ECLI:CZ:US:2023:1.US.2066.23.1
sp. zn. I. ÚS 2066/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Zbyňka Řezáče, zastoupeného Mgr. Martinem Šenkýřem, advokátem, sídlem Mariánské náměstí 127, Uherské Hradiště, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2023 č. j. 23 Co 104/2023-138, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek a právo na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení celkem 113 311 Kč s příslušenstvím jako nezaplacené části platu. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") po částečném zpětvzetí žaloby stěžovatele a zastavení řízení rozsudkem ze dne 19. 12. 2022 č. j. 43 C 60/2022-99 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 48 699 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále žalobu co do zbylé části, tj. 6 308 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 43 916 Kč na nákladech řízení (výrok III.). U nákladů řízení obvodní soud zohlednil, že stěžovatel je zaměstnancem jako slabší smluvní strana; částečné zpětvzetí jeho žaloby lze považovat za úspěch, protože nemohl předvídat, jak se posoudí jeho nárok, nebyl-li dosud v soudní praxi řešen. Použije se tedy §142 odst. 3 o. s. ř., protože posouzení nároku záleželo na úvaze soudu. Poměr úspěchu a neúspěchu zde tak činí 42 % ve prospěch stěžovatele.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání vedlejší účastnice i stěžovatele v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil ve výroku I. rozsudek obvodního soudu (výrok I.), jeho zamítavý výrok v rozsahu napadeném odvoláním stěžovatele změnil tak, že vedlejší účastnice zaplatí stěžovateli 1 446 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl, že stěžovatel je povinen vedlejší účastnici zaplatit 360 Kč na nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Podle městského soudu obvodní soud pochybil u posouzení míry úspěchu u nákladů řízení, protože za úspěch vedlejší účastnice je třeba považovat i část nároku, u něhož byla žaloba zastavena pro zpětvzetí žaloby. Obvodní soud chybně použil §142 odst. 3 o. s. ř., protože zde výše nároku nezáležela na úvaze soudu či znaleckém posudku. Výše plnění záležela na právním posouzení základu nároku. Poměr úspěchu tak činí 12 % ve prospěch vedlejší účastnice.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel nesouhlasí s posouzením míry úspěchu a neúspěchu pro účely náhrady nákladů řízení. Městský soud podle stěžovatele svoje rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a vytvořil "nebezpečný precedens", který demotivuje žalobce ke zpětvzetí žaloby, lze-li očekávat její zamítnutí. Podle stěžovatele měl městský soud vycházet z hodnoty sporu při vydání rozhodnutí, nikoli při zahájení řízení. Městským soudem zastávaný výklad vede k absurdním důsledkům, kdy například při bezdůvodném rozšíření žaloby o stonásobek původního předmětu řízení by nikdo neměl nárok na náhradu nákladů řízení. Tedy ani žalovaný, který by se za takové situace úspěšně bránil proti nedůvodným nárokům žalobce. Absurdní je nadto úvaha městského soudu v tom smyslu, že stěžovatel zde byl úspěšný v odvolacím řízení, avšak právo na náhradu vynaložených nákladů nemá.
2. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že šlo o složitý právní spor. Žalobu vzal zpět poprvé pro námitku promlčení, kterou však vedlejší účastnice vznesla v rozporu s dobrými mravy, a podruhé kvůli předběžnému právnímu názoru obvodního soudu na danou problematiku. Žádná judikatura k otázkám ve věci samé zde dříve nebyla. Zpětvzetí žaloby bylo nadto motivováno minimalizací nákladů jak účastníků, tak soudu. Zastavení řízení tak mělo jít naopak k tíži vedlejší účastnice. Napadené rozhodnutí je dále překvapivé, protože nikdo nedostal procesní prostor se vyjádřit k jinému posouzení poměru úspěchu ve věci. Konečně stěžovatel odkázal na rozsudek městského soudu ze dne 27. 6. 2023 č. j. 35 Co 117/2023-113 v jiné věci, který dokládá, že nyní napadené rozhodnutí je nesprávné. Městský soud v odkazovaném rozhodnutí za obdobného procesního stavu zohlednil úspěch tehdejšího žalobce i v odvolacím řízení; rozhodl zvlášť o nákladech řízení v prvním stupni a odvolacím řízení a jednotlivě posoudil úspěch žalobce a žalované. To též značí, že judikatura obecných soudů je nejednotná, a je tak třeba kasačního zásahu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); jak Ústavní soud ověřil dotazem u obvodního soudu, nikdo z účastníků dovolání proti napadenému rozsudku nepodal.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Ústavní stížnost v nyní posuzované věci směřuje výhradně proti nákladovému výroku. Jde tedy o problematiku, k níž Ústavní soud přistupuje ve své praxi rezervovaně [viz např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 či bod 23 nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18 (N 89/94 SbNU 153)]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním ústavně zaručeným právům a svobodám, které jsou chráněny předpisy ústavního pořádku. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje (zmíněnými) "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
3. Nadto jde o částku v tzv. bagatelní výši, což již samo o sobě zásadně opravňuje Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost (až na výjimky) bez dalšího jako zjevně neopodstatněnou (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1809/20, ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 2932/20 či ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20). Ústavněprávní přezkum podobných rozhodnutí je z povahy věci omezený (viz např. usnesení ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 3973/18). Městský soud přitom v napadeném rozsudku řádně zdůvodnil, proč poměr úspěchu a neúspěchu posoudil rozdílně od obvodního soudu. Jeho argumentace je srozumitelná a nelze jí upřít racionálně-logický základ. Pro městský soud bylo rozhodné zejména to, že obvodní soud nesprávně na věc použil §142 odst. 3 o. s. ř., protože hypotéza daného ustanovení zde není naplněna.
4. V konkrétnostech k tomu lze uvést, že závěry městského soudu vychází ze zásady procesního úspěchu ovládající rozhodování o nákladech řízení podle o. s. ř. Tvrzení stěžovatele o absurdních důsledcích úvah městského soudu jsou spekulativní, protože o rozšíření žaloby zde nejde. Nadto i obvodní soud zohlednil při posouzení poměru úspěchu celkovou částku, kterou stěžovatel požadoval na počátku řízení. Oba soudy tak shodně operují s tím, že předmět řízení představuje původně požadovaných 113 311 Kč. Rozhodným "sporným bodem" zůstalo zodpovězení otázky, zda lze (částečné) zpětvzetí žaloby přičítat stěžovateli jako úspěch, či nikoli. Dané úvahy městského soudu přitom odpovídají znění §142 odst. 3 o. s. ř., který měl obvodní soud nesprávně aplikovat, jakož i §146 odst. 2 téhož zákona o náhradě nákladů zastaveného řízení. Celkové rozložení nákladů není nepřiměřené a povinnost uložená stěžovateli není v kontextu věci příliš tvrdá. Z týchž důvodů Ústavní soud neshledal pochybení v tom smyslu, že městský soud rozhodoval o nákladech za celé řízení, nikoli podle jeho jednotlivých fází. Jeho úvahy nejsou mechanické a zohledňují celkový procesní kontext věci; stěžovatel ve věci samé uspěl co do méně než poloviny původně požadované částky. Stěžovatel rovněž opomíjí, že odvolání vedlejší účastnice proti nákladovému výroku bylo úspěšné (viz dále).
5. Napadené rozhodnutí není ani projevem zakázaných tzv. překvapivých rozhodnutí. Obecně platí, že jejich zákaz v praxi Ústavního soudu neznamená, že účastníci řízení musí vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese své rozhodnutí, nýbrž že tito musí mít možnost účinně argumentovat ke všem skutečnostem, na jejichž řešení rozhodnutí soudu spočívá. Účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové, či právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a účinně uplatnit své argumenty [srov. nálezy ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 (N 148/86 SbNU 485) či ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479)]. Jde-li o nyní posuzovanou věc, městský soud se náklady řízení zabýval mimo jiné na podkladě odvolání vedlejší účastnice, která v něm sama namítla, že obvodní soud nesprávně použil §142 odst. 3 o. s. ř. Z bodu 10 napadeného rozsudku se podává, že stěžovatel měl prostor se k odvolání vedlejší účastnice vyjádřit. Stěžovatel ani netvrdí opak. O zakázané tzv. překvapivé rozhodnutí zde tedy nejde.
6. Jde-li konečně o stěžovatelem odkazované rozhodnutí městského soudu sp. zn. 35 Co 117/2023, rovněž přiložené k ústavní stížnosti, sice je pravdou, že městský soud tehdy rozhodl zvlášť o nákladech řízení prvního stupně a zvlášť o nákladech odvolacího řízení. V odkazované věci však městský soud nijak ve svém důsledku nezpochybnil závěry soudu prvního stupně o nákladech řízení, a to na rozdíl od nyní posuzované věci, kdy městský soud rozhodoval o veškerých nákladech znovu sám. V odkazované věci dále šlo o nárok na náhradu újmy za nezákonné trestní stíhání a žalovaná tehdy nebyla úspěšná se svým odvoláním proti nákladovému výroku. Zjevně tak šlo o jinou procesní situaci. Ústavní soud nadto, jak uvedl shora, nepovažuje napadený výrok v záhlaví uvedeného rozhodnutí za jakkoli nepřiměřený celkovému procesnímu kontextu věci. Není zde tedy dán výjimečný důvod zasahovat do řádně odůvodněného nákladového výroku.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu