ECLI:CZ:US:2023:1.US.1973.23.1
sp. zn. I. ÚS 1973/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů K. K., M. K. a společnosti X, právně zastoupených JUDr. Pavlem Dvorským, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 588, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 613/2022-5343 ze dne 26. 4. 2023, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 48/2021-227 ze dne 26. 1. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 61 T 3/2021-114 ze dne 8. 6. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé byli rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, uznáni vinnými ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) a c) trestního zákoníku v případě stěžovatelů - fyzických osob (dále také "jednatelé") a podle §240 odst. 1, 2 písm. a) a c) trestního zákoníku v případě stěžovatelky - právnické osoby (dále také "společnost"). U všech třech stěžovatelů došlo ke spáchání formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a byli shodně odsouzeni k peněžitému trestu v celkové výměře 1 000 000 Kč.
2. Tohoto trestného činu se měli jednatelé dopustit tím, že za společnost podali přiznání k daním (specifikováno v rozsudku), přičemž důvodem zahrnutí daňových dokladů do daňových přiznání bylo umělé navýšení daňově účinných výdajů a nároků na odpočet DPH na vstupu, a nikoli propagace společnosti. Předmětem uzavřených smluv, resp. daňových faktur, byla, stručně řečeno, reklamní činnost. Tím jednatelé snížili daňovou povinnost společnosti u daně z příjmů právnických osob o 722 000 Kč, u daně z přidané hodnoty o 400 000 Kč, a současně vylákali nadměrný odpočet DPH ve výši 360 000 Kč.
3. Krajský soud dospěl k závěru, že o trestné činnosti stěžovatelů svědčí především důkazy, ze kterých plyne nadhodnocení cen sjednané reklamy a také nestandardní způsob jejich uzavírání mimo přímého dodavatele. Soud vycházel mj. z výpovědi obžalovaného T., který potvrdil účelovost uzavíraných smluv právě za účelem krácení daně. Předmětné fakturace za smlouvy o reklamní činnosti sloužily podle krajského soudu jen ke snížení daňového základu.
4. Vrchní soud následně částečně zrušil rozsudek krajského soudu, a to ve výroku o trestu u všech stěžovatelů. Jednatelům uložil vrchní soud nově peněžitý trest v celkové výměře 750 000 Kč a společnosti pak v celkové výměře 500 000 Kč. Ve zbytku zůstal rozsudek krajského soudu nezměněn.
5. Vrchní soud se především vyjádřil k námitkám, že reklamní činnost, uplatňovaná v daňových přiznáních, byla podle stěžovatelů reálně uskutečňována. K tomu však vrchní soud uvedl, že toto není sporné; ve věci jde o to, že reklamní činnost byla nadhodnocena, jejím účelem nebyla propagace firem, ale pouze snaha snížit daňové odvody. Vrchní soud uvedl, že se jednalo o trestnou činnost relativně sofistikovanou, avšak charakterem typickou pro daňové trestné činy. Nakonec vrchní soud zmínil, že si stěžovatelé museli být vědomi nadhodnocené ceny předmětných služeb, jelikož smlouvy k obdobným službám dlouhodobě uzavírali, přičemž v tomto případě se jednalo o částky i cca dvacetinásobné. Vrchní soud znovu poukázal na to, že obžalovaní v téže věci (avšak věci vyloučené k oddělenému rozhodnutí) potvrdili existenci tohoto schématu při páchání trestné činnosti, resp. způsobu, jakým docházelo k účelovému krácení daní.
6. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání stěžovatelů. Nutno k tomu podotknout, že Nejvyšší soud spojil ke společnému řízení věc stěžovatelů a ostatních obžalovaných, jejichž věc byla před krajským i vrchním soudem rozhodnuta odděleně. Nejvyšší soud se tak věnoval nejen námitkám stěžovatelů v tomto řízení před Ústavním soudem, ale i námitkám jiných obviněných.
7. Ústavnímu soudu je přitom z úřední činnosti známo, že někteří obvinění v téže věci taktéž k Ústavnímu soudu podali ústavní stížnost, kterou brojí proti totožnému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vzhledem k odlišnosti napadených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně však Ústavní soud nepovažoval za efektivní věci spojit ke společnému řízení. Navíc, argumenty jednotlivých stěžovatelů mají v některých aspektech významně odlišný základ. Zároveň Ústavní soud uvádí, že výsledek tohoto řízení před ním nijak nepredikuje výsledek jiných řízení ostatních obviněných.
8. Stěžovatelé uvádí ve své ústavní stížnosti, že v řízení existoval extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry obecných soudů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Dále zpochybňují spolehlivost použitých důkazních prostředků a namítají též nerespektování pravidla in dubio pro reo. Stěžovatelé opakovaně uvádějí, že trestní řízení bylo vedeno "s předem pojatým přesvědčením orgánů činných v trestním řízení, že stěžovatelé spáchali čin, pro který byli odsouzeni." Tvrdí, že soud dovodil jejich vinu z toho, že popsaný způsob páchání trestné činnosti je běžný. Stěžovatelé také zpochybňují prokázání subjektivní stránky trestného činu a tvrdí, že z důkazů neplyne vědomé podílení se na trestné činnosti osob dalších obviněných. Poté stěžovatelé uvádějí námitky k jednotlivým skutkovým zjištěním nalézacího soudu. Ve vztahu k rozhodnutí vrchního soudu pak namítají, že porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces, jelikož bez výhrad a často i doslovně přijal nepodložená skutková zjištění. K závěrům Nejvyššího soudu pak již stěžovatelé jen obecně konstatují, že nerespektoval, že mohou být uznáni vinnými pouze na podkladě objektivních skutečností odpovídajících zjištěním.
9. Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich správnosti, ba ani zákonnosti. Ústavní soud nepřehodnocuje důkazy provedené obecnými soudy. To vyplývá kromě ústavního pořádku i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Přezkum Ústavním soudem se vztahuje toliko k možnému vybočení rozhodnutí obecných soudů z ústavních mezí.
11. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud by byl taktéž oprávněn zasáhnout, pokud by obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny tím, že v pochybnostech učinily zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného [srov. nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)]. Obdobná je i situace, kdy z napadených rozhodnutí plyne, že zde existuje pouze jediný usvědčující důkaz, jehož prověření nebyla věnována dostatečná pozornost [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285)]. Nejčastěji a nejtypičtěji Ústavní soud přistupuje ke zrušení rozhodnutí, v nichž nebyl důkazní postup pečlivě popsán a logicky odůvodněn [např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267)].
12. Optikou těchto východisek tedy Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že nedošlo k protiústavnímu zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů.
13. Ústavní soud konstatuje, že argumentace v ústavní stížnosti je založena téměř výhradně na tvrzených rozporech ve skutkových zjištěných (viz bod 8 a násl. stížnosti). K přezkumu těchto skutečností však Ústavní soud není povolán. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v situacích zjevných excesů; takové však neshledal.
14. Dále Ústavní soud shrnuje, že z napadených rozhodnutí a celkově z průběhu řízení neplyne ani tvrzené "předem pojaté přesvědčení o vině stěžovatele". Ba naopak, věc stěžovatelů byla projednána v odděleném řízení u prvních dvou instancí. Jejich věc tak byla posouzena nezávisle, nikoli předpojatě. Nelze přisvědčit stěžovatelům, že by jejich vina byla dovozována výhradně z viny ostatních obviněných.
15. Stěžovatelé opakovaně tvrdí, že jejich účast na trestné činnosti neplyne z provedených důkazů, především z výpovědí svědků (zároveň dalších obviněných). Stěžovatelé v tomto pomíjejí podstatu věci. Krajský i vrchní soud vycházely z uvedených výpovědí proto, aby prokázaly, že zde skutečně existovalo schéma, pomocí kterého byla trestná činnost sofistikovaně páchána. Zapojení stěžovatelů do této trestné činnosti, resp. úmysl však nemusí plynout z těchto provedených výslechů, jelikož (nepřímo, avšak prokazatelně) plyne již ze samotných daňových přiznání, faktur a dalších důkazů. Úmysl při páchání trestné činnosti je ostatně povětšinou prokazován nepřímo. Zapojení stěžovatelů do trestné činnosti tak bylo spolehlivě prokázáno. Tímto se v zásadě vyčerpává potenciálně relevantní ústavněprávní argumentace stěžovatelů.
16. Ve zbytku Ústavní soud nepovažuje za účelné, aby podrobněji vypořádával jednotlivé, především skutkové námitky stěžovatelů. Tyto námitky totiž již byly opakovaně formulovány u obecných soudů a navíc nedosahují ústavněprávní roviny. Postačí konstatovat, že Ústavní soud se se všemi námitkami stěžovatelů seznámil a zjistil, že nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry, ani k porušení pravidla in dubio pro reo. Naopak, odůvodnění krajského soudu je podrobné a vyčerpávající. To, že vrchní soud poté některé argumenty převzal, jak na to poukazují stěžovatelé, také nezakládá ústavněprávní vadu řízení. Ztotožňuje-li se vrchní soud se závěry krajského soudu, není jeho povinností formulovat totožné závěry jinak.
17. Není ani pravdou, jak uvádí stěžovatelé, že by krajský soud přikládal nepřiměřený význam výpovědi svědka, jehož důvěryhodnost nezkoumal. Za prvé, krajský soud se v bodě 68 rozhodnutí důvěryhodností svědka zabýval. Za druhé, z rozsudku plyne, že se nejednalo o důkaz jediný. Krajský soud pouze konstatoval, že tato výpověď je natolik přesvědčivá, že by bývala (!) postačovala k prokázání viny. Na desítkách stran rozhodnutí je však obsaženo mnoho dalších důkazů vedoucích k závěru o vině stěžovatelů.
18. Ústavní soud považuje za výstižnou argumentaci krajského soudu v bodě 67, ve kterém popisuje, z jakých důvodů byla cena poskytovaných služeb (a tedy i uplatněných nákladů pro daňové přiznání) zcela zjevně účelová a nadhodnocená. Aniž by Ústavní soud byl oprávněn přezkoumávat správnost těchto závěrů, v rovině ústavněprávní se odůvodnění těchto závěrů jeví být zcela dostačujícím.
19. Neobstojí ani námitka stěžovatelů, že soudy dovodily vinu z rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství Brno. Ze všech napadených rozhodnutí se podává, že soudy toto rozhodnutí ve správním řízení hodnotily pouze jako jeden z důkazů a necítily se jeho závěry nikterak vázány.
20. Konečně, k námitce nepřípustné paušalizace při rozhodování krajského soudu, kterou podle stěžovatelů potvrdil i Nejvyšší soud, Ústavní soud uvádí, že i tato námitka je ze strany stěžovatelů notně dezinterpretována. Nejvyšší soud totiž pouze vytkl soudům, že při zkoumání úmyslu odkazovaly mj. i na výpověď svědka. Zároveň však z rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že jiné důkazy subjektivní stránku spolehlivě prokázaly.
21. Ačkoli se Nejvyšší soud vzhledem ke spojení řízení již nevěnoval námitkám všech obviněných včetně stěžovatelů jednotlivě, z rozhodnutí je seznatelné, které argumenty se vztahují ke komu. Pro přehlednost Ústavní soud uvádí, že argumentace ve vztahu ke stěžovatelům v tomto řízení se nachází především pod body 111, 112, 116, 124, 130 a 131 odůvodnění a lze ji označit za zcela vyhovující (ostatně ani stěžovatelé proti usnesení Nejvyššího soudu nevznášeli konkrétních námitek).
22. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu