ECLI:CZ:US:2023:1.US.2114.23.1
sp. zn. I. ÚS 2114/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou, sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 4 Tdo 144/2023-1395, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. září 2022 č. j. 14 To 233/2022-1294 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. března 2022 č. j. 2 T 85/2021-1250, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (pod bodem 1), a přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku (pod bodem 2), za což byl odsouzen podle §210 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců a současně byl nad ním vysloven dohled. Podle §85 odst. 2 trestního zákoníku bylo dále stěžovateli uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli podle §210 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 3 trestního zákoníku mu byla dále uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. V ostatních výrocích zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Po posouzení věci mimo jiné nepřisvědčil námitkám stěžovatele k údajnému porušení místní příslušnosti soudu, promlčení vytýkaného jednání ani jeho tvrzení, že byl vyloučen ze společného řízení nepřípustnou analogií, a to navíc usnesením, které mu nikdy nebylo doručeno. Byť Nejvyšší soud připustil, že z textu §23 trestního řádu plyne, že se toto ustanovení uplatní ve vztahu k osobě obviněného, zdůraznil, že takový postup lze použít i v případě fáze před zahájením trestního stíhání per analogiam (tj. ještě před sdělením obvinění), a že tak nejde o porušení práva na spravedlivý proces. K doručení rozhodnutí o vyloučení věci Nejvyšší soud akcentoval, že v okamžiku vydání rozhodnutí o vyloučení věci (dne 4. 12. 2018) byla procesní situace v předmětné trestní věci taková, že některé osoby měly již postavení obviněného a některé byly v postavení osoby podezřelé ze spáchání trestné činnosti, což se týkalo i stěžovatele, přičemž v této fázi řízení rozhoduje policejní orgán usnesením jen v případě odložení věci podle §159a odst. 1, 2, 3, 4, 5 trestního řádu a u jiných rozhodnutí rozhoduje per analogiam opatřením, která se podezřelým osobám nedoručují a není proti nim přípustný řádný opravný prostředek. Konstatoval proto, že byť policejní orgán zvolil v posuzované věci nesprávnou formu rozhodnutí (usnesení namísto opatření), tato okolnost nemůže vést k závěru, že nebylo-li dané usnesení doručeno stěžovateli, došlo k procesnímu pochybení. Nejvyšší soud stěžovateli nepřisvědčil ani v tom jeho mínění, že zdravotní dokumentace založená ve spisu je procesně nepoužitelná a že ve věci je dána existence tzv. opomenutých důkazů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že byl usnesením policejního orgánu ze dne 4. 12. 2018 nepřípustnou analogií vyloučen podle §23 odst. 1 trestního řádu z řízení zahájeného dne 15. 3. 2015 pod č. j. KRPE-93223/TČ-2013-170080, kdy byl vylučován nikoliv jako obviněný, nýbrž jako osoba podezřelá, na což podle něj §23 trestního řádu nedopadá. Má za to, že šlo o nezákonný způsob vyloučení, a opakuje, že rozhodnutí o vyloučení mu nebylo nikdy doručeno, proto nemohlo nabýt právní moci. Opakovaně také poukazuje na místní nepříslušnost rozhodujícího soudu a dále uvádí, že ačkoliv nebyl obviněn v tzv. společném řízení, byly v tomto řízení na základě soudního příkazu požadovány jeho zdravotní záznamy. Zdůrazňuje, že v případě následně zahájeného trestního stíhání jeho osoby žádný souhlas soudu s vydáním jeho zdravotních záznamů vydán nebyl. Provedené dokazování považuje za nedostatečné a je přesvědčen, že byl odsouzen na základě nezákonných důkazů. Pochybení spatřuje také ve výroku o náhradě škody. Znovu podotýká, že z důvodu vyloučení věci ze společného řízení může nastat situace, že stejný nárok poškozených bude přiznán v různých řízeních vícekrát. Nově dodává, že nárok na náhradu škody již byl promlčen, neboť poškození neuplatnili vůči jeho osobě nárok řádně a včas, což však v žádném směru blíže nespecifikuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Ústavní soud považuje především za potřebné uvést, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
9. Okresní soud i krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Z jejich rozhodnutí je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Z rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků dvou přečinů pojistného podvodu, jimiž byl stěžovatel uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
10. Z hlediska obsahu posuzované ústavní stížnosti je podstatné, že krajský soud k námitkám stěžovatele uplatněným v odvolání proti rozsudku okresního řádně vysvětlil, že usnesením policejního orgánu ze dne 4. 12. 2018 došlo k vyloučení trestní věci stěžovatele ze společného řízení podle §23 odst. 1 trestního řádu s odůvodněním, že bylo prováděno rozsáhlé prověřování, kdy celkem bylo zahájeno trestní stíhání pro 297 pojistných událostí, trestná činnost organizované skupiny probíhala nejméně po dobu pěti let a za toto období získali minimálně 100 osob, které souhlasily s tím, že jako pojistník - pojištěná osoba uzavřou pojistné smlouvy na životní a úrazové pojištění a následně uplatní fiktivní pojistné události. S ohledem na rozsah trestné činnosti a ve snaze urychlit přípravné řízení bylo rozhodnuto o vyloučení trestní věci stěžovatele ze společného řízení. Krajský soud takový postup policejního orgánu považoval za logický, neboť u stěžovatele existoval dostatek důkazů k prokázání jeho podílu na dané trestné činnosti. Současně zdůraznil, že charakter trestné činnosti stěžovatele spadá do jurisdikce okresních soudů, proto o věcné ani místní příslušnosti okresního soudu nebyly žádné pochybnosti, což platí i pro výrok o náhradě škody.
11. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se především neztotožnil s tvrzením stěžovatele (které opakuje v ústavní stížnosti), že ve věci došlo k nezákonné aplikaci §23 odst. 1 trestního řádu. Takový postup považoval Nejvyšší soud, ve shodě s názorem krajského soudu, za logický a v dané věci za vhodný. Ač připustil, že §23 trestního řádu se uplatní podle textace zákona ve vztahu k osobě obviněného, správně podotkl, že takový postup lze použít i v případě fáze před zahájením trestního stíhání per analogiam. Po vyloučení věci probíhalo standardní přípravné řízení, poté došlo k zahájení trestního stíhání, kdy v této fázi mohl stěžovatel uplatnit veškerá svá procesní práva, případně i navrhnout spojení jeho věci do původní věci, což neučinil. K žádnému porušení jeho práva na spravedlivý proces tak nedošlo.
12. K tvrzení stěžovatele, že usnesení policejního orgánu ze dne 4. 12. 2018 o vyloučení jeho osoby z tzv. společného řízení mu mělo být podle §137 odst. 3 in fine trestního řádu doručeno, Nejvyšší soud konstatoval, že v době vydání předmětného usnesení měl stěžovatel postavení osoby podezřelé ze spáchání trestné činnosti a že tak vůči němu bylo vedeno řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu, přičemž v této fázi řízení rozhoduje policejní orgán převážně opatřením per analogiam, a to vyjma usnesení o odložení věci. K tomu dodal, že ve fázi prověřování se ani usnesení o odložení věci, které má povahu procesního usnesení, osobě podezřelé nedoručuje a taková osoba nemá právo stížnosti. Ač Nejvyšší soud připustil, že policejní orgán měl o vyloučení věci stěžovatele rozhodnout opatřením, nikoliv usnesením, současně uzavřel, že za daných okolností skutečnost, že policejní orgán zvolil nesprávnou formu rozhodnutí, jež je spojená s právem stížnosti, nemůže vést k závěru, že nebylo-li toto usnesení doručeno stěžovateli, došlo k procesnímu pochybení, resp. k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
13. K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že ne každé případné porušení podústavního práva automaticky znamená i porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. Měřítkem rozhodování Ústavního soudu o neústavnosti určitého rozhodnutí nebo postupu orgánu činného v trestním řízení je i intenzita, s níž bylo případně zasaženo do ústavou zaručených základních práv či svobod stěžovatele. V této souvislosti je třeba uvážit, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k negaci či k nepřiměřenému (a v tom rámci tudíž ústavně neakceptovatelnému) omezení základního práva. Takový závěr (podle okolností případu) nelze zpravidla vztáhnout k dílčímu zásahu do (trvajících procesních) ústavně zaručených základních práv, a to zejména tehdy, je-li předtím, jakož i následně, jejich realizace v průběhu procesu řádně umožněna. Přitom Ústavní soud hodnotí spravedlnost procesu jako celku. Jinými slovy, k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje v zásadě jen tehdy, dospěje-li k názoru, že namítané a důvodné procesní pochybení ze strany orgánu veřejné moci vede k závěru, že proces jako celek byl nespravedlivý a že proto i jeho výsledek se může jako nespravedlivý jevit. K vyhovění ústavní stížnosti proto Ústavní soud v zásadě nepřistupuje v situaci, kdy v postupu orgánů veřejné moci sice k určitému pochybení došlo, avšak jeho intenzita a existující příčinná souvislost mezi porušením práva a jeho důsledky spravedlnost procesu jako celek narušit nemohla, jak tomu bylo v nyní posuzované věci [srov. nález ze dne 21. 2. 2007 sp. zn. I. ÚS 521/2006 (N 35/44 SbNU 443)].
14. K námitkám stěžovatele, že v souvislosti s vyloučením jeho trestní věci ze společného řízení podle §23 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o postoupení věci z působnosti dozorujícího státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové do působnosti dozorujícího státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, se Nejvyšší soud vyjádřil i přesto, že nespadají pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Obviněný fakticky dovozuje porušení místní příslušnosti soudu z důvodu podle něho tvrzeného nezákonného vyloučení jeho věci v přípravném řízení, když následně, byť skutečně jen velmi obecně, poukazuje na porušení práva na zákonného soudce. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že případné porušení místní příslušnosti soudu nelze v dovolacím řízení namítat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011 sp. zn. 6 Tdo 547/2011). Je tomu tak proto, že dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu, který ani obviněný neuplatnil, a jenž řeší otázky příslušnosti, lze namítat pouze věcnou příslušnost soudu, nikoliv místní příslušnost. Uvedl, že v posuzované věci jde o případ tzv. distančního deliktu, kdy následek trestné činnosti nastal na jiném místě, než na kterém došlo k vytýkanému jednání stěžovatele. Proto jde o případ příslušnosti několika soudů, přičemž za takové situace podle §22 trestního řádu koná řízení ten soud, u něhož podal státní zástupce obžalobu (návrh na potrestání či návrh na schválení dohody o vině a trestu) nebo jemuž byla věc postoupena nepříslušným soudem. Akcentoval, že místo sídla pojistitele se nacházelo v obvodu okresního soudu, kam byla věc v přípravném řízení postoupena policejním orgánem a u tohoto soudu byla následně podána obžaloba. Navíc dodal, že stěžovatel ani námitku, že o věci rozhoduje místně nepříslušný soud, v řízení před soudem prvního stupně neuplatnil, čímž vyjádřil souhlas s místní příslušností okresního soudu. Nebylo tak pochyb o tom, že ustanovení o místní příslušnosti v dané věci nebyla porušena.
15. Jde-li o námitky týkající se výroku o náhradě škody, Nejvyšší soud dostatečně podrobně vysvětlil, že v případě stěžovatele a dalších obviněných, proti nimž probíhá samostatné trestní řízení, jde o situaci, kdy na vzniku škody se podílelo více osob svým společným protiprávním jednáním, a že tak jde o případ solidární odpovědnosti podle §2915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Obecně platí, že samotná skutečnost, že trestní věc stěžovatele byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, nebrání tomu, aby poškozený uplatnil nárok na náhradu škody a soud mu náhradu škody podle §228 odst. 1 trestního řádu přiznal. Za zákonnou překážku bránící přiznání nároku na náhradu škody nelze považovat skutečnost, že všichni spolupachatelé, kteří za vzniklou škodu odpovídají solidárně, nejsou stíhání v jednom řízení.
16. Nutno dodat, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá také to, že stěžovatel v průběhu řízení nezpochybňoval, že poškození se vůči jeho osobě s nárokem na náhradu škody v předmětné trestní věci řádně a včas připojili a že o nárocích na náhradu škody v době rozhodování soudů nižších stupňů nebylo rozhodnuto v jiném řízení. Za takové situace nic nebránilo okresnímu soudu v přiznání nároku na náhradu škody, neboť pro tento postup byly splněny zákonné podmínky. Obecně je třeba uvést, že vyslovení povinnosti k náhradě celé způsobené škody pouze u jednoho z obviněných bez dalších, kteří jsou stíhání odděleně, nelze považovat za vadu řízení a nesprávnou aplikaci občanskoprávních předpisů. Je tomu tak proto, že v případě solidární odpovědnosti dvou nebo více obviněných za škodu není povinností soudu, aby o této povinnosti rozhodl jediným rozsudkem a ve společném řízení. Proto lze uložit jednomu z více pachatelů, kteří společným jednáním způsobili jinému škodu, povinnost k její náhradě v celé výši ve smyslu §228 odst. 1 trestního řádu. Dalším obviněným, proti kterým je vedeno trestní řízení později a již za stavu, kdy rozsudek proti prvnímu obviněnému nabyl právní moci, se pak uloží povinnost nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně s ním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013 sp. zn. 6 Tdo 79/2013).
17. Tvrdí-li stěžovatel, že nárok poškozených vůči jeho osobě nebyl uplatněn řádně a včas a že je tudíž promlčen, k tomu Ústavní soud připomíná, že tuto námitku stěžovatel uplatnil až v ústavní stížnosti, proto k ní Ústavní soud - v souladu s ustálenou judikaturou - nepřihlédl [srov. např. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367)].
18. Nejvyšší soud se vypořádal i s námitkami týkajícími se nedostatečně provedeného dokazování či existence nezákonných důkazů. Konstatoval, že návrhy stěžovatele na znalecké zkoumání posoudily obecné soudy nižších stupňů jako nadbytečné, což bylo plně v jejich kompetenci. Řádně také vysvětlil, proč nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že v posuzované věci nebyl udělen souhlas soudu s vyžádáním jeho zdravotní dokumentace. Z předloženého spisového materiálu je nepochybné, že v původně vedené společné věci stěžovatele a dalších osob pod sp. zn. KRPE-92223-5747/TČ-2013- 170080 byl podle §8 odst. 5 trestního řádu udělen souhlas soudce s vyžádáním lékařské dokumentace, a to i ohledně stěžovatele v postavení osoby podezřelé. Skutečnost, že předmětný souhlas byl udělen ve věci vedené pod sp. zn. KRPE-92223-5747/TČ-2013-170080, je nerozhodná, neboť v době udělení souhlasu bylo vedeno trestní řízení v této věci i proti stěžovateli, přičemž až po udělení souhlasu došlo k vyloučení jeho trestní věci do samostatného řízení. Nelze tak nic namítat proti závěru Nejvyššího soudu, že takto udělený souhlas s vyžádáním lékařské dokumentace byl nepochybně použitelný jako důkazní prostředek i ve vyloučené věci, když šlo o získaný podklad zákonným způsobem. Skutečnost, že následně došlo k vyloučení věci stěžovatele do samostatného řízení, není z hlediska zákonnosti tohoto souhlasu podstatná. Rozhodující je, že tento souhlas byl získán zákonným způsobem v původním řízení.
19. Na základě shora zmíněných skutečností Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
20. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud v zásadě není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu