ECLI:CZ:US:2023:1.US.2168.23.1
sp. zn. I. ÚS 2168/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) S. D. Fürst Hans Adam II. von und zu Liechtenstein, a 2) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, obou zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, MRICS, advokátem se sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 5 C 155/2014-488 ze dne 12. 5. 2023, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Vedlejší účastnice, Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se u obecných soudů domáhala určení vlastnického práva k nemovitosti, která je podle stavu zapsaného v katastru nemovitostí ve vlastnictví nadace FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG. Tato nadace spravuje majetek knížete Hanse Adama II., který je hlavou suverénního státu Lichtenštejnské knížectví.
2. Ze strany stěžovatelů byla v průběhu řízení vznesena námitka nedostatku pravomoci českých soudů, neboť podle názoru stěžovatelů věc nespadá do vymezení pravomoci soudů podle §7 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Tvrzeným důvodem je fakt, že předmět řízení je majetkem hlavy cizího státu chráněné imunitou hlavy státu. Obvodní soud pro Prahu 10 se s tímto závěrem neztotožnil a napadeným usnesením předmětnou námitku zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť jsou přesvědčeni, že jím došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé obšírně shrnují předchozí postup v řízení a konstatují, že vedlejší účastnice svým postupem obchází zákonem předvídaný postup a jedná in fraudem legis. Podle jejich názoru vedlejší účastnice podáním žaloby porušila princip právní jistoty a řádné správy. Případné vyhovění žalobě by podle jejich tvrzení znamenalo přisvědčení, že majetek bylo možné konfiskovat pouhým přijetím dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. (dále jen "dekret"), tedy bez konfiskačního výměru, což ovšem podle názoru stěžovatelů otevírá prostor pro případnou svévoli.
5. Nepřípustnost postupu vedlejší účastnice shledávají stěžovatelé i v tom, že rozhodnutí o konfiskaci věci podle dekretu příslušelo nikoli moci soudní, ale pouze moci výkonné, konkrétně správním orgánům výslovně uvedeným v dekretu. Sporné pozemky podle stěžovatelů nebyly předmětem konfiskace, a proto je skutečným předmětem řízení toliko nahrazení neexistujícího správního rozhodnutí o konfiskaci.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále uvádějí, že postupy obecného soudu a vedlejší účastnice jsou v rozporu se zákazem diskriminace (s právem nebýt znevýhodněn pro svoji národnost) podle čl. 2 odst. 1 písm. a) a c) Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace, a dále s právem na soukromý a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy. Současně stěžovatelé shledávají postup vedlejší účastnice také v rozporu s čl. 1 Protokolu 1 k Úmluvě (ochrana vlastnictví proti excesivním zásahům státu), jakož i nezákonné zpracování citlivých osobních údajů o stěžovateli i jeho rodině.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání splněny podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas a v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 657/22 ze dne 6. 4. 2023; či usnesení IV. ÚS 658/20 ze dne 2. 6. 2020) osobami oprávněnými. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
8. Podle §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení). Ústavní stížnost je tak založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. To znamená, že ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci, tedy pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany.
9. Jak Ústavní soud konstatoval např. ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005, jedná se zejména o procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem. Dílčí procesní postupy jsou napadnutelné ústavní stížností v zásadě jen tehdy, pokud nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 597/06 ze dne 26. 9. 2006).
10. V projednávané věci o takovou věc nejde. Stěžovatelé napadají rozhodnutí o námitce nedostatku pravomoci soudů, přičemž je zjevné, že řízení dosud nebylo ukončeno a nadále pokračuje. Nebylo tak (ani zatímně) rozhodnuto o právních poměrech účastníků řízení, a tudíž ani nebylo bezprostředně zasaženo do jejich ústavně zaručených práv. Nic na tom nemůže změnit ani to, že stěžovatelé s určením pravomoci českých soudů (v tomto řízení) nesouhlasí.
11. Jelikož mají stěžovatelé s ohledem na stále probíhající řízení k dispozici procesní prostředky k ochraně svých práv, tedy odvolání [ §201 o. s. ř. ve spojení s §205a písm. a) o. s. ř.], žalobu pro zmatečnost [§229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], případně dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), je ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí nepřípustná. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelé se v ústavní stížnosti nedovolávají postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, jež by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji soudkyně zpravodajka odmítla podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2023
Kateřina Ronovská v. r.
soudkyně zpravodajka