ECLI:CZ:US:2023:1.US.2078.23.1
sp. zn. I. ÚS 2078/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2023 č. j. 28 Cdo 710/2023-177, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2022 č. j. 54 Co 206/2022-130 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. února 2022 č. j. 23 C 101/2021-86, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BEČVÁŘOVÁ a. s., sídlem Londýnská 674/55, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastnicí několika tam specifikovaných pozemků namísto vedlejší účastnice. Vyšlo sice najevo, že pozemky byly vydány právnímu předchůdci vedlejší účastnice neoprávněně, v důsledku spáchání trestného činu zaměstnanců pozemkového úřadu. Ovšem podle obvodního soudu k zápisu vlastnického práva současného vlastníka do katastru nemovitostí došlo na základě pravomocného rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle. To je specifickým nabývacím titulem. Nabývacím titulem zde proto není smlouva, nýbrž pravomocné rozhodnutí soudu, který soud v jiném řízení o určení vlastnictví nemůže přezkoumávat.
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky potvrdil napadený rozsudek obvodního soudu. Následné dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, protože je neshledal přípustným. Nejvyšší soud zdůraznil, že nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím jako nabývací titul oprávněných osob v restitučních věcech podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nemá za následek převod vlastnického práva, nýbrž jeho přechod. Jde o rozhodnutí konstituující vlastnické právo nabyvatele originárně zásadně k datu právní moci daného rozhodnutí, nikoli o rozhodnutí nahrazující prohlášení projevu vůle podle §161 odst. 3 o. s. ř. Jedinou možností, jak daný nabývací titul odklidit, je cestou řádných či mimořádných opravných prostředků vůči rozhodnutí o nahrazení projevu vůle.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy jí zamezily v "přezkoumání a obnovení" jejího vlastnického práva k pozemkům. Zdůrazňuje, že jednak nárok právního předchůdce vedlejší účastnice jako osoby oprávněné v restituci byl přečerpán a jednak tehdy pozemkový úřad jednal v omylu o příbuzenských vztazích tehdejších restituentů. Stěžovatelka proto mimo jiné namítala, že došlo k bezdůvodnému obohacení vedlejší účastnice, avšak tím se obecné soudy chybně nezabývaly. Dále stěžovatelka zpochybňuje závěry obecných soudů, že rozsudek v restitučních věcech o nahrazení projevu vůle není rozhodnutím nahrazujícím prohlášení projevu vůle. Takové rozhodnutí nemůže mít jinou povahu, než že se jeho právní mocí nahrazuje vůle žalovaného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. O zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů lze proto uvažovat až za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Jde-li o nyní posuzovanou ústavní stížnost, Ústavní soud se obdobnou věcí zabýval v usnesení ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 2021/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz); tehdy šlo rovněž o ústavní stížnost (téže) stěžovatelky směřující proti rozhodnutím obecných soudů o její žalobě na určení vlastnictví k pozemku, který měl být vydán neoprávněné osobě mimo jiné zřejmě v důsledku trestného činu pracovníků pozemkového úřadu. Úřední činností Ústavní soud ověřil, že tehdejší argumentace obecných soudů i stěžovatelky je v obou věcech srovnatelná. Znění ústavních stížností je téměř totožné.
7. V uvedeném usnesení Ústavní soud akceptoval závěry obecných soudů, podle kterých lze rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle v restitučních věcech revidovat jen opravnými prostředky. Podává se z něj rovněž, že existuje-li nabývací titul, stěží lze hovořit o právním důvodu, který odpadl, jestliže právní důvod - nabývací titul - neodpadl a stále trvá. Schází tak podstata bezdůvodného obohacení (resp. jedné z jeho variant), kterou je nedostatečnost kauzy. Není proto ani pravdou, že se obecné soudy nevypořádaly s argumentací stěžovatelky o možném bezdůvodném obohacení tehdejší žalované. Ústavní soud konečně v uvedeném usnesení zohlednil "na pomyslných miskách vah" také jiné ústavně chráněné hodnoty než vlastnické právo stěžovatelky, tedy vlastnická práva současných vlastníků a právní jistotu, s níž souvisí důvěra v akty státu.
8. Protože se závěry usnesení sp. zn. I. ÚS 2021/23 plně uplatní i v nyní posuzované věci, Ústavní soud na jeho odůvodnění v podrobnostech odkazuje. Na jiná pochybení obecných soudů, než se kterými se Ústavní soud tehdy vypořádal, stěžovatelka nyní neupozorňuje. Lze proto uzavřít, že napadená rozhodnutí lze stejně jako v uvedené věci akceptovat jako projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí podle Ústavy, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu