ECLI:CZ:US:2023:1.US.2054.23.1
sp. zn. I. ÚS 2054/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů R. J. a nezletilých P. Ř., T. Ř. a V. Ř., zastoupených zákonnou zástupkyní R. J. (matkou), zastoupených Mgr. Ludvíkem Matouškem, advokátem, sídlem Kovářská 549/12, Praha 9 - Libeň, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2023 č. j. 15 Co 45/2023-565 a výrokům III., V. a VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. září 2022 č. j. 63 Nc 2562/2019-516 (42 P a Nc 226/2019), za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a P. Ř., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení částí v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 2, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v řízení o úpravu poměrů k nezletilým stěžovatelům (dále jen "nezletilí") byla v záhlaví specifikovanými výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") stanovena povinnost vedlejšímu účastníku (dále jen "otec") přispívat na výživu nezletilého P. částkou 6 000 Kč měsíčně, nezletilého T. částkou 6 000 Kč měsíčně a nezletilé V. částkou 5 000 Kč měsíčně (výrok III.), dále byl zamítnut návrh stěžovatelky (dále též "matka") na stanovení výživného otci zpětně za období od 1. 5. 2016 do 30. 11. 2020 v celkové výši 2 321 933 Kč (výrok V.), a rovněž byl zamítnut návrh matky na stanovení výživného zpětně za období od 1. 12. 2020 do 31. 8. 2022 v částce 18 000 Kč pro nezletilého P., 18 000 Kč pro nezletilého T. a 16 000 Kč pro nezletilou V. (výrok VI.).
3. V odůvodnění rozhodnutí obvodní soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že rozhodl o střídavé péči, bylo namístě stanovit výživné oběma rodičům. S ohledem na zjištěné výdělkové možnosti a schopnosti otce, s přihlédnutím k jeho dlouhodobé pracovní neschopnosti a k jeho celkovým majetkovým poměrům dospěl k závěru, že odpovídajícím výživným ze strany otce pro P. a pro T. je částka 6 000 Kč měsíčně pro každého, a pro V. pak částka 5 000 Kč měsíčně. Takto stanovené výživné bylo shledáno přiměřeným i věku a potřebám nezletilých. Návrh matky na stanovení výživného pro nezletilé zpětně v celkové výši 2 321 933 Kč neshledal obvodní soud důvodným, neboť jednak z daného návrhu nebylo zřejmé, v jaké výši mělo být výživné stanoveno pro každé z dětí, navíc návrh považoval obvodní soud za ryze účelový, protože matka se jím domáhala jakéhosi "kvazi vypořádání SJM" rodičů. Dodal, že v době, za níž bylo výživné požadováno, rodiče žili ve společné domácnosti a společně se podíleli na úhradách jejího provozu a nákladech na péči o nezletilé. Matka v době podání návrhu na úpravu péče o určení výživného zpětně výživné ani nežádala, tento požadavek uplatnila až v roce 2022 v souvislosti se změnou svého právního zastoupení. Za důvodný pak nepovažoval obvodní soud ani požadavek matky na určení výživného zpětně za dobu od prosince 2020 do srpna 2022. K tomu poukázal na to, že rodiče již od července 2020 praktikovali střídavou výchovu a že otec již v té době platil výživné, které mu bylo stanoveno předběžným opatřením z prosince 2020.
4. K odvolání matky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným výrokem shora označeného napadeného rozsudku uvedený rozsudek obvodního soudu mimo jiné i ve výrocích III., V. a VI. potvrdil (výrok I.).
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy nereflektovaly podstatu toho, co matka pro své děti žádala, tj. aby se otec podle svých skutečných příjmů a výdělkových možností podílel na výživě nezletilých v době, kdy je nemá ve své péči. K návrhu na stanovení zpětného výživného zdůrazňují, že šlo o právo na doplatek výživného v době, kdy otec žádné výživné neplatil, a dále pak na doplatek výživného v době, kdy mu bylo určeno předběžnými opatřeními, kdy se ovšem soudy nezabývaly všemi dostupnými příjmy otce, povahou překážky pro jejich dosahování ani potencialitou jeho příjmů. Tvrdí, že nešlo o "kvazi-vypořádání SJM", ale o fakt, že otec nepřispíval na potřeby společné domácnosti ve spravedlivé a potřebné míře, a to s ohledem na skutečné příjmy, kterými disponoval. Mají proto za to, že zamítnutý nárok na dlužné výživné, jakož i výživné reflektující výdělkovou realitu otce, vychází z nesprávného posouzení věci, kdy nebyly dodrženy základní principy spravedlivého procesu ani práva na řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodněné rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka (matka) je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. S ohledem na formální předpoklady pro projednání podané ústavní stížnosti bylo třeba blíže se zabývat skutečností, že nezletilí stěžovatelé byli při podání ústavní stížnosti zastoupeni stěžovatelkou (matkou) jako jejich zákonnou zástupkyní.
8. Podle §892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nemůže rodič dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka. Podle §469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, je dítě v řízení ve věcech soudu péče o nezletilé zastoupeno opatrovníkem, kterého soud pro řízení jmenuje. Opatrovníkem soud jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí.
9. Ústavní soud se v minulosti opakovaně věnoval problematice procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči, respektive zákonnými zástupci v řízení o ústavní stížnosti. Jak vyplývá z jeho rozhodovací praxe, rodič (zákonný zástupce) je oprávněn jednat za nezletilé dítě v řízení před Ústavním soudem, a tedy i podat za něj ústavní stížnost, pouze v situaci, kdy mezi nimi nehrozí střet zájmů [viz např. nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), bod 28; nález ze dne 13. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 485/10 (N 82/57 SbNU 93), bod 11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě ani před Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 5. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2900/16 či usnesení ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 455/19, bod 11). Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu o péči o nezletilé dítě je nutné zásadně vyloučit postup, kdy rodič nesouhlasící s takovým rozhodnutím podá ústavní stížnost nejen za sebe, ale i za dotčené nezletilé dítě (jako jeho zákonný zástupce), neboť tím může dojít ke střetu mezi jejich zájmy (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16).
10. V případech možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte lze přitom dále rozlišit dvě možné situace. Pokud jsou zájmy rodiče a zájmy nezletilého dítěte, za nějž onen rodič podává ústavní stížnost (zplnomocňuje k tomu advokáta), ve zřejmém rozporu, pak je namístě vůbec nepřipustit, aby rodič mohl byť i jen podat ústavní stížnost jménem dítěte k Ústavnímu soudu, tedy iniciovat řízení jménem dítěte - s případnou ústavní stížností takto podanou je pak třeba naložit podle toho, tj. jako s podanou nikoli samotným nezletilým dítětem (za nějž rodič není oprávněn v tomto ohledu jednat). Takový postup rodiče ostatně může spíše naznačovat, že jde o pouhou procesní taktiku daného rodiče, který tímto způsobem brojí proti rozhodnutí, s nímž sám nesouhlasí, a fakticky toliko využívá nezletilé dítě k prosazování vlastních zájmů (srov. k tomu usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 412/17 či již shora zmíněné usnesení sp. zn. II. ÚS 455/19).
11. Od toho lze ovšem odlišit situace, kdy sice existuje možnost kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte, ovšem rozpor mezi jejich zájmy není (tak) zjevný. V takovém případě lze připustit, aby rodič inicioval řízení o ústavní stížnosti jménem dítěte, tj. aby za něj podal ústavní stížnost, nicméně pro další řízení před Ústavním soudem a vlastní projednání ústavní stížnosti je třeba nezletilému dítěti jmenovat kolizního opatrovníka. Výjimku tvoří situace, kdy je zjevné, že podanou ústavní stížnost je třeba z jiných důvodů odmítnout (zejména pro opožděnost, nepříslušnost Ústavního soudu k jejímu projednání, nepřípustnost či zjevnou neopodstatněnost). Tehdy Ústavní soud nepovažuje za potřebné jmenovat nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť jmenování opatrovníka by nebylo způsobilé zvrátit závěr o takovém důvodu odmítnutí ústavní stížnosti, a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (viz např. usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/17 či usnesení ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 2855/18).
12. V nyní posuzované věci bylo řízení před obecnými soudy vedeno o úpravu poměrů k nezletilým, přičemž ústavní stížností jsou napadena rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu toliko v otázce výživného pro nezletilé. Jde tak o situaci možné kolize mezi zájmy rodiče (stěžovatelky) a nezletilých, ovšem rozpor mezi jejich zájmy není zjevný (v ústavní stížnosti je kritizováno, že otci nebylo stanoveno dostatečné výživné pro nezletilé). Proto Ústavní soud uzavírá, že lze připustit podání ústavní stížnosti stěžovatelkou nejen jménem svým, ale i jménem nezletilých (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1438/20). V daném případě Ústavní soud nepovažoval za potřebné jmenovat nezletilým opatrovníka, a to s ohledem na níže odůvodněný závěr o zjevné neopodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti, který by ani jmenování opatrovníka nezletilým nebylo způsobilé zvrátit, a povolání opatrovníka pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. V posuzovaném případě je jádrem ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelů s výší stanoveného výživného otci a s tím, že obecné soudy otci nestanovily povinnost platit výživné na nezletilé zpětně.
15. Ústavní soud připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení (srov. usnesení ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 2302/21).
16. Úkolem Ústavního soudu je tak pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
17. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Předmětná ústavní stížnost, brojící proti skutkovým i právním závěrům obecných soudů, naopak klade Ústavní soud do role třetí instance, která mu nepřísluší. Obvodní soud, s jehož závěry se ztotožnil i městský soud, v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vysvětlil, proč považoval stanovenou výši výživného za přiměřenou a z jakého důvodu neshledal důvodnými návrhy matky na stanovení výživného pro nezletilé zpětně. Z jeho rozhodnutí, na které Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje, je patrný ucelený myšlenkový postup, i to, z jakých skutkových zjištění vyšel a jaké učinil právní závěry. Vzhledem k tomu, že rozhodl o střídavé péči, bylo podle něj namístě stanovit oběma rodičům výživné. Při stanovení výživného otci zohlednil jeho výdělkové možnosti a schopnosti, přičemž přihlédl k jeho dlouhodobé pracovní neschopnosti, k jeho celkovým majetkovým poměrům i ke skutečnosti, že jeho celkové majetkové poměry jsou lepší než poměry matky a že tomu tak bude i po skončení jeho dlouhodobé pracovní neschopnosti. Návrh matky na stanovení výživného pro nezletilé děti zpětně, a to již s účinností od května 2016 do listopadu 2020, neshledal obvodní soud důvodným jednak proto, že z něj nebylo zřejmé, v jaké výši mělo být výživné stanoveno pro každé z dětí, jednak z toho důvodu, že šlo o návrh podle obvodního soudu ryze účelový. Zdůraznil, že v době, za níž je výživné požadováno, rodiče žili ve společné domácnosti a podíleli se na úhradách jejího provozu a nákladech na péči o nezletilé. Navíc matka v době podání návrhu na úpravu péče o určení výživného zpětně nežádala, tento požadavek uplatnila až v souvislosti se změnou svého právního zastoupení. Požadovala-li matka určení výživného zpětně za dobu od prosince 2020 do srpna 2022 ve výši 18 000 Kč měsíčně pro nezletilého P., ve výši 18 000 Kč pro nezletilého T. a ve výši 15 000 Kč pro nezletilou V., ani tento požadavek nebyl podle obvodního soudu důvodný. Poukázal na to, že rodiče již od července 2020 praktikovali střídavou výchovu, oba o děti pečovali ve stejném rozsahu, nesou náklady každý polovinu měsíce, oba vynakládají výdaje nejen na zajištění základních životních potřeb, ale i na jejich pracovní činnost. Otec již v té době platil výživné, které mu bylo stanoveno předběžným opatřením z prosince 2020 ve výši 6 000 Kč pro P., ve výši 6 000 Kč pro T. a 5 000 Kč pro V. Z uvedených důvodů obvodní soud oba návrhy matky na určení výživného zpětně zamítl.
18. Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí nelze považovat za svévolná či libovolná nebo jinak vybočující z mezí spravedlivého procesu. Závěry rozhodujících soudů jsou jasné a přezkoumatelné, přičemž z napadených rozhodnutí se podává, jaká skutková zjištění a skutkové závěry obecné soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor a napadená rozhodnutí jsou celkově ústavně akceptovatelná, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám (výše výživného), do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen ingerovat pouze v extrémních případech. O takový exces však v posuzované věci nejde.
19. Závěrem Ústavní soud připomíná, že ze skutečnosti, že se stěžovatelé s právními závěry obecných soudů neztotožňují, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze v žádném případě interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu