ECLI:CZ:US:2023:1.US.2045.23.1
sp. zn. I. ÚS 2045/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Linharta, zastoupeného JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem Široká 25/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 288/2023-328 ze dne 16. 5. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 112/2022-262 ze dne 13. 9. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl jako žalovaný účastníkem řízení před obecnými soudy, ve kterém byla projednávána žaloba o určení vlastnictví. Okresní soud Praha-západ nejprve rozsudkem č. j. 18 C 48/2018-211 ze dne 29. 11. 2021 rozhodl, že pozemek, který byl předmětem sporu, je ve vlastnictví žalobkyně, společnosti AT Rudná s.r.o.
2. S tím však stěžovatel od počátku nesouhlasil. Dne 8. 2. 2018 totiž uzavřel se společností INTERSHOP, s.r.o. kupní smlouvu o prodeji daného pozemku, přičemž vycházel z toho, že INTERSHOP, s.r.o. je podle zápisu v katastru nemovitostí jeho oprávněným vlastníkem. V katastru byl totiž obsažen (tehdy pravomocný) rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 47 Cm 62/2005, kterým bylo rozhodnuto o nahrazení projevu vůle první společnosti AT Rudná s.r.o. k uzavření kupní smlouvy s INTERSHOP, s.r.o.
3. Následně však, zjednodušeně řečeno, v řízení o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení, vyšlo najevo, že rozsudek krajského soudu o nahrazení projevu vůle nikdy nenabyl právní moci. AT Rudná s.r.o. na základě tohoto nového zjištění podala žalobu na určení vlastnictví. A právě o té rozhodovaly soudy ve zde napadených rozhodnutích.
4. Okresní soud dospěl k tomu, že pokud rozsudek krajského soudu nikdy nenabyl právní moci, pak nedošlo k převodu vlastnického práva mezi oběma společnostmi. Proto následně nemohlo dojít ani k převodu vlastnického práva na stěžovatele. Okresní soud tedy určil, že pozemek je ve vlastnictví žalobkyně, společnosti AT Rudná s.r.o.
5. Stěžovatel se však odvolával na znění §984 občanského zákoníku, který chrání jeho dobrou víru v to, že INTERSHOP, s.r.o. byla oprávněna převést na něj vlastnictví. Hlavním předmětem zkoumání obecných soudů proto bylo posouzení dobré víry stěžovatele v to, že INTERSHOP, s.r.o. byla v době uzavření kupní smlouvy vlastníkem pozemku. Obecné soudy však dospěly k tomu, že stěžovatel v dobré víře v tomto smyslu nebyl. Proto bylo nejprve vyhověno žalobě společnosti AT Rudná s.r.o. a následně bylo toto rozhodnutí potvrzeno Krajským soudem v Praze, načež bylo odmítnuto i dovolání stěžovatele.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá výhradně rozsudek krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu. V zásadě rekapituluje argumentaci, kterou opakoval po celou dobu řízení před obecnými soudy. Uvádí, že byl v dobré víře ve vlastnictví společnosti INTERSHOP, s.r.o. a že důvěřoval doložce právní moci rozhodnutí krajského soudu, které bylo obsaženo v katastru nemovitostí. Obecné soudy podle něj nerespektovaly princip ochrany dobré víry plynoucí ze zásady materiální publicity podle §984 občanského zákoníku. Stěžovatel tvrdí, že se soudy vůbec nezabývaly tím, zda a jak mohl stěžovatel zjistit vadu vlastnického titulu. Z toho stěžovatel dovozuje, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
7. Dále stěžovatel tvrdí, že postupem krajského soudu bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel uvádí, že ve věci "fakticky rozhodoval jediný soudce", jelikož dva soudci, kteří byli k věci přiděleni jako náhradníci, se o svém přidělení k projednání věci dozvěděli teprve v den jednání. V případě jednoho člena senátu poté stěžovatel tvrdí, že o této změně nebyl informován. Nakonec namítá, že k porušení jeho práva na zákonného soudce došlo i v řízení před Nejvyšším soudem, a to z toho důvodu, že věc byla přidělena nejprve senátu 22 Cdo, avšak následně senátu 33 Cdo. Stěžovatel nerozporuje, že o této změně byl řádně informován.
8. Ústavní soud nejprve vyzval k vyjádření krajský soud, a to především s ohledem na námitky stěžovatele týkající se namítaného porušení práva na zákonného soudce. Krajský soud ve svém vyjádření podrobně rozvedl okolnosti při změně složení senátu, který ve věci rozhodoval. Nejprve uvedl, že soudkyně JUDr. Zahradníková byla z rozhodování vyloučena, proto byl v souladu s rozvrhem práce určen k zastupování JUDr. Škopek, který však čerpal řádnou dovolenou, a proto byl nakonec jako zastupující člen senátu určen druhý náhradník, Mgr. Novák. K druhé změně ve složení senátu pak krajský soud uvedl, že k té došlo z důvodu neočekávaného zrušení letu předsedy senátu JUDr. Kubeše. Zastupující soudkyně Mgr. Krajzová byla o přidělení k věci vyrozuměna dne 12. 9. 2022, tedy jeden den před jednáním. Podle krajského soudu bylo vzhledem k neveliké rozsáhlosti spisu možné se s věcí do dalšího dne seznámit. Krajský soud navíc zdůraznil, že odvolací řízení se nacházelo ve fázi již připraveného odvolacího jednání. Dále krajský soud uvedl, že o změnách ve složení senátu stěžovatele informoval a že podle jeho názoru byly splněny podmínky pro vydání opatření podle §44 zákona o soudech a soudcích. Odklad vyhlášení rozhodnutí by byl v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Krajský soud tedy má za to, že nedošlo k porušení čl. 38 Listiny.
9. Na výzvu k vyjádření reagoval také Nejvyšší soud, který stručně shrnul, že má za to, že práva stěžovatele nebyla porušena.
10. Ústavní stížnost byla spolu s vyjádřením krajského a Nejvyššího soudu zaslána k vyjádření společnostem INTERSHOP, s.r.o. a AT Rudná s.r.o. Ty na výzvu nereagovaly a mlčky se tak vzdaly svého postavení vedlejších účastníků.
11. Vyjádření krajského a Nejvyššího soudu byla dále zaslána stěžovateli k replice. Ústavní soud se s replikou stěžovatele seznámil a seznal, že v zásadě jen rekapituluje již dříve uplatněné námitky, proto nepovažoval za účelné repliku stěžovatele na tomto místě podrobněji shrnovat.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zčásti návrh zjevně neopodstatněný a zčásti pak, v rozsahu námitek týkajících se porušení práva na zákonného soudce, návrh nepřípustný.
13. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. To se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
14. Z hlediska námitek stěžovatele týkajících se dobré víry konstatuje Ústavní soud, že představují pouze polemiku se správností skutkových zjištění, ze kterých obecné soudy vycházely při právním posouzení věci. Přesto se však Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími a spisovým materiálem. Zjistil, že závěrům obecných soudů ohledně absence dobré víry stěžovatele nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Krajský soud podrobně odůvodnil, z jakých důvodů žalobkyně v řízení o určení vlastnictví unesla důkazní povinnost, kterou byla vyvrácena dobrá víra stěžovatele.
15. Ústavní soud nijak nerozporuje obecná tvrzená stěžovatele (plynoucí z judikatury Ústavního soudu) o tom, že důvěře v zápisy v katastru nemovitostí má být v souladu s principem materiální publicity poskytnuta ochrana. Dobrá víra se navíc podle §7 občanského zákoníku presumuje. Pokud je však dobrá víra spolehlivě vyvrácena, což v tomto případě byla, nelze se této ochrany podle §984 občanského zákoníku domáhat. Posuzování dobré víry stěžovatele je pak zcela v působnosti obecných soudů vyjma případů, kdy by v něm Ústavní soud shledal zjevný exces. Nic takového však z napadených rozhodnutí a ze spisového materiálu neplyne.
16. Ústavní soud také hodnotí jako zcela správný závěr Nejvyššího soudu, který poukázal na to, že polemika s hodnocením dobré víry stěžovatele nemůže představovat dovolací důvod, tedy nesprávné právní posouzení věci. To vyjma situací, kdy by závěry soudů byly zjevně nepřiměřené či neodůvodněné, což Nejvyšší soud stejně jako Ústavní soud neshledal.
17. Dále se Ústavní soud věnoval argumentaci stěžovatele ohledně tvrzeného porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny. Ohledně těchto námitek však Ústavní soud dospěl k závěru o jejich nepřípustnosti, jelikož stěžovatel nevyčerpal opravné prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
18. Námitky stěžovatele týkající se nesprávného obsazení, resp. tvrzené nepřípustné změny ve složení senátu, který ve věci rozhodoval, totiž představují důvod pro podání žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu. Žaloba pro zmatečnost je přitom procesním prostředkem, jehož vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti (stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008). Žalobu pro zmatečnost je navíc možné podat i po rozhodnutí Nejvyššího soudu, k čemuž zákonodárce zakotvil stavení lhůty až do doby rozhodnutí dovolacího soudu (§235 odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatel tak měl možnost i poté, co bylo rozhodnuto o dovolání, podat žalobu pro zmatečnost. To, že tak neučinil, a že nyní již lhůta pro její podání uplynula, jde k jeho tíži.
19. Stěžovatel ve své stížnosti a replice nesouhlasí s tím, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho námitkami ohledně vad řízení. Pokud však dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, Nejvyšší soud byl skutečně oprávněn, ba přímo povinen se těmito námitkami stěžovatele nezabývat. Právě z toho důvodu je v právním řádu zakotvena možnost podání žaloby pro zmatečnost a ze stejného důvodu je její podání možné paralelně s dovoláním či po rozhodnutí o dovolání, a to díky stavení lhůty, jak bylo popsáno výše.
20. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu