ECLI:CZ:US:2023:1.US.2074.23.1
sp. zn. I. ÚS 2074/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Jandové, zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1301/26, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 101/2023-381 ze dne 3. 5. 2023, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Petra Cihelky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastník se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "nalézací soud") domáhal proti stěžovatelce zaplacení 32 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení za užívání předmětu nájmu i po skončení smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání uzavřené mezi nimi dne 2. 3. 2015. Vedlejší účastník v průběhu řízení rozšířil svoji žalobu o dalších 8 000 Kč. Nalézací soud rozsudkem č. j. 5 C 706/2017-360 ze dne 12. 1. 2023 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 25 104,50 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části žalobu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi a státu náklady řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení; současně uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Podstatu stěžovatelčiny argumentace lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil dohodu uzavřenou mezi vedlejším účastníkem a městem M. ze dne 13. 9. 2017, v níž vedlejší účastník podle stěžovatelky projevil svoji vůli nadále nevyužívat vlastnická oprávnění k předmětným nemovitostem (stánku trafiky a sociálního zařízení). Ke stejnému závěru dospěl Okresní soud Praha-západ v rozsudku č. j. 3 C 216/2020-128 ze dne 5. 4. 2020, který zamítl žalobu vedlejšího účastníka proti městu M. o vydání bezdůvodného obohacení. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení proto nemohl podle stěžovatelky vedlejšímu účastníkovi vzniknout. Dále stěžovatelka namítá, že jí nebylo umožněno vyjádřit se k argumentaci vedlejšího účastníka vznesené na jednání před odvolacím soudem o jeho chápání sporné dohody, kterou následně odvolací soud převzal do svého rozhodnutí. Závěrem stěžovatelka odkazuje na nálezy sp. zn. II. ÚS 2087/08 ze dne 20. 4. 2010 (N 90/57 SbNU 179) a sp. zn. IV. ÚS 998/20 ze dne 23. 3. 2021 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v tzv. bagatelní výši 25 104,50 Kč (přinejmenším z pohledu dovolacího řízení; srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1783/22 ze dne 2. 8. 2022 a tam citovanou judikaturu). Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
7. Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal žádné skutečnosti, jež by odůvodňovaly jeho výjimečný kasační zásah, a stěžovatelka žádnou (kvalifikovanou) ústavněprávně relevantní újmu ani neuvádí. Argumentace stěžovatelky představuje pokračující polemiku vedenou v rovině podústavního práva o výkladu sporného právního jednání (dohody uzavřené mezi vedlejším účastníkem a městem M.), s níž se již nalézací i odvolací soud ústavně konformním způsobem vypořádaly (včetně závěrů rozsudku Okresního soudu Praha-západ, na který stěžovatelka poukazuje).
8. Nepřiléhavý je odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 2087/08, neboť se odvolací soud neřídil jiným právním náhledem než nalézací soud, naopak se ztotožnil s jeho hodnocením, že záměrem stran podle předmětné dohody bylo uzavření kupní smlouvy, která byla uzavřena až dne 1. 4. 2019; vyjádření vedlejšího účastníka v tomto směru před odvolacím soudem proto nemohlo být pro stěžovatelku překvapivé. Taktéž odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 998/20 není případný, jelikož v něm se Ústavní soud zabýval právem účastníka řízení vyjádřit se k změněnému názoru odvolacího soudu o nákladech řízení, tj. šlo o jinou právní a skutkovou situaci.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu