 12. 2020 do zaplacení se zamítá, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní a napadeným výrokem bylo v této části rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží). Dovolání v rozsahu, ve kterém stěžovatel napadl výrok I. rozsudku městského soudu v části, v níž městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé (tedy ve výroku I. rozsudku obvodního soudu co do částky 54 000 Kč s příslušenstvím), není subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím městského soudu nastala újma odstranitelná tím, že Nejvyšší soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání může tedy podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost. V rozsahu výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud nadto dodal, že domáhá-li se stěžovatel přezkumu zamítavého výroku II. rozsudku obvodního soudu, který nebyl napaden odvoláním, nebyl ani předmětem odvolacího řízení a tento výrok ve věci samé nabyl samostatně právní moci, není přezkum Nejvyšším soudem přípustný, neboť podle §236 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel především uvádí, že proti výzvě obvodního soudu k zaplacení soudního poplatku výši 14 000 Kč za podané dovolání podal odvolání, ve kterém namítal nesprávné stanovení výše soudního poplatku. Městský soud však rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit soudní poplatek ve výši 14 000 Kč z důvodu, že celková hodnota předmětu sporu překročila částku 100 000 Kč (soudem byla uváděna hodnota předmětu řízení ve výši 100 780 Kč) a výše poplatku odpovídá zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel soudní poplatek ve výši 14 000 Kč za podané dovolání uhradil.
7. Stěžovatel namítá, že nejdříve byl obvodním soudem vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 14 000 Kč s odůvodněním, že jde o dovolání, u kterého je nárokováno peněžité plnění nad částku 100 000 Kč, a následně bylo jeho dovolání napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto zejména z důvodu, že výrokem, kterým bylo rozhodnuto o zaplacení částky 25 200 Kč, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud musí při výkladu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v maximální míře respektovat předmět řízení, jak jej vymezil žalobce a jak o něm v době vydání rozsudku rozhodoval odvolací soud [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2891/20 (N 219/103 SbNU 247), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Nezohlednil-li Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání takto vymezený předmět řízení, a z tohoto důvodu shledal dovolání v celém rozsahu nepřípustným, postupoval v rozporu s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel dovozuje, že nezabýval-li se Nejvyšší soud v dovolání specifikovanými dovolacími důvody, jde o projev svévole, jež dosáhla intenzity dotčení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl.
10. Ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu je ústavní stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené (viz sub 18).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1495/22).
14. V předmětné věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné ze zákona. Dovolání proti výroku I. rozsudku městského soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o jeho nároku ve výši 25 200 Kč s příslušenstvím (v této části byla žaloba částečně zamítnuta), není přípustné, neboť se stěžovatel domáhal přezkumu nepřiznání částky nižší než 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolání v rozsahu, ve kterém stěžovatel napadl výrok I. rozsudku městského soudu v části, v níž městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé (tedy ve výroku I. rozsudku obvodního soudu co do částky 54 000 Kč s příslušenstvím), není subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím městského soudu nastala újma, dovolání tedy bylo v této části podané osobou neoprávněnou [§243c odst. 3 věty první, §218 písm. b) o. s. ř.]. Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Domáhal-li se stěžovatel přezkumu zamítavého výroku II. rozsudku obvodního soudu, který nebyl odvoláním napaden, jeho přezkum Nejvyšším soudem není přípustný, neboť podle §236 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, z jakých důvodů není dovolání stěžovatele přípustné. Ústavní soud konstatuje, že důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele ze zákonných důvodů vylučujících přípustnost dovolání. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu tedy stěžovateli nebyl svévolně upřen přístup k soudu, který mu zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2891/20 neshledal Ústavní soud případným, neboť v uvedeném nálezu se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., za procesní situace, kdy žalobou uplatněné nároky na peněžité plnění mají společný skutkový základ, který se odlišuje pouze v tom, k jakému období měly vzniknout, což není případ stěžovatele.
16. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
V.
Závěr
17. Stěžovatel - ačkoli byl městským soudem řádně poučen - podal ze zákona (ex lege) nepřípustné dovolání. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost ex lege pak má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházejí. Bylo-li totiž dovolání Nejvyšším soudem řádně odmítnuto pro jeho nepřípustnost ex lege, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť dovolacímu soudu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě nelze dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelových práv, neboť žádný takový již stěžovatel k dispozici neměl.
18. Podal-li stěžovatel ze zákona nepřípustné dovolání a jeho odmítnutí tak nezáviselo na uvážení Nejvyššího soudu (srov. §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu počala stěžovateli běžet již ode dne následujícího od doručení rozsudku městského soudu, který byl v předmětné věci rozhodnutím o posledním procesním prostředku. Uvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že dovolání podal dne 12. 12. 2022, zatímco ústavní stížnost byla u Ústavního soudu podána až dne 20. 7. 2023, je zřejmé, že ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu, jakož i proti rozsudku obvodního soudu byla podána až po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty pro její podání (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a je tedy v této části opožděná.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost (směřující proti napadenému rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu) odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu