ECLI:CZ:US:2023:1.US.2090.23.2
sp. zn. I. ÚS 2090/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Wintra a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. M. L., 2. J. L., obě zastoupených JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 21/2023 ze dne 9. května 2023 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 73 T 6/2013-3230 ze dne 27. ledna 2023, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl návrh stěžovatelek na povolení obnovy řízení ukončeného rozsudkem č. j. 73 T 6/2013-2559 ze dne 23. října 2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud")
sp. zn. 9 To 2/2015 ze dne 1. dubna 2015. Vrchní soud napadeným usnesením v neveřejném zasedání stížnosti stěžovatelek proti usnesení městského soudu zamítl.
2. Řádně zastoupené stěžovatelky ve včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí především proti postupu vrchního soudu, který nejprve (usnesením sp. zn. 12 To 35/2022 ze dne 17. října 2022) zrušil původní usnesení městského soudu (č. j. 73 T 6/2013-3103 ze dne 6. května 2022), a měl vyslovit úvahy a právní názory, které v napadeném usnesení popřel. Tím měl porušit jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatelkám byl pro trestný čin podvodu [§209 odst. 1, 4 písm. a) a 5 písm. a) trestního zákoníku] uložen nepodmíněný trestu odnětí svobody (7 a 5 let). Trestný čin spáchaly tím, že první stěžovatelka vyhotovila kupní smlouvu ve prospěch své sestry (druhé stěžovatelky), která měla nabýt za nepřiměřeně nízkou cenou od poškozené (vzdálená příbuzná) nemovitosti, ačkoli jim bylo známo, že poškozená nemá prodej nemovitosti v úmyslu. Až po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se stěžovatelkám podařilo nalézt dříve neslyšeného svědka, který poškozenou zastupoval v jiné její věci, a měl povědomí o jejím vztahu ke stěžovatelkám i úmyslu převést na ně nemovitost. Městský soud nejprve návrh stěžovatelek na obnovu zamítl, aniž by svědka vyslechl. Podle vrchního soudu mohlo být svědectví způsobilé ovlivnit původní závěr o neexistenci bližšího vztahu mezi stěžovatelkami a poškozenou, a proto věc městskému soudu vrátil. Přes následný podrobný výslech svědka městský soud ani v novém řízení svědectví neposoudil jako novum způsobilé zvrátit původní rozhodnutí ve věci. Vrchní soud vyslovené závěry přijal jako správné, úplné a odkázal na jednoznačnost odsuzujících rozhodnutí.
4. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces [viz například nálezy sp. zn. IV. ÚS 566/15 ze dne 29. června 2015 (N 121/777 SbNU 753), sp. zn. III. ÚS 2451/18 ze dne 28. dubna 2020 (N 76/99 SbNU 428), či odborná literatura], že vyslovené závěry nejsou správné, a to nejen s ohledem na výpověď svědka, ale i nové znalecké posudky (zdravotní stav poškozené, způsobilost uzavřít smlouvu a pravost jejího podpisu na kupní smlouvě). Dále podle stěžovatelek obecné soudy nepřípustně znovu hodnotily všechny dříve provedené důkazy, čímž překročily meze řízení o obnově řízení [viz například nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. února 2009 (N 34/52 SbNU 343), sp. zn. III. ÚS 905/17 ze dne 22. října 2019 (N 176/96 SbNU 229)]. Byla-li výpověď svědka považována za nový, dříve neznámý důkaz, měla být povolena obnova řízení a obecný soud měl v hlavním líčení důkaz porovnat s již provedenými důkazy a rozhodnout ve věci samé.
5. Z napadených usnesení, protokolu o veřejném zasedání i z předchozích usnesení obecných soudů se podává, že městský soud opakovaně jako nový důkaz označil pouze výpověď dříve neznámého svědka, avšak ani z notářského zápisu (první usnesení), ani po slyšení svědka (druhé usnesení) tento důkaz neposoudil jako způsobilý narušit uzavřený řetězec nepřímých důkazů, na jejichž základě bylo již meritorně rozhodnuto. Vrchní soud sice podle prvního usnesení považoval slyšení svědka u soudu za nezbytné, nedovodil však, že tím musí být naplněn důvod pro obnovu řízení; v následném usnesení se se závěry městského soudu ztotožnil.
6. Řízení o mimořádném opravném prostředku - návrhu na obnovu řízení - je rozděleno do dvou kroků: řízení o návrhu na povolení obnovy, případně následně obnovené řízení, které však nenastane, neposoudí-li obecný soud v prvém kroku navržené důkazy za způsobilé zvrátit předchozí pravomocné závěry. Posouzení je plně v kompetenci soudu, který se znalostí původního řízení má veškeré předpoklady prověřit, zda jde o skutečnosti nové, významné či bezpředmětné.
7. Obnovu řízení obecný soud povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině..." (§278 trestního řádu). Jinými slovy, posouzení způsobilosti nového důkazu mít vliv na původní rozhodnutí je v kompetenci obecného soudu, který musí, aby dostál své zákonné povinnosti, zohlednit vypovídací schopnost nového důkazu ve vztahu k důkazům původním. Nešlo tedy o nepřípustné hodnocení důkazů z původního řízení, jak stěžovatelky s odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 905/17 tvrdily; jde o postup souladný i s uvedeným judikátem: "Uvedeným hodnocením je třeba dosáhnout určitého stupně pravděpodobnosti nebo důvodného předpokladu pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná ... Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností...". Právě toto porovnání soudy v rámci své kompetence provedly a srozumitelně vysvětlily, proč nelze vyhovět návrhu na obnovu řízení.
8. Jde-li o aplikaci konkrétních předpisů, lze ji hodnotit jako protiústavní, je-li nepřípustná, pomíjí-li možný výklad jiný, nebo je zjevným vybočením ze standardů výkladu (interpretační libovůle či přepjatý formalismus). Takové pochybení při aplikaci §278 trestního řádu Ústavní soud nezjistil. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti je existence relevantních důvodů pro povolení obnovy řízení a ústavně konformní odůvodnění usnesení, tedy byl-li návrh obecnými soudy řádně projednán, odůvodněn a nejde-li o výraz libovůle či excesu. Návrh řádně projednán byl a žádný exces Ústavní soud nezjistil.
9. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zajišťuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nestranný a nezávislý soud podle předem stanovených pravidel a účastník může využít všechny procesní nástroje, které mu zákon přiznává. Uvedené právo ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) nezaručuje, že řízení bude zakončeno rozhodnutím odpovídajícím požadavkům účastníka a jím předložené důkazy budou vyhodnoceny tak, jak očekává.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2023
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu