ECLI:CZ:US:2023:1.US.2086.22.1
sp. zn. I. ÚS 2086/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Věry Gregorové, zastoupené Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Hlinky 118, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2022 č. j. 35 Co 108/2022-259 a usnesení soudní exekutorky Mgr. Lenky Kozlové, Exekutorský úřad Plzeň-jih ze dne 22. 2. 2022 č. j. 190 EX 539/12-249, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1, práva na spravedlivý (řádný) proces a na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v exekučním řízení stěžovatelky jako oprávněné proti povinnému Danielu Bartákovi (dále jen "povinný") pro vymožení peněžitého plnění ve výši 1 946 560,-Kč s příslušenstvím, o nákladech stěžovatelky a úhradě nákladů pověřené soudní exekutorky Mgr. Lenky Kozlové, Exekutorský úřad Plzeň-jih (dále jen "soudní exekutorky").
II
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka podáním ze dne 27. 1. 2022 navrhla zastavení exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 8. 2012 č. j. 72 EXE 2789/2012-32. Soudní exekutorka návrhu vyhověla s odkazem na §55 odst. 3 z. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), v tehdy platném znění (dále jen "e. ř."), ve spojení s §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a předmětnou exekuci se souhlasem povinného zastavila. Dále rozhodla, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce (výrok II.), a stěžovatelka je povinna zaplatit soudní exekutorce na nákladech exekuce 343 144,- Kč (výrok III.). V odůvodnění předmětného rozhodnutí soudní exekutorka uvedla, že po skončení konkurzu pokračovala v provádění exekuce, v této činnosti jí však zabránila stěžovatelka podaným návrhem, což vedlo k tomu, že jí bylo znemožněno vymoci náklady exekuce.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výše označeným rozhodnutím potvrdil napadený výrok o nákladech exekuce (výrok I.) a povinnému ani stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud konstatoval, že soudní exekutorka rozhodla o nákladech exekuce podle §89 e. ř., přičemž shledala procesní zavinění na straně stěžovatelky na zastavení exekuce v souvislosti se zpětvzetím jejího návrhu ve smyslu ust. §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
III
Stěžovatelka argumentuje tím, že v předmětné věci nebyla naplněna ani jedna z hypotéz předpokládaných v ust. §89 e. ř., která by umožnila uložit jí povinnost hradit náklady soudní exekutorky, tj. přímé zavinění na zastavení exekuce nebo nemajetnost povinného. Jestliže jí byla uložena povinnost hradit náklady soudní exekutorky jen z důvodu podání návrhu na zastavení exekuce, stalo se tak v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně se závěry uvedenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 1294/09, které zdůrazňují povinnost zkoumat důvody, které k tomu vedly (§271 o. s. ř.).
V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka shrnuje okolnosti spojené se zahájením i průběhem exekučního řízení, kdy byla nucena z důvodu pomalé a neuspokojivě probíhající exekuce podat v jejím průběhu věřitelský insolvenční návrh. Tvrdí, že je nesprávné, aby hradila výše uvedené náklady také z toho důvodu, že převážnou část požadovaného peněžitého plnění obdržela nikoli v důsledku činnosti soudní exekutorky, ale z důvodu vedeného insolvenčního řízení, na nějž soudní exekutorka neměla žádný vliv.
Stěžovatelka je přesvědčena, že obě napadená rozhodnutí jsou - co se týká odůvodnění - zcela nepřezkoumatelná, neboť se dostatečným způsobem nevypořádaly s otázkou procesního zavinění stěžovatelky na zastavení řízení. Nevzaly totiž v úvahu, že stěžovatelka se rozhodla podat návrh na zastavení řízení především proto, aby se zamezením dalšího prodlužování exekučního řízení zabránilo vzniku dalších škod vyčkáváním na vymožení dalšího plnění, které se stěžovatelce v rámci exekučního řízení nedostalo (ve větším rozsahu) ani v předcházejících sedmi letech. Městský soud při svém rozhodování rovněž nevzal v úvahu nedbalé jednání soudní exekutorky a skutečnost, že sama exekutorka měla chránit svá práva tím, že by přihlásila svou pohledávku na úhradu nákladů exekuce do insolvenčního řízení. Městský soud dále nevysvětlil, z jakého důvodu postupoval podle ust. §254 odst. 8 o. s. ř., aniž ve věci nařídil jednání. Pokud by městský soud shledal nedostatek procesního zavinění na zastavení řízení na straně stěžovatelky, nic by mu nebránilo v tom, aby nepřiznal soudní exekutorce náklady exekuce, neboť i tato situace by byla aprobována judikaturou Ústavního soudu.
Závěrem, nad rámec výše uvedené argumentace stěžovatelka připomíná, že insolvenční řízení bylo po zpeněžení dotčených nemovitých věcí zrušeno podle §308 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, v tehdy platném znění, neboť majetek povinného byl pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je zásadně doménou obecných soudů, které jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, zaručeným zákonem. I kdyby Ústavní soud s rozhodnutím o náhradě nákladů exekuce nesouhlasil, princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby jejich jednotlivé závěry, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, mělo-li by napadené rozhodnutí charakter extrémního vybočení s dopadem do základních práv stěžovatele, případně byl-li by právní závěr soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, popřípadě, byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, nebo by se jednalo o rozhodnutí mající povahu svévole.
V předmětné věci je třeba zdůraznit, že obecně platí, že pověřený soudní exekutor může od okamžiku svého pověření k provádění exekuce předpokládat, že mu v souladu s příslušnou právní úpravou vznikne právo na odměnu a náhradu dalších nákladů exekuce, přičemž jejich konkrétní výše se bude vyvíjet od průběhu exekuce. S ohledem na specifika činnosti soudního exekutora, která je výkonem veřejné moci, v jejímž rámci je rozhodováno o právech a povinnostech osob za účelem vymožení pohledávky věřitele vůči dlužníkovi se (svou povahou soukromoprávní) nárok na odměnu exekutora neuplatňuje vůči povinnému soudní žalobou, nýbrž je o něm rozhodováno přímo soudním exekutorem. Na této skutečnosti nic nemění ani to, že v průběhu exekučního řízení bylo zahájeno proti povinnému insolvenční řízení, v jehož průběhu nebylo možné ze zákona v exekuci pokračovat. Po skončení insolvenčního řízení bylo v exekučním řízení pokračováno až do doby, kdy stěžovatelka svým podáním ze dne 27. 1. 2022 navrhla zastavení exekuce s odkazem na ust. §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (uvádějící jako důvod zastavení, že ho navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení).
K otázce nákladů exekuce při zastavení řízení stěžovatelka argumentuje názorem vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 1294/09, který však vychází ze zcela odlišné procesní situace, než je tomu v předmětné věci. Nelze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že by se městský soud v napadeném rozhodnutí nezabýval otázkou procesního zavinění na zastavení exekučního řízení, neboť sama stěžovatelka připouští, že vzala návrh ohledně již nařízené exekuce zpět [podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ustanovení §89 e. ř. v tehdy platném znění stanoví, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů.
Městský soud se zabýval posouzením, kdo zavinil zastavení řízení z procesního hlediska, přičemž dospěl k závěru, že to byla stěžovatelka, která zpětvzetím návrhu zavinila zastavení exekučního řízení. Tomuto závěru nelze z pohledu platné judikatury Ústavního soudu nic vytknout. Návrh na zastavení exekuce podala oprávněná osoba, která navrhla i její zahájení. Pro posouzení procesního zavinění na zastavení exekučního řízení není podstatnou skutečnost, že stěžovatelka vstoupila do práv a povinností osoby oprávněné až v průběhu již zahájeného exekučního řízení. Soudní exekutorka sice se stěžovatelkou "řádně nespolupracovala" v pokračujícím exekučním řízení, což ale neznamená, že po celou dobu trvajícího exekučního řízení pro úhradu pohledávky stěžovatelky ničeho nevymohla, resp. že by byla nečinná. Za této situace mohla tedy důvodně očekávat, že jí budou uhrazeny náklady exekuce.
Závěrem lze konstatovat, že z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3038/20 vyplývá, že ust. §89 e. ř. stanoví, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků (jsou-li jaké) ten, který zastavení zavinil. Shledá-li exekuční soud procesní zavinění u jedné ze stran exekučního řízení, nemá jinou možnost, než jí uložit, "aby nesla náklady exekuce..." V tomto ohledu jde o jednoznačně znějící kogentní právní normu, která prostor pro možnost odchýlit se od pravidla uvedeného v ust. §89 větě první e. ř. výslovně neposkytuje (výjimkou je pouze možnost postupu podle §150 o. s. ř., což však nebylo zvažováno).
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí z důvodu nedostatečného odůvodnění. I když závěry městského soudu týkající se procesního zavinění stěžovatelky nejsou obsáhlé, nelze je shledat nedostatečnými (neúplnými) či nelogickými, a to jak s ohledem na obsah příslušného exekučního spisu, přezkoumávaného výroku, tak i na jí uváděné důvody odvolání. Ze všech těchto důvodů neshledal Ústavní soud důvod ke kasaci napadených rozhodnutí.
V
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu