ECLI:CZ:US:2023:1.US.1970.23.1
sp. zn. I. ÚS 1970/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele O. Č., zastoupeného Mgr. Karolínou Volkov, advokátkou, sídlem Pod Habřím 83, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2023 č. j. 24 Cdo 230/2023-362, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2022 č. j. 28 Co 102/2022-323 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. října 2021 sp. zn. 61 Nc 504/2021-178 (28 P a Nc 64/2021), spojené s návrhem na zrušení §776 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a J. N., O. N., a nezletilého L. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 3, čl. 4, čl. 5, čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 1, odst. 2, odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Součástí ústavní stížnosti je rovněž s ní spojený návrh stěžovatele na zrušení §776 zákona č. 89/2012, občanský zákoník.
3. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel se návrhem ze dne 26. 2. 2021 domáhal určení, že bývalý manžel matky O. N. (dále jen "vedlejší účastník" či "otec") není otcem nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý"), a určení, že otcem nezletilého je on (stěžovatel). Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem návrhy stěžovatele zamítl a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že otcovství vedlejšího účastníka k nezletilému bylo určeno tzv. první domněnkou otcovství, když rozsudek o rozvodu vedlejší účastnice (dále jen "matka") a otce nabyl právní moci dne 28. 1. 2021 a nezletilý se narodil v březnu 2021. Matka se seznámila se stěžovatelem na podzim roku 2019, intimně spolu žili od března 2020 do srpna 2020, ve společném soužití od května 2020 do září 2020. Intimní styk v době rozhodné pro početí měla matka i s matrikovým otcem nezletilého. Matka s matrikovým otcem spolu nyní opět žijí ve společném soužití od 10. září 2020, starají se o tři děti a uvažují o opětovném uzavření sňatku. Matka i matrikový otec považují za biologického otce matrikového otce. Mezi matkou, matrikovým otcem, nezletilým a jeho sourozenci jsou vytvořeny sociální vazby, které požívají ochranu a měly by se rozvíjet. Obvodní soud zvažoval, zda možné biologické otcovství může převážit nad současným sociálním a právním stavem. Zdůraznil, že matka i otec uvedli, že nebudou popírat otcovství k nezletilému, což na základě zjištěných skutečností není v rozporu se zájmem nezletilého. Stěžovateli zákon nepřiznává aktivní legitimaci k podání návrhu na popření otcovství k nezletilému, ten může podat pouze manžel matky a matka. Návrh stěžovatele na popření otcovství matrikového otce proto obvodní soud zamítl a též zamítl návrh na určení, že stěžovatel je otcem nezletilého, neboť ke změně zápisu otce v rodném listě by mohlo dojít pouze v případě předchozího popření otcovství.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a současně rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Po přezkoumání věci označil dovolání stěžovatele za vadné v části, ve které zpochybňoval sociální rodičovství matrikového otce, neboť dovolání lze podat podle §241a odst. 1, věty první, občanského soudního řádu pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K tvrzení stěžovatele, že poté, co mu bylo později v jiném soudním řízení přiznáno právo na styk s nezletilým (v době rozhodování odvolacího soudu nepravomocně), mělo vzniknout mezi ním a nezletilým sociální pouto, Nejvyšší soud konstatoval, že jde o tvrzení nových skutečností, ke kterým nelze v dovolacím řízení přihlížet (§241a odst. 6 občanského soudního řádu). Ve zbytku shledal dovolání stěžovatele za nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu s tím, že napadený rozsudek městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení opětovně namítá, že rozhodující soudy ve věci nesprávně aplikovaly §776 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, který je podle jeho přesvědčení v rozporu s Evropskou úmluvou o právním postavení dětí narozených mimo manželství ve spojení s Úmluvou o právech dítěte, což ze svého pohledu detailně rozebírá. Uvedené ustanovení je podle jeho mínění postaveno na vyvratitelné právní domněnce, tzn., že je možný důkaz opaku. Má za to, že důkazem, který nevyvratitelně prokazuje opak toho, co je uvedeno v rodném listě nezletilého (tj. že jeho otcem je matrikový otec), je znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví molekulární genetiky, vypracovaný znalcem Ing. Alešem Hořínkem, ze kterého vyplynulo, že on (stěžovatel) je biologickým otcem nezletilého. Znovu poukazuje na to, že v době podání návrhu na zahájení řízení byl nezletilý tzv. právně volný, neboť otec nebyl zapsán v jeho rodném listě a otcovství nebylo určeno. Tvrdí, že obecné soudy mohly nařídit test otcovství k tehdy ještě nenarozenému dítěti, což neučinily a rozhodly v rozporu s pokrevním poutem. K tomu poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06 (N 33/44 SbNU 399, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Podle stěžovatele je aktuální zákonná úprava, která přiznává aktivní legitimaci k popření otcovství určeného první domněnkou toliko matce a vedlejšímu účastníku, v rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Okruh aktivně legitimovaných osob nesměřuje k hájení nejlepšího zájmu nezletilého, ale k hájení, dnes již přežité idey o manželství. Akcentuje též, že se mezi ním a nezletilým rozvíjí sociální pouto, když uvádí, že mu bylo následně soudy přiznáno právo na styk s nezletilým. Zpochybňuje sociální rodičovství matrikového otce a označuje za "schizofrenní" stav, kdy sociálním otcem je jak matrikový otec, tak i on (stěžovatel) na základě soudy přiznaného práva na styk. Uvádí, že nezletilý má z jeho strany 26 příbuzných a že nedojde-li k určení otcovství, bude o tyto příbuzenské vztahy ochuzen. Závěrem poukazuje na problematiku v trestně právní rovině, genetické rovině a celospolečenské rovině a rovněž zmiňuje souvislosti s dědickým právem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
11. V nyní posuzované věci bylo otcovství k nezletilému určeno na základě tzv. první domněnky otcovství podle §776 odst. 1 občanského zákoníku, která svědčila vedlejšímu účastníku coby manželu matky nezletilého. Podle §776 odst. 1 občanského zákoníku narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne poté, co manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, anebo poté, co byl manžel matky prohlášen za nezvěstného, má se za to, že otcem je manžel matky. Citované zákonné ustanovení je kogentní a je irelevantní, zda matrikový otec je případně biologickým otcem či nikoliv. Ke změně v zápisu otce do rodného listu nezletilého by mohlo dojít pouze za předpokladu předchozího popření otcovství k nezletilému.
12. Podle učiněných skutkových zjištění bylo manželství matky a vedlejšího účastníka coby matrikového otce rozvedeno rozsudkem obvodního soudu ze dne 8. 1. 2021 č. j. 24 C 192/2020-23, který nabyl právní moci dnem 28. 1. 2021. Matka se seznámila se stěžovatelem na podzim roku 2019 a intimně se s ním stýkala od března roku 2020 do konce srpna roku 2020, tj. v době rozhodné pro početí nezletilého. V rozhodné době pro početí nezletilého měla matka intimní styk také s vedlejším účastníkem. Matka a vedlejší účastník shodně uvedli, že jejich manželství procházelo krizí, avšak v době rozvodu manželství se již vedlejší účastník rozvádět nechtěl, chtěl rozvod manželství zrušit, avšak s ohledem na podmínky hypotečního úvěru tak neučinil. Matka a vedlejší účastník od 10. 9. 2020 znovu žijí ve společném soužití, intimně se stýkají, společně hospodaří a uvažují o opětovném uzavření sňatku. Kromě nezletilého pečují ještě o další dvě děti, a to A. N. a J. N. Prokazatelně jsou mezi nimi vytvořeny rodinné vazby.
13. Podle §785 odst. 1 občanského zákoníku může manžel do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce, popřít své otcovství u soudu, nejpozději však do šesti let od narození dítěte. Otcovství popírá vůči dítěti a matce, jsou-li oba naživu, a nežije-li jeden z nich, vůči druhému; není-li naživu žádný z nich, manžel toto právo nemá. Podle §789 občanského zákoníku matka může do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem dítěte je její manžel. Ustanovení o popření otcovství manželem platí obdobně.
14. Za situace, kdy stěžovatel není aktivně legitimován k podání návrhu na popření otcovství, obvodní soud zvažoval, zda jeho možné biologické otcovství může převážit nad legitimním zájmem nezletilého, který je dán současným sociálním a právním stavem. Po posouzení věci dospěl k závěru, že zájem stěžovatele nepřevažuje nad obecným zájmem nezletilého, proto návrh stěžovatele na popření otcovství k nezletilému zamítl. Městský soud se v napadeném rozsudku ztotožnil se závěrem obvodního soudu.
15. Nejvyšší soud k dovolacím námitkám stěžovatele, které zopakoval i v ústavní stížnosti, poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3122/16 (N 80/85 SbNU 363), který se otázkou postavení tzv. putativních otců zabýval. Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí konstatoval, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá povinnost umožnit domnělému otci zpochybnit otcovství matrikového otce založené první domněnkou otcovství, neboť státům se v těchto otázkách s odkazem na absenci konsenzu mezi evropskými zeměmi ponechává širší míra posuzovací volnosti. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a komparace právních úprav nelze podle Ústavního soudu dovodit, že by z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") plynul pozitivní závazek, aby byl putativní otec zapsán jako matrikový otec, bylo-li otcovství založeno první domněnkou otcovství. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí být čl. 8 Úmluvy vykládán tak, že ukládá členským státům závazek zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte umožnit jeho biologickému otci založit mezi nimi vztah, např. prostřednictvím přiznání práva na styk. V souladu s tím také platí, že biologický otec nesmí být zcela vyloučen ze života jeho dítěte, ledaže jsou zde k tomu důležité důvody vyplývající z nejlepšího zájmu dítěte. To ale automaticky neznamená povinnost založit biologickému otci právo napadat status otce právního. Tento závazek nelze z dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva dovodit (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3122/16).
16. Nejvyšší soud současně v napadeném rozhodnutí konstatoval, že skutečnost, že stěžovatel podal návrh na popření a určení otcovství ještě před narozením nezletilého, není způsobilá na závěru o nedostatku jeho aktivní legitimace k popření otcovství matrikového otce ničeho změnit. Vzhledem k hierarchickému uspořádání domněnek otcovství je zjevné, že ani podání návrhu na určení otcovství podle tzv. třetí domněnky otcovství (§783 občanského zákoníku) ještě před narozením dítěte nemůže zabránit uplatnění tzv. první domněnky otcovství (§776 občanského zákoníku). Třetí domněnka otcovství upravená v §783 odst. 2 občanského zákoníku se s ohledem na výslovné znění §783 odst. 1 občanského zákoníku uplatní jen v případě, kdy se za otce dítěte nepovažuje manžel matky, nebo muž, který prohlásil, že je otcem dítěte za podmínek stanovených v §777 občanského zákoníku, případně muž, který dal souhlas s umělým oplodněním, nebo muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením matky a tohoto muže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1852/2017, uveřejněný pod č. 3/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předpokladem pro určení otcovství podle třetí domněnky je tak to, že již nedošlo k určení otcovství na základě předcházejících domněnek, tedy, že dítě je ve vztahu ke statusovému označení otce "právně volné" a to již proto, že údaje o otci dosud v rodném listu dítěte nebyly uvedeny, nebo byla některá z předcházejících právních domněnek úspěšně popřena.
17. Na základě uvedených skutečností nepřisvědčil Nejvyšší soud stěžovateli v tom, že nezletilý byl "právně volný", neboť nelze určit otcovství tam, kde je již určeno. Současně však poukázal na to, že z dosavadní judikatury plyne, že soud může putativnímu otci aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na popření otcovství výjimečně přiznat, a to v situaci, kdy je v zájmu dítěte, aby právo na respektování soukromého a rodinného života putativního otce (čl. 8 Úmluvy) převážilo nad právy matrikových rodičů a principem právní jistoty rodinných vztahů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010 či rozhodnutí ESLP Rožaňski proti Polsku ze dne 18. 8. 2006, stížnost č. 55339/00).
18. Jak vyplývá již se shora uvedeného, v nyní posuzovaném případě bylo na základě provedeného dokazování zjištěno, že matka žije s matrikovým otcem (bývalým manželem) ve společném soužití, uvažují o opětovném uzavření sňatku, a vychovávají kromě nezletilého další dvě jejich děti. Matrikový otec je rovněž sociálním otcem nezletilého a nezletilý si vytváří vazby na své sourozence. Ústavní soud se ztotožnil s obecnými soudy v tom, že v uvedených okolnostech lze spatřovat legitimní zájem na zajištění právní jistoty rodinných vztahů a ochraně zájmů nezletilého. Není pochyb o tom, že matka s matrikovým otcem vytvářejí nezletilému stabilní rodinné prostředí, proto není důvod, aby případné biologické rodičovství v přezkoumávané věci převážilo nad sociálním a právním stavem. Navíc stěžovatel coby biologický otec není zcela vyloučen ze života nezletilého, neboť jak sám v ústavní stížnosti uvádí, v řízení u obvodního soudu byl upraven jeho styk s nezletilým.
19. Nepřiznání aktivní věcné legitimace stěžovateli coby putativnímu otci nelze tak považovat za protiústavní zásah do jeho základních práv.
20. Nutno dodat, že stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 568/06 a sp. zn. I. ÚS 2482/13 zabývající se mimo jiné problematikou pokrevního pouta na posuzovanou věc nedopadají. V rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 568/06 Ústavní soud posoudil jako nesprávné, když obecný soud vzal za prokázaný zájem dítěte pouhým převzetím závěru znalce, podle kterého bylo vhodné zajistit vztah se všemi zúčastněnými, a nevěnoval stejnou pozornost existující konfliktní situaci mezi rodinou stěžovatelky a vedlejším účastníkem, a to z hlediska naplnění zájmu dítěte. Zdůraznil, že je třeba vážit, zda je skutečně v zájmu nezletilé zachovávat styk s vedlejším účastníkem, děje-li se tak za cenu vyostřených konfliktů mezi stěžovatelčinou rodinou a vedlejším účastníkem, jejichž svědkem a v podstatě obětí se stává nezletilé dítě. Stejně nelze považovat za případný poukaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, kterým Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů o nesvěření nezletilé do střídavé výchovy obou rodičů, přičemž konstatoval, že obecné soudy nerozhodovaly v nejlepším zájmu dítěte a nedostatečnou měrou chránily práva stěžovatele na respektování jeho rodinného života a práva na rodičovskou výchovu a péči. Přestože stěžovatel naplňoval veškerá kritéria relevantní pro rozhodování, komu má být dítě svěřeno do péče, stejnou měrou jako matka nezletilých, nevycházely rozhodující soudy z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, a nesnažily se potud, nebylo-li to v přímém rozporu se zájmy nezletilých, tohoto stavu dosáhnout.
21. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí v posuzované věci vyplývá, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a přihlédly ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem. Při svém rozhodování vycházely z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a respektovaly závěry těchto soudů. Přihlédly k nejlepšímu zájmu nezletilého a své závěry pečlivě vysvětlily a v napadených rozhodnutích odůvodnily. Zamítly-li stěžovatelův návrh na popření a určení otcovství, které bylo určeno v souladu s §776 občanského zákoníku, který nevyvolává žádné ústavněprávní problémy, postupovaly ústavně konformním způsobem. Napadená rozhodnutí proto považuje Ústavní soud za ústavně souladná.
22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
23. Vedle ústavní stížnosti podal stěžovatel s ní spojený akcesorický návrh na zrušení §776 občanského zákoníku. Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
24. Ústavní soud proto odmítl i návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu