ECLI:CZ:US:2023:1.US.2021.23.1
sp. zn. I. ÚS 2021/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem Václavská 316, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 630/2023-131 ze dne 25. 4. 2023, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 252/2022-104 ze dne 9. 11. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 12 C 174/2022-81 ze dne 2. 8. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy zasáhly (a přitom zřejmě myslí, že i porušily) její základní právo vlastnit majetek a právo na soudní ochranu zaručené v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Měly tak učinit tím, že stěžovatelce zamezily "v přezkoumání a obnovení" jejího vlastnického práva k pozemku, který nabyl restituent v jiném řízení na základě správního rozhodnutí Pozemkového úřadu České republiky a navazujícího rozsudku o nahrazení projevu vůle k uzavření smluv o bezúplatném převodu pozemku. Později se ukázalo, že k vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), došlo v důsledku spáchání nedbalostního trestného činu zaměstnanců pozemkového úřadu.
2. Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala žalobou určení, že je vlastníkem předmětného pozemku, neboť ten byl vydán neoprávněné osobě nad rámec jejího restitučního nároku, čímž se tato osoba bezdůvodně obohatila. Okresní soud žalobu zamítl, neboť k zápisu vlastnického práva současného vlastníka do katastru nemovitostí došlo na základě pravomocného rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle. To je specifickým nabývacím titulem. Nabývacím titulem proto v tomto případě není smlouva, ale pravomocné rozhodnutí soudu, které okresnímu soudu v tomto řízení o určení vlastnictví nepřísluší přezkoumávat. Okresní soud uvedl, že jedinou možností, jak tento nabývací titul odklidit, je cesta řádných či mimořádných opravných prostředků vůči pravomocnému rozhodnutí o nahrazení projevu vůle. Krajský soud rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
3. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. K tomu v projednávané věci nedošlo.
4. Výklad podústavního práva je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud jejich závěry v projednávané věci shledává z pohledu ústavnosti za rozumné a řádně odůvodněné. Tvrdí-li stěžovatelka, že žádná jiná než určovací žaloba by nevedla k obnovení jejího vlastnického práva, pak Ústavní soud odkazuje na podrobnou argumentaci obecných soudů vysvětlující, že potenciální vhodnou cestou je jedině cesta opravných prostředků proti původnímu rozhodnutí nahrazující projev vůle. Toto rozhodnutí totiž představuje nabývací titul, na jehož základě došlo k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Na názoru, že rozhodnutí soudem o nahrazení projevu vůle k převodu nemovitosti je nabývacím titulem, panuje shoda i v odborné literatuře (srov. Hulmák M. §1787. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721-2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 289, marg. č. 9; Vančurová, K. §1787. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 5.).
5. Tento závěr tvoří podstatu rozhodnutí obecných soudů. Existuje-li zde totiž nabývací titul, těžko lze hovořit o právním důvodu, který odpadl, když právní důvod - nabývací titul - neodpadl a stále trvá. Schází tak podstata bezdůvodného obohacení (resp. jedné z jeho variant) ve smyslu §2991 odst. 2 občanského zákoníku, kterou je nedostatečnost kauzy. Z ústavněprávního hlediska tak Ústavní soud v tomto nemůže obecným soudům nic vytknout. "Odpravení" nabývacího titulu (soudního rozhodnutí) skutečně představuje jedinou možnost způsobilou případně poskytnout ochranu vlastnickému právu stěžovatelky. Soudní rozhodnutí představující nabývací titul však lze "odpravit" pouze cestou opravných prostředků proti tomuto pravomocnému rozhodnutí (např. návrhem na obnovu řízení), a nikoliv cestou určovací žaloby.
6. Ústavní soud pak upozorňuje i na jiné ústavně právní hodnoty než vlastnické právo stěžovatelky, jež stěžovatelka při své argumentaci pomíjí. Na opačných miskách vah v projednávané věci leží vlastnické právo současných vlastníků a právní jistota plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy, s níž souvisí také důvěra v akty státu (srov. k tomu i nedávné usnesení v obdobné věci sp. zn. III. ÚS 1207/23 ze dne 6. 6. 2023; zejm. body 17-18).
7. Ve zbytku ústavní stížnosti pak stěžovatelka pouze polemizuje s výkladem podústavního práva, přičemž tato polemika se navíc míjí s nosnými důvody rozhodnutí obecných soudů.
8. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu