ECLI:CZ:US:2023:1.US.2018.23.1
sp. zn. I. ÚS 2018/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2023 č. j. 13 To 121/2023-253 a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. února 2023 č. j. 6 Nt 951/2023-236, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Rakovníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 1. 2020 č. j. 6 T 169/2019-128 byl stěžovatel uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. l zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se dopustil vůči svým rodičům dne 27. 8. 2019, kdy jim vyhrožoval, že je podřízne, nestáhne-li matka trestní oznámení na jeho osobu. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců, a to za současného stanovení dohledu. Dále mu bylo uloženo přiměřené omezení spočívající ve zdržení se užívání návykových látek vyjma látek, které mu budou předepsány v souvislosti s výkonem uloženého ochranného léčení, a podrobování se testování na jejich přítomnost v jeho těle. Rovněž mu bylo podle §99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické v ambulantní formě. Důvodem uložení ochranného léčení bylo zjištění, že v době spáchání trestné činnosti trpěl závislostí na návykových látkách (pervitinu a kanabinoidech), krátce před jejím spácháním (od 8. 6. 2019 do 13. 8. 2019) byl hospitalizován pro psychotickou poruchu způsobenou více drogami, v léčbě nespolupracoval a ukončil ji negativním reverzem, přičemž v době činu byl prokazatelně pod vlivem metamfetaminu.
3. Dne 6. 12. 2022 byl ošetřující lékařkou stěžovatele podán u Okresního soudu v Kladně návrh na přeměnu ambulantní ochranné léčby na léčbu v ústavní formě s poukazem na to, že stěžovatel nespolupracuje, nedodržuje léčebný režim, užívá pervitin, v důsledku čehož je auto a heteroagresivní. Z návrhu dále vyplynulo, že dne 1. 12. 2022 lékařce telefonoval otec stěžovatele, že stěžovatel požil drogy a ohrožoval matku a sebe nožem. Rodiče proto zavolali rychlou záchrannou službu, stěžovatel byl odvezen do nemocnice, kde přiznal požití pervitinu. Věc byla postoupena Okresnímu soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") jakožto soudu místně příslušnému k projednání návrhu.
4. Okresní soud v záhlaví specifikovaným usnesením rozhodl podle §99 odst. 5 trestního zákoníku o přeměně ochranného léčení psychiatrického a protitoxikomanického v ambulantní formě na léčení ústavní formou. Po provedeném dokazování shledal, že dosavadní ambulantní léčení přestalo plnit svůj účel a pobyt stěžovatele na svobodě se stal nebezpečným pro společnost i pro něho samotného.
5. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá neúplné dokazování, nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a nesoulad závěrů obecných soudů s vykonanými právními a skutkovými zjištěními. Tvrdí, že rozhodující soudy se nezabývaly přiměřeností ukládaného opatření vzhledem k jeho osobě a k jeho právům a oprávněným zájmům. Hrozba, kterou představuje pro společnost, je podle něj soudy definována neurčitě a nedostatečně. Uvádí, že z provedeného dokazování je zřejmé, že pod vlivem návykových látek je schopen ústně vyhrožovat újmou na zdraví, není však zřejmé, zda je přímo schopen působit násilím proti sobě nebo jiným, popř. v jaké intenzitě. Okresní soud v napadeném rozhodnutí poukazuje na incident ze dne 30. 11. 2022, avšak za toto jednání nebyl stíhán a šlo pouze o výhrůžky. Má za to, že neexistuje skutkový podklad, jenž by odůvodňoval, že jeho pobyt na svobodě představuje hrozbu, které je nutné předcházet nařízením ústavního ochranného léčení. Poukazuje na to, že po dobu téměř tří let probíhalo jeho ochranné léčení uspokojivě a že incident z podzimu 2022 je jeho jediným selháním za dobu tří let, v průběhu jichž usiluje o léčení a abstinenci. Po tomto incidentu se nechal dobrovolně hospitalizovat v psychiatrické nemocnici Horní Beřkovice a užití drogy přiznal. K tomu poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 502/02 (N 166/35 SbNU 257; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podotýká, že okresní soud opřel dokazování o důvodnosti ústavní léčby v zásadě pouze o výpověď jeho ošetřující lékařky MUDr. Lucie Závěšické, Ph.D., aniž by k odbornému posouzení provedl jiný způsobilý důkaz, např. znalecký posudek, čímž se dopustil zásadního procesního pochybení. Jmenovaná lékařka podala návrh okresnímu soudu na přeměnu trestu a stěžovatel od počátku namítal její podjatost. Stěžovatel je přesvědčen, že okresní soud měl v případě výslechu jmenované lékařky postupovat podle §105 odst. 2 trestního řádu, tedy zvážit, zda není vzhledem k jejímu poměru k věci podjatá, když iniciovala řízení o přeměně formy nařízeného ústavního ochranného léčení a byla tak jak v roli navrhovatele, tak osoby, z jejíž výpovědi odvodil okresní soud skutkový stav pro své rozhodnutí. Stěžovatel je toho mínění, že okresní soud zamítl jeho návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem pro nadbytečnost protizákonně, neboť vypracování znaleckého posudku nebo odborného vyjádření bylo nezbytné pro zachování objektivity procesu dokazování.
8. Stěžovatel rovněž konstatuje, že z informací, která poskytla MUDr. Lucie Závěšická, Ph.D., vyšlo najevo, že aktuálně trpí duševní poruchou v pravém slova smyslu, a to paranoidní schizofrenií, a že okresní soud se v dokazování nezabýval tím, jakým způsobem paranoidní schizofrenie působí na výkon ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, resp. zda nepředstavuje tzv. kontraindikaci, která úspěšný výkon uloženého ochranného léčení znemožňuje. Dokazování je podle něj neúplné, neboť nebylo prokazováno, zda nařízené ochranné léčení je v jeho případě realizovatelné a jaký vliv měla paranoidní schizofrenie na jeho závadné chování dne 30. 11. 2022. Napadená rozhodnutí nejsou podle mínění stěžovatele výsledkem zákonného dokazování, nýbrž závěrem svévolného procesu obecných soudů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Ústavní soud přesvědčení stěžovatele o pochybeních obecných soudů, kterých se měly dopustit při rozhodování o přeměně ochranného léčení psychiatrického a protitoxikomanického v ambulantní formě na ústavní formu, nesdílí. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že námitkám stěžovatele není možno přisvědčit. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje argumentaci uplatněnou již před okresním soudem a také v následné stížnosti, se kterou se však soudy již adekvátním způsobem vypořádaly. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
12. Podle §99 odst. 5 trestního zákoníku může soud ústavní léčení změnit dodatečně na léčení ambulantní a naopak.
13. O návrhu ošetřující lékařky MUDr. Lucie Závěšické, Ph.D., na přeměnu ambulantního ochranného léčení na léčení ústavní rozhodl okresní soud ve veřejném zasedání, u kterého byl stěžovatel osobně přítomen, přičemž okolnostmi, zda jsou splněny podmínky pro přeměnu ambulantního ochranného léčení na léčení ústavní, se okresní soud pečlivě zabýval, což se odráží v odůvodnění jeho rozhodnutí. Kromě samotného návrhu ošetřující lékařky a její výpovědi vyšel okresní soud z dalších provedených důkazů, a to výpovědí stěžovatele a svědka I. P., a dále z řady listinných důkazů, mimo jiné z obsahu spisu Okresního soudu v Kladně vedeného pod sp. zn. 6 T 169/2019, zejména vypracovaného znaleckého posudku, lékařských zpráv a nařízení ochranného léčení. Výpověď ošetřující lékařky tak nebyla jediným stěžejním důkazem, jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti.
14. Po pečlivém zhodnocení všech provedených důkazů dospěl okresní soud k závěru, že je nepochybné, že stěžovatel je osobou, která trpěla a trpí závislostí na návykových látkách, pervitinu, kanabinoidu. Konstatoval, že stěžovatel byl opakovaně hospitalizován v psychiatrických léčebnách a aktuálně byla u něho shledána paranoidní schizofrenie, že z jeho postoje v průběhu jednání bylo patrné, že nemá na léčení patřičný náhled, vše se snažil bagatelizovat. Jeho předchozí dobrovolné pobyty v léčebnách neměly dlouhodobý efekt na jeho chování. Rovněž poukázal na počáteční, poměrně dlouhou nespolupráci stěžovatele v průběhu ambulantního adiktologického programu a na jeho chování před poslední hospitalizací, které vyvrcholilo tím, že jeho matka zavolala sanitku, a následně bylo nutno i ji samotnou v důsledku chování syna umístit na psychiatrické oddělení Ústřední vojenské nemocnice.
15. Okresní soud proto uzavřel, že na základě učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že stěžovatel nemá náhled na svůj zdravotní stav a jeho jednání svědčí o tom, že je namístě uložení ochranného léčení v ústavní formě, neboť jeho výkon v ambulantní formě se jeví jako nepostačující. Shledal, že stěžovatel se prokazatelně po požití alkoholu či návykových látek může chovat nevyzpytatelně a stává se tak osobou pro společnost nebezpečnou tak, jak na to upozornila ošetřující lékařka. Tento závěr podle okresního soudu koresponduje s chováním stěžovatele při veřejném zasedání, kdy se i přes medikaci projevovala dekompenzace jeho zdravotního stavu. Zdůraznil, že stěžovatel, místo aby se řádně podrobil léčbě závislosti na užívání pervitinu, se znovu po požití návykových látek dopustil nebezpečného jednání, v důsledku kterého byli on i jeho matka hospitalizováni. Ze sdělení stěžovatele vyplynulo, že se řádně dokončené léčbě závislosti nepodrobil z důvodu, že nezvládl dodržet léčebný režim.
16. Jde-li o tvrzení stěžovatele o podjatosti ošetřující lékařky MUDr. Lucie Závěšické, Ph.D., i s tím se okresní soud vypořádal, když je neshledal za opodstatněné, stejně jako neshledal důvody pro vypracovávání dalšího znaleckého posudku na osobu stěžovatele. Zdůraznil, že jmenovaná lékařka, která působí rovněž jako soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se vyjádřila ke způsobu léčení stěžovatele a k další jeho prognóze a že nemá žádný důvod její vyjádření jakkoliv zpochybňovat, neboť v průběhu řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by objektivitu a správnost jejích závěrů zpochybňovaly. Návrh na provedení znaleckého posudku soud zamítl pro nadbytečnost, neboť jmenovaná lékařka měla k zodpovězení otázek týkajících se zdravotního stavu stěžovatele a jeho léčby všechny potřebné podklady a disponuje rovněž potřebnou odborností k formulaci příslušných závěrů. Krajský soud k tomu doplnil, že psychiatrický stav stěžovatele byl po dobu trvání ochranného léčení opakovaně přezkoumáván, přičemž při jeho hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici Beřkovice v době od 30. 11. 2022 do 5. 1. 2023 dokonce jiným zdravotnickým zařízením. Nebylo proto podle něj chybou, že se okresní soud spokojil se stěžejními důkazy, tj. zejména s výpovědí ošetřující lékařky, výpovědí otce stěžovatele a příslušné zdravotnické dokumentace. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je tak patrné, že důkazní návrh stěžovatele na vypracování znaleckého posudku nebyl ignorován, ale byl řádně zamítnut z důvodu nadbytečnosti a tento postup okresní soud také dostatečně zdůvodnil.
17. Ohledně podílu psychiatrické diagnózy (paranoidní schizofrenie) je třeba podotknout, že ošetřující lékařka při veřejném zasedání u okresního soudu vysvětlila, že na podkladě lékařských zpráv se ztotožnila s diagnózou paranoidní schizofrenie, tak jak vyplývá z lékařské zprávy o poslední hospitalizaci stěžovatele, přičemž konstatovala, že u stěžovatele je podstatná primárně léčba závislosti na návykových látkách. Tvrzení stěžovatele, že je třeba zkoumat, zda paranoidní schizofrenie nepředstavuje tzv. kontraindikaci, která znemožňuje úspěšný výkon uloženého ochranného léčení, je tak nutno považovat za irelevantní.
18. S těmito závěry okresního soudu se plně ztotožnil i krajský soud, který v odůvodnění svého napadeného usnesení po náležitém přezkoumání uvedeného usnesení okresního soudu uvedl, že ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické v ústavní formě je nesporně závažný zásah do osobní svobody stěžovatele, nicméně vzhledem k hrozícímu nebezpečí plynoucímu z povahy psychiatrických diagnóz stěžovatele, jakož i jeho nedostatečnému náhledu na toto onemocnění včetně nutnosti trvalé abstinence, maření léčení opakovaným zneužíváním drog, jež jeho psychický stav jen zhoršují, je třeba se možným trestněprávním selháním stěžovatele vyvarovat, k čemuž má právě sloužit změna formy ochranného léčení z ambulantní na ústavní, jak okresní soud po právu rozhodl.
19. Za nepřípadný je pak třeba označit i odkaz stěžovatele na nález sp. zn. IV. ÚS 502/02, neboť na posuzovanou věc nedopadá. V daném nálezu Ústavní soud shledal, že obecné soudy se náležitě nevyrovnaly s otázkou, zda nebezpečí, které od stěžovatele v případě jeho pobytu na svobodě hrozilo, bylo natolik závažné, že uložení ochranného léčení v ústavní formě, bylo v jeho případě nezbytné. Přitom nepřehlédl názor lékaře, podle kterého se ústavní psychiatrické léčení jevilo jako "zřejmě nadbytečné". O nic takového ale v nyní posuzované věci nejde, neboť z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel není schopen dlouhodobě abstinovat a že psychotické příznaky vyvolané užitím drog, pod jejichž vlivem může jednat agresivně vůči sobě i druhým, není možné v ambulantních podmínkách zvládat.
20. Na základě shora popsaných skutečností lze podle názoru Ústavního soudu konstatovat, že postoj stěžovatele k léčbě, který prokazatelně nemá náhled na svůj zdravotní stav, naopak se ho snaží bagatelizovat, dále skutečnost, že léčba přes snahu lékařů neplní svůj účel, jakož i trvající nebezpečnost stěžovatele pro společnost byly v řízení dostatečně objektivizovány, přičemž ze sdělení MUDr. Závěšické vyplývá, že teprve v režimu ústavní léčby bude u odsouzeného zajištěna řádná abstinence a léčba závislosti na OPL, čímž bude účinně zajištěna také ochrana společnosti před nebezpečným jednáním odsouzeného. Proto správně okresní soud přistoupil podle §99 odst. 5, věta první, trestního zákoníku ke změně ambulantního ochranného léčení na léčení ústavní, což ve svém zamítavém usnesení důvodně potvrdil i krajský soud.
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu