ECLI:CZ:US:2023:1.US.2126.23.1
sp. zn. I. ÚS 2126/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2023 č. j. 4 Tdo 99/2023-1947, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. června 2022 č. j. 4 To 26/2022-1862 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. června 2021 č. j. 24 T 151/2013-1796, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Děčíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (pod bodem II), kterého se dopustil společně se spoluobviněnými (dnes již odsouzenými) P. B. a D. F. (zkráceně uvedeno) tím, že dne 24. 7. 2011 obviněný P. B. na základě pokynu a příslibu finanční odměny ve výši 5 000 Kč od obviněného D. F. úmyslně naboural s vozidlem VW Passat, jehož majitelem byl stěžovatel, čelně do skály, a následně podle pokynu obviněného D. F., který zinscenovanou dopravní nehodu na místě řídil, předal nabourané vozidlo stěžovateli coby jeho majiteli, který na místo dopravní nehody zavolal policii a před policisty vystupoval dále jako řidič vozidla v době dopravní nehody, kdy na základě takto zinscenované dopravní nehody stěžovatel nahlásil pojistnou událost spočívající v uvedené dopravní nehodě poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, která mu z titulu havarijního pojištění vozidla VW Passat vyplatila pojistné plnění v celkové částce 175 845 Kč. Za to byl stěžovateli uložen podle §210 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl jako nedůvodné.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Po posouzení věci mimo jiné shledal, že zásada kontradiktornosti řízení ve vztahu k vypracovanému znaleckému posudku z oboru dopravy i ve vztahu k prověrce na místě podle §104e trestního řádu byla dodržena. Dále zdůraznil, že výpověď P. B. nepředstavuje jediný usvědčující důkaz, jak tvrdí stěžovatel, a že věrohodnost jeho výpovědi podpořily pořízené odposlechy a závěry znaleckého posudku z oboru dopravy, ale i další důkazy. Ve vztahu k námitkám stran způsobu realizace výslechu obviněného P. B. v hlavním líčení Nejvyšší soud zejména akcentoval, že jmenovaný obviněný byl v hlavním líčení po řádném poučení k věci vyslechnut, když výslovně uvedl, že vypovídat bude a že platí to, co řekl v přípravném řízení. S ohledem na to, že jeho výpověď učiněná v hlavním líčení byla jednak stručná, jednak si již určité okolnosti nebyl schopen vybavit nebo si je nepamatoval, což také výslovně soudu sdělil, a rovněž měl prokazatelně tendenci tzv. skákat z jednoho skutku na druhý, kladl předseda senátu okresního soudu obviněnému doplňující otázky, kterými chtěl věc náležitě objasnit. Takový postup považoval Nejvyšší soud za dané situace za postup souladný s §92 odst. 1 trestního řádu. Byť předseda senátu okresního soudu obviněnému P. B. určité části jeho výpovědi z přípravného řízení v hlavním líčení přečetl, za podstatné Nejvyšší soud považoval, že okresní soud hodnotil výpověď tohoto obviněného logicky v kontextu dalších provedených důkazů s tím, že i nepřečetl-li by okresní soud v hlavním líčení určité části výpovědi obviněného P. B. z přípravného řízení a vycházel toliko z jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení, tak by tato postačila spolu s dalšími provedenými důkazy k formulování skutkového stavu, který je vyjádřen ve výrokové části rozsudku okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že výpovědi spoluobviněného P. B. byly provedeny a hodnoceny v rozporu s trestním řádem. Znovu poukazuje na to, že okresní soud přistoupil ke čtení výpovědi P. B. z přípravného řízení podle §207 odst. 2 trestního řádu, což podle stěžovatele nebylo možné, neboť byl pořízen v době před zahájením jeho trestního stíhání a on ani jeho právní zástupce o něm nebyli vyrozuměni. K tomu odkazuje na nález ze dne 29. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3585/18 (pozn. N 73/93 SbNU 365, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel je přesvědčen, že §212 trestního řádu a §207 odst. 2 trestního řádu jsou speciálními ustanoveními, která lze mimo jiných podmínek užít pouze za předpokladu, že vyslýchaná osoba odmítne vypovídat anebo vypovídá skutečnosti, které jsou rozporné s dřívější výpovědí, nikoliv uvede-li vyslýchaná osoba, že si na danou skutečnost nevzpomíná. Tvrdí, že jeho vina se většinově zakládá právě na skutečnostech, které P. B. vypověděl v přípravném řízení. Podrobně rozebírá, co P. B. sdělil před soudem a co vypověděl v přípravném řízení, a na základě toho nesouhlasí s učiněnými závěry rozhodujících soudů.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel, totožně jako v předchozích stadiích trestního řízení, zpochybňuje procesní použitelnost prověrky na místě podle §104e trestního řádu a znaleckého posudku Ing. Miloslava Řeháka. Poukazuje na to, že prověrka na místě byla pořízena na základě podání vysvětlení P. B. z přípravného řízení, když ještě nebyly zahájeny úkony trestního řízení k jeho osobě. Stejně tak podklady pro znalecký posudek Ing. Miloslava Řeháka byly podle něj pořízeny z poznatků z prověrky na místě, vše před zahájením jeho trestního stíhání. Proto jde podle něj o procesně nepoužitelné důkazy. Je toho mínění, že aby mohla být zachována práva osob a kontradiktornost trestního řízení, je možné konat prověrku na místě s podezřelou osobou pouze za předpokladu, že tato osoba jako jediná přichází do úvahy jako obviněný, což nebyl případ posuzované věci. Předmětné úkony nebyly podle stěžovatele svou povahou úkony neodkladnými a nebyl dán žádný legitimní důvod, pro který by prověrka na místě za účasti znalce Ing. Miloslava Řeháka, který zde shromáždil své podklady, nemohla být odložena na dobu po zahájení jeho trestního stíhání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Podstatou ústavní stížnosti je především námitka stěžovatele, že protokol o výpovědi spoluobviněného P. B. z přípravného řízení, který byl učiněn před sdělením obvinění stěžovateli, nemůže být základem pro rozhodnutí o jeho vině.
11. Ústavní soud předesílá, že obecně lze protokol o dřívější výpovědi obžalovaného přečíst v hlavním líčení jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, když obžalovaný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím příslušným ustanovením trestního řádu [srov. nález ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 297/04 (N 84/41 SbNU 97) či nález ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 175/06 (N 98/45 SbNU 389)].
12. Trestní řád však v §212 osahuje zvláštní úpravu pro situace, kdy se dřívější výpověď svědka nebo spoluobviněného učiněná v přípravném řízení, tedy před zahájením trestního stíhání vůči jedné z dotčených osob, odlišuje od jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení. Zmíněné ustanovení stanoví, že odchyluje-li se svědek nebo spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi a nejde-li o případy uvedené v ustanovení §211 odst. 3 trestního řádu nebo o výpověď provedenou jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle §158a trestního řádu, může mu být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u nějž nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, anebo jeho příslušné části některou ze stran nebo předsedou senátu pouze předestřeny k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích, aby soud mohl v rámci volného hodnocení důkazů posoudit věrohodnost a pravdivost jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení. Ústavností ustanovení §212 trestního řádu a jeho interpretací se Ústavní soud v minulosti detailně zabýval [nález ze dne 5. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 44/03 (N 73/37 SbNU 33; 249/2005 Sb.].
13. Je přitom nutné rozlišovat situace, kdy budou existovat odchylky ve výpovědi svědka, a situace, kdy odchylky budou ve výpovědi spoluobviněného. K tomuto závěru vede Ústavní soud skutečnost, že §211 odst. 3 trestního řádu i §158a trestního řádu obsahují bližší úpravu jen ve vztahu ke svědkům, avšak nikoli ve vztahu k spoluobviněným (srov. již shora uvedený nález sp. zn. II. ÚS 3585/18).
14. Odchyluje-li se tedy výpověď svědka v hlavním líčení v podstatných bodech od výpovědi tohoto svědka učiněné v přípravném řízení a byla-li učiněna jako neodkladný a neopakovatelný úkon za splnění podmínek §158a trestního řádu, je možné takovou výpověď při hlavním líčení přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině. Stejný závěr platí, i odpovídá-li výpověď z přípravného řízení požadavkům §211 odst. 3 trestního řádu, tj. proběhl-li výslech v souladu s trestním řádem a (a) obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky, nebo (b) bylo-li zjištěno, že taková osoba byla předmětem násilí, zastrašování, podplácení či příslibů jiných výhod a tak vedena k tomu, aby nevypovídala nebo vypovídala křivě, anebo (c) byl-li obsah výpovědi ovlivněn průběhem výslechu v hlavním líčení, zejména v důsledku chování obžalovaného nebo přítomné veřejnosti.
15. Jde-li o výpověď spoluobviněného, nelze se na výše popsané výjimky odvolat, neboť odchyluje-li se spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi, může mu být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u nějž nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, anebo jeho příslušné části některou ze stran nebo předsedou senátu pouze předestřeny k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích (§212 odst. 1 trestního řádu). Jinými slovy, výpověď spoluobviněného učiněnou v přípravném řízení je možné přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině jen tehdy, byl-li tomuto procesnímu úkonu účasten obhájce spoluobviněného, který je touto výpovědí usvědčován, nebo samotný spoluobviněný, pokud obhájce neměl a ani ho mít nemusí [srov. nález sp. zn. II. ÚS 297/04 ze dne 18. 4. 2006 (N 84/41 SbNU 97) a nález sp. zn. II. ÚS 175/06 ze dne 19. 6. 2007 (N 98/45 SbNU 389)].
16. Ve stěžovatelem odkazovém nálezu sp. zn. II. ÚS 3585/18 obecné soudy založily svá rozhodnutí o vině stěžovatelky toliko na výpovědích spoluobviněných z přípravného řízení, resp. stěžovatelka byla shledána vinnou na základě výslovných odkazů na výpovědi spoluobviněných z přípravného řízení, kterých se stěžovatelka neměla možnost zúčastnit a vyjádřit se k nim, jelikož v době jejich konání ještě nebyla obviněna, a které tedy nebylo možné s účinností vůči stěžovatelce číst v hlavním líčení a založit na nich vinu stěžovatelky.
17. Citovaný nález však na nyní posuzovanou věc nedopadá. V případě stěžovatele nejde totiž o situaci, že by se dřívější výpověď spoluobviněného učiněná v přípravném řízení a v době před zahájením trestního stíhání vůči stěžovateli odlišovala od jeho výpovědi v hlavním líčení.
18. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí akcentoval, že obviněný P. B. byl v hlavním líčení po řádném poučení k věci vyslechnut, když výslovně uvedl, že vypovídat bude a že platí to, co řekl v přípravném řízení, přičemž se blíže nejprve vyjádřil k jeho vědomosti o tom, že se dopouštěl trestné činnosti v době, kdy z jeho strany bylo realizováno záměrné nabourání mimo jiné i vozidla VW Passat, jehož majitelem byl stěžovatel. Poté byl vyzván předsedou senátu, aby se vyjádřil k jednotlivým skutkům, přičemž nebylo pochyb o tom, že hovořil nejprve o "dopravní nehodě s passatem" (viz zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 19. 12. 2015, line in track 03.). Z jeho výpovědi je z hlediska časového zřejmé, že první skutek představovala fingovaná dopravní nehoda vozidla VW Passat. Důležité je, že označil místo fingované dopravní nehody, na kterém se prokazatelně předmětná fingovaná dopravní nehoda udála. V zásadě tak setrval na své výpovědi z přípravného řízení.
19. Nejvyšší soud připustil, že okresní soud při výpovědi obviněného P. B. v hlavním líčení mu postupem podle §207 odst. 2 trestního řádu přečetl některé části jeho výpovědi z přípravného řízení k odstranění určitých nejasností, což byl postup v rozporu se shora uvedenou judikaturou Ústavního soudu. Současně však zdůraznil, že není pochyb o tom, že obviněný P. B. svoji výpověď z přípravného řízení fakticky zopakoval v hlavním líčení, byť poněkud stručněji, když si toliko některé skutečnosti nepamatoval či nebyl schopen vybavit, takže otázka musela být přeformulovaná či blíže objasněna. Na tyto určité nejasnosti a nepřesnosti ve výpovědi obviněného okresní soud reagoval, i když částečně nesprávně i čtením některých částí výpovědi z přípravného řízení.
20. V dané souvislosti je však podstatný závěr, že i kdyby okresní soud v hlavním líčení určité části výpovědi obviněného P. B. z přípravného řízení nepřečetl, a tedy vycházel toliko z jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení, tak by tato spolu s dalšími provedenými důkazy postačila k formulování skutkového stavu, který je vyjádřen ve výrokové části rozsudku okresního soudu. I ve své výpovědi v hlavním líčení totiž obviněný P. B. v nezbytném rozsahu objasnil spáchání předmětné trestné činnosti, popsal okolnosti fingování předmětné dopravní nehody, a to včetně účasti obviněného D. F. i způsobu záměrného způsobení dopravní nehody (nabourání vozidla). Tato jeho výpověď by tak sama o sobě, tím spíše ve spojení s dalšími důkazy, postačila k usvědčení stěžovatele ze spáchání vytýkaného jednání. Stěžovatel odmítl k věci vypovídat a věrohodnost výpovědi spoluobviněného P. B. je podporována zejména závěry vypracovaného znaleckého posudku z oboru dopravy. Nejvyšší soud navíc konstatoval, že o účasti stěžovatele na spáchání předmětné trestné činnosti svědčí také skutečnost, že to byl právě stěžovatel, který před dopravní policií vystupoval jako účastník dané dopravní nehody, přičemž dokazováním vyšlo najevo, že dopravní nehoda se nestala tak, jak byla nahlášena dopravní policii.
21. Jde-li o námitky, prostřednictvím kterých stěžovatel zpochybňuje procesní použitelnost prověrky na místě podle §104e trestního řádu a znaleckého posudku Ing. Miloslava Řeháka s tím, že byly činěny ještě před zahájením jeho trestního stíhání, ani těm Ústavní soud nemohl přisvědčit.
22. V posuzované věci byla prověrka na místě podle §104e trestního řádu provedena před zahájením trestního stíhání (ve fázi prověřování podezření ze spáchání trestné činnosti) s tehdy podezřelým P. B. dne 17. 1. 2013, přičemž této prověrky se účastnil i znalec z oboru dopravy Ing. Miloslav Řehák, který byl přibrán k podání znaleckého posudku již ve stadiu před zahájením trestního stíhání, a to ve stejný den, v jaký byla realizována prověrka na místě. Z dikce §104e odst. 1 písm. e) trestního řádu lze dovodit, že prověrku na místě lze provést i před zahájením trestního stíhání, ve fázi po zahájení úkonu trestního řízení, když se v tomto ustanovení výslovně zmiňuje podezřelý. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že není pochyb o tom, že provedení prověrky na místě podle §104e trestního řádu prokazatelně souviselo s přibráním znalce a nutností objasnit určité skutečnosti důležité pro trestní řízení, k jejichž objasnění bylo třeba odborných znalostí. I v případě znaleckého posudku přitom platí, že tento lze opatřit jak ve fázi před zahájením trestního stíhání, tak i po jeho zahájení. Z §107 odst. 1 trestního řádu mimo jiné plyne, že znalci, který je pověřen úkonem, se poskytnou potřebná vysvětlení ze spisů a vymezí se jeho úkoly, příp. se mu dovolí nahlédnout do spisů nebo se mu spisy zapůjčí. Může mu být též dovoleno, aby byl přítomen při výslechu obviněného a svědků a aby jim kladl otázky vztahující se k předmětu znaleckého vyšetřování. Ze znění §158 odst. 3 písm. b) trestního řádu je nepochybné, že vyžádání znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání není vázáno na požadavek, aby šlo o neodkladný či neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu (srov. např. usnesení ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 2116/11, usnesení ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2616/10 aj.), nýbrž na požadavek, že pro posouzení věci je nutno znalecký posudek vypracovat před zahájením trestního stíhání. Současně platí, že je-li znalec přibrán k podání znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání, vychází z podkladů, které byly ve fázi prověřování opatřeny, tedy i z úředních záznamů o podaných vysvětleních opatřených postupem podle §158 odst. 3 písm. a) trestního řádu, ale i např. z protokolu o prověrce na místě, přestože se tato konala před zahájením trestního stíhání (srov. přim. usnesení ze dne 25. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 2999/16).
23. Za popsaných okolností nelze nic namítat proti závěru Nejvyššího soudu, že zásada kontradiktornosti řízení byla v dané věci zachována tím, že ustanovený znalec Ing. Miloslav Řehák byl vyslechnut v řízení před soudem, takže obhajoba měla možnost na jeho závěry reagovat a relevantním způsobem je zpochybnit, a to případným přibráním jiného znalce k vypracování dalšího znaleckého posudku. Stěžovatel ani jeho obhájce však námitky proti osobě znalce, proti položeným otázkám, popř. proti odbornosti ustanoveného znalce neuplatnili ani v řízení před soudy nižších stupňů, ani v podaném dovolání. Nejvyšší soud proto správně shledal, že zásada kontradiktornosti řízení ve vztahu k vypracovanému znaleckému posudku z oboru dopravy byla dodržena a stejně tak že byla dodržena i zásada kontradiktornosti ve vztahu k prověrce na místě podle §104e trestního řádu. K tomu poukázal na to, že v opatření o přibrání znalce bylo výslovně zmíněno, že znalec se zúčastnil prověrky na místě podle §104e trestního řádu (viz č. l. 187 spisu okresního soudu), přičemž jeho osobní účast je patrna i z protokolu o prověrce na místě (viz č. l. 176 a násl. spisu okresního soudu). Nejvyšší soud považoval za nepochybné, že prověrka na místě představovala úkon, jenž byl nezbytný pro řádné vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy pro objasnění toho, zda k poškození předmětných vozidel došlo způsobem odpovídajícím verzi události prezentované obviněným P. B. či podle verze ostatních obviněných (normální dopravní nehoda), když právě posouzení těchto otázek vyžadovalo znalecké posouzení a úsudek o těchto otázkách si vzhledem k jejich odbornosti nemohly učinit samy orgány činné v trestním řízení. O prověrce na místě byl vyhotoven protokol, ze kterého je zřejmé, že tehdy podezřelý P. B. byl řádně poučen podle trestního řádu. Předmětný protokol má povahu listinného důkazu (viz §112 odst. 2 trestního řádu) a strany se k němu mohly v průběhu soudního řízení vyjádřit. Navíc o prověrce na místě a způsobu její realizace byl pořízen záznam (viz č. l. 179 spisu okresního soudu), který byl stranám k dispozici (je součástí spisového materiálu). Protokol o prověrce na místě byl předložen obviněným (včetně stěžovatele) při hlavním líčení k nahlédnutí jako listinný důkaz (viz č. l. 1599), a to včetně pořízeného videozáznamu. Strany si tak mohly učinit bezprostřední vjem o způsobu provedení tohoto úkonu a uplatnit případné konkrétní námitky proti způsobu realizace tohoto úkonu, což stěžovatel ani jeho obhájce neučinili. Rovněž Nejvyšší soud správně konstatoval, že postup, kdy znalec z oboru dopravy Ing. Miloslav Řehák při vypracování znaleckého posudku vycházel mimo jiné i z úředních záznamů o podaných vysvětleních a z protokolu o prověrce na místě podle §104e trestního řádu, je v souladu se zákonem.
24. Na základě shora zmíněných skutečností Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
25. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).
26. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu