ECLI:CZ:US:2023:1.US.210.23.1
sp. zn. I. ÚS 210/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem, sídlem Bělocerkevská 1301/26, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 15 Co 284/2022-812 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. května 2022 č. j. 14 Nc 1250/2019-704, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a L. Č. a nezletilé J. Č., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") v části, ve které mu jako otci (dále též jen "otec") byla uložena povinnost uhradit k rukám první vedlejší účastnice, matky (dále jen "matka"), nedoplatek na výživném pro druhou vedlejší účastnici, nezletilou dceru (dále jen "nezletilá"), za období od 1. 6. 2020 do 31. 10. 2022 v částce 272 600 Kč.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovateli uložena povinnost platit na výživu nezletilé výživné ve výši 13 500 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 2. 2020 do 31. 3. 2022, a od 1. 4. 2022 ve výši 16 000 Kč měsíčně (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že nedoplatek na výživném za období od 1. 2. 2020 do 30. 4. 2022 ve výši 363 500 Kč pro nezletilou je otec povinen splácet spolu s běžným výživným ve splátkách po 7 000 Kč měsíčně (výrok II.). Tím byl změněn rozsudek obvodního soudu ze dne 6. 8. 2020 č. j. 14 Nc 1250/2019-263 ve znění rozsudku městského soudu ze dne 19. 1. 2021 č. j. 50 Co 450/2020-370 (výrok III.). Výrokem IV. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud poukázal na to, že podle zjištěných majetkových poměrů otce mu majetkové poměry dovolovaly, aby na výživu nezletilé přispíval matce již od února 2020. Otec soud nepřesvědčil, že by si intenzivně hledal zaměstnání, a to minimálně po celý rok 2020. Otec dále soud nepřesvědčil o tom, že by jeho nově získané zaměstnání odpovídalo jeho kvalifikaci, když mu zaměstnání u obchodní společnosti A, zajistil jeho známý, a jeho měsíční příjem klesl na částku 25 000 Kč hrubého. Otec spotřebovával získané finanční prostředky z investic, avšak i tyto částky tvoří jeho majetkové poměry, které navíc před soudem zatajil. Za celou dobu, kdy na tom otec měl být špatně, neprodal své tři motocykly, které nadále vlastní a musí na ně hradit výdaje a pojistky. Obvodní soud dovodil, že otec se domluvil na útlumu své práce a příjmu z důvodu zahájeného rozvodového řízení. Otec se z pohledu obvodního soudu vzdal svých příjmů vědomým snížením svého pracovního nasazení. Toto učinil ještě před vznikem pandemie COVID-19, a proto soud nepřihlédl k námitce poklesu jeho příjmů v souvislosti se vznikem pandemie. Otec nesdělením jména partnerky a neosvětlením jejích majetkových poměrů soud nepřesvědčil o tom, že by se podařilo dostatečně zjistit jeho majetkovou situaci, a proto obvodní soud dospěl k závěru, že je zde možné aplikovat §916 občanského zákoníku, a vycházet z čistého měsíčního příjmu otce za období od 1. 2. 2020 ve výši 25 násobku životního minima.
4. Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním, kterým brojil proti výrokům I. a II., jimiž bylo stanoveno výživné pro nezletilou dceru. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I. o stanovení výživného změnil tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé od 1. 6. 2020 částkou 10 000 Kč měsíčně, s tím, že tato úprava platí pro období před i po rozvodu manželství rodičů nezletilé. Ve výroku II. o nedoplatku na výživném městský soud rozsudek obvodního soudu změnil tak, že nedoplatek na výživném za období od 1. 6. 2020 do 31. 10. 2022 v částce 272 600 Kč je otec povinen uhradit třemi splátkami, z nichž první v částce 72 600 Kč je splatná do 31. 12. 2022, druhá v částce 100 000 Kč do 30. 6. 2023 a třetí v částce 100 000 Kč do 31. 12. 2023 (výrok I.). Výrokem II. městský soud rozhodl o zrušení výroku III. napadeného rozsudku. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Městský soud dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že otec nezletilé se dohodl na snížení pracovního úvazku a posléze na ukončení pracovní činnosti pro obchodní společnosti B a C, aniž pro takový postup měl objektivně akceptovatelný vážný důvod. Při stanovení výživného je proto třeba vycházet z jeho příjmu, jakého by dosahoval, kdyby se takto dobře placené výdělečné činnosti bez vážného důvodu nevzdal. Protože nebylo tvrzeno, tím spíše prokazováno, že by výše jeho příjmu u nich byla v následujících letech (2020 a nadále) odlišná, než dosahoval předtím, vyšel městský soud vzhledem ke zjištěným okolnostem z předpokládaného příjmu ve výši cca 60 000 Kč měsíčně. Městský soud se tak neztotožnil s obvodním soudem o použití §916 občanského zákoníku a na rozdíl od obvodního určil počátek placení výživného až od 1. 6. 2020. Současně vysvětlil, že dočasnou pracovní neschopnost při určení nezohlednil, neboť kdyby se otec nedohodl na ukončení práce pro výše uvedené společnosti, byl by výpadek jeho příjmu saturován nemocenskými dávkami, otec by tedy bez příjmu nebyl ani po tuto dobu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud mu stanovil výživné s odkazem na doporučující instrukci Ministerstva spravedlnosti České republiky, přičemž pro "výpočet" výživného vycházel výlučně z dosahovaného čistého příjmu ve výši 60 000 Kč měsíčně. Městský soud však přehlíží, že tyto doporučující tabulky stanovují řadu dalších kritérií, jejichž zohlednění je rovněž významné a umožňuje "objektivizovat" doporučující výslednou výši výživného pro povinného rodiče. Mezi tato kritéria patří například časový rozsah péče rodiče o dítě po dobu, kdy je realizován jeho styk s dítětem na základě rozhodnutí soudu; finanční poměry - měsíční příjmy obou rodičů dítěte, kteří mají vyživovací povinnost vůči dítěti; výdaje povinného rodiče na bydlení a zabezpečení běžných osobních a životních potřeb.
6. Městský soud při stanovení výživného pro nezletilou opomněl zohlednit, že osobní péče matky, které bylo dítě svěřeno do péče, se považuje za vyvažující její vyživovací povinnosti, avšak a pouze u dítěte zhruba do 10 let jeho věku. U dítěte, které dosáhlo vyššího věku, což dopadá na nyní posuzovanou věc, kdy nezletilá dosáhla v době rozhodování městského soudu věku 13 let, se dovozuje, že dosáhla úrovně osobnostní vyspělosti, kdy již není odkázaná na takový rozsah osobní péče matky, že by nebyla schopná si své základní potřeby a zájmy zajistit sama.
7. Stěžovatel namítá, že městský soud zahrnul do jeho příjmů částky, které mohly pocházet z neoficiálního pracovního vztahu stěžovatele s obchodními společnostmi B a C, aniž by měl takové skutečnosti za prokázané. Stěžovatel dále považuje za nesprávný hodnotící úsudek městského soudu týkající se jeho "příjmových" poměrů, zahrnul-li do nich soud: a) částky v řádu několika desítek tisíc vkládaných na jeho účet, které představovaly štědrou pomoc stěžovateli od dobře situované přítelkyně; b) čerpání finančních prostředků z účtu, podléhajících režimu společného jmění manželů, které otec podle tvrzení matky užil, resp. použil neoprávněně, proti jejímu výslovnému nesouhlasu, pro svoje potřeby a "zajištění bydlení" (podle tvrzení stěžovatele), pro účely realizace střídavé péče nebo "kupování drahých dárků pro dceru".
8. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že se bez vážného důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání, a dále, že se po dobu od ledna 2020 do února 2022 vyhýbal možnosti uplatnit se na trhu práce. Namítá, že období jeho "nezaměstnanosti", které trvalo od ledna 2020 do února 2022, spadá do období "covidové pandemie", kdy byly značně omezené možnosti uplatnění se na trhu práce. Do tohoto období spadá i jeho pracovní neschopnost, která trvala podle městského soudu od 22. 9. 2021 do 4. 2. 2022.
9. Stěžovatel dále namítá, že městský soud mu stanovil měsíční výživné ve výši 10 000 Kč za období trvání jeho pracovní neschopnosti, kdy mu nebyly přiznány dávky nemocenského pojištění, a to v důsledku skončení pracovního poměru dohodou, ke které přistoupil v zájmu realizace a naplnění možnosti střídavé péče o nezletilou. Dle stěžovatele městský soud pochybil, když výživné a jemu odpovídající dluh stanovil i pro období, kdy již nebyl zaměstnán a nebyl veden v evidenci úřadu práce. Stěžovatel poukazuje na to, že městský soud i přes výše uvedené skutečnosti při určení výše výživného vycházel z instrukce Ministerstva spravedlnosti České republiky. Podle názoru stěžovatele bylo možné pro stanovení výše výživného v jeho případě vycházet pouze z příjmu ve výši minimální mzdy. Městský soud nezohlednil v dostatečné míře jeho majetkové, finanční, osobní poměry a dosahovanou životní úroveň obou rodičů.
10. Stěžovatel tvrdí, že argumentace a hodnotící závěry městského soudu nemají oporu v provedeném dokazování a ve skutkových závěrech. Mezi skutkovými závěry učiněnými městským soudem a provedenými důkazy není zřejmý vztah. Skutkové závěry jsou přitom stěžejní pro stanovení výše ukládaného běžného i dlužného výživného. Napadené rozhodnutí tak vykazuje známky nepřípustné libovůle a formalismu. Městský soud se nevypořádal se všemi hledisky, která jsou dle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní, a přesvědčivým a transparentním způsobem neposoudil všechny okolnosti, které v řízení vyšly najevo, a které jsou pro posuzovanou věc právně relevantní. Městský soud tak vybočil ze zákonných standardů dokazování, resp. hodnotil důkazy a přijal skutkové závěry, jež jsou založeny na neúplném dokazování a nezohlednění všech zákonných kritérií významných pro určení výše výživného v posuzované věci. Tento nedostatek činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
15. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu (srov. usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18).
16. Určení výše výživného v konkrétním případě (jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v §913 a §915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník), a v rámci toho zhodnocení zjištěných skutečností, je věcí obecných soudů. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, tedy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15).
17. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je polemika s právními závěry městského soudu, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru na výši výživného, které by měl na nezletilou dceru platit. Snaží se zpochybnit obecnými soudy zjištěný skutkový stav. Ústavnímu soudu, jak bylo uvedeno výše, však nepřísluší obecnými soudy zjištěný skutkový stav přehodnocovat. Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud posoudil věc v kontextu všech zjištěných okolností.
18. V posuzované věci městský soud na základě skutkových zjištění učiněných v prvostupňovém i v odvolacím řízení změnil rozhodnutí obvodního soudu o výši výživného tak, že výživné, které je stěžovatel povinen na nezletilou dceru platit, stanovil v nižší částce, přičemž počátek placení výživného stanovil až od 1. 6. 2020. Městský soud se neztotožnil s obvodním soudem o použití §916 občanského zákoníku. Městský soud při rozhodování o výši výživného vyšel především ze zjištění, že stěžovatel se dohodl na snížení pracovního úvazku a posléze na ukončení pracovní činnosti pro obchodní společnosti B a C, aniž pro to měl objektivně akceptovatelný vážný důvod. Podle městského soudu tak nebylo prokázáno, že by výše příjmů u stěžovatele v letech 2020 a dalších byla odlišná, než jaké dosahoval předtím. Proto městský při stanovení výživného vycházel z příjmu, jakého by stěžovatel dosahoval, kdyby se takto dobře placené výdělečné činnosti bez vážného důvodu nevzdal. Uvedený postup městský soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil. Současně také vyložil, proč při stanovení výživného nezohlednil dočasnou pracovní neschopnost stěžovatele.
19. Ústavní soud připomíná, že v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku nemůže do nejmenšího detailu zkoumat každou jednotlivou námitku, jež ve svém důsledku směřuje do oblasti hodnocení důkazů, které provedly soudy, či do závěru soudy vytvořeného. Jak bylo předesláno, úkolem Ústavního soudu není, aby znovu či podrobněji přezkoumával či stanovil výši výživného.
20. V posuzované věci z odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu ohledně stanoveného výživného vyplývá, že městský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Při svém rozhodování vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil. Tento svůj postup vysvětlil ve svém rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní soud proto konstatuje, že městský soud své závěry o adekvátnosti přisouzeného výživného pro nezletilou dceru v napadeném rozhodnutí přesvědčivým a dostatečným způsobem odůvodnil. V jeho závěrech Ústavní soud neshledal vybočení z mezí ústavnosti.
21. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2996/2017 (N 104/89 SbNU 529), neshledal Ústavní soud ve vztahu k posuzované věci případným, když tento nález řeší problematiku překážek spojených s realizací styku dítěte s rodičem, jakož i otázku vyživovací povinnosti druhého rodiče za situace, kdy se rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, odstěhuje z původního místa bydliště do větší vzdálenosti.
22. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu. Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. V posuzované věci není vyloučena nová úprava výživného v návaznosti na konkrétní okolnosti, které v budoucnu nastanou.
23. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech městského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
25. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí městského soudu o placení dlužného výživného. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu