ECLI:CZ:US:2023:1.US.2207.22.2
sp. zn. I. ÚS 2207/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky AS ZIZLAVSKY v. o. s., se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, insolvenční správkyně dlužníka Darren, s. r. o., se sídlem v Bystré, Sulkovská 482, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Tovární 1130, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 496/2020-3331 ze dne 28. 4. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Tomáše Jatše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka jako insolvenční správkyně dlužníka Darren, s. r. o. vymáhala v řízení před obecnými soudy zaplacení 2 697 583 Kč s příslušenstvím jako hodnoty zboží dodaného úpadci VITKA Brněnec a. s. (dále jen "úpadce"); tuto pohledávku za konkursní podstatou úpadce nebylo možné z konkurzní podstaty uspokojit pro nedostatek finančních prostředků. Mezi společně a nerozdílně žalovanými účastníky řízení byl mimo jiné i vedlejší účastník z titulu odpovědnosti člena věřitelského výboru úpadce; ve vztahu k němu byla žaloba obecnými soudy pravomocně zamítnuta (srov. výrok III rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 9 C 183/2007-2017 ze dne 11. 3. 2015 ve spojení s výrokem I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 22 Co 349/2015-3278 ze dne 17. 9. 2019).
2. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") shledal dovolání stěžovatelky zčásti nepřípustným (pro polemiku s hodnocením důkazů a zjištěným skutkovým stavem, představujícím nezpůsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.), zčásti pak přípustným, leč nedůvodným, proto je zamítl; v rámci výkladu dosud neřešené otázky rozsahu odpovědnosti člena věřitelského výboru za škodu podle obecného §420 občanského zákoníku z roku 1964 (výkonu funkce s odbornou péčí) dospěl k závěru, že vedlejší účastník žádnou zákonnou povinnost neporušil, pro vznik jeho odpovědnosti za škodu tedy chybí znak protiprávního jednání.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatelka v obsáhlém podání namítá z ústavněprávního hlediska nepřiléhavost odůvodnění dovolacího soudu na souzenou věc, ústavně nekonformní interpretaci řady ustanovení aplikovaného znění zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV"), ve spojení s občanským zákoníkem z roku 1964, a odchýlení od judikatury vlastní (např. usnesení sp. zn. 29 Cdo 289/2013 ze dne 29. 1. 2015, rozsudek sp. zn. 29 Cdo 2316/2009 ze dne 29. 6. 2011) i judikatury Ústavního soudu [usnesení sp. zn. IV. ÚS 464/03 ze dne 8. 4. 2004, nález sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 (N 118/57 SbNU 455), nález sp. zn. IV. ÚS 599/02 ze dne 22. 10. 2003 (N 122/31 SbNU 101); všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Z rovněž přiloženého dovolání je přitom patrno, že tutéž argumentaci uplatnila již v řízení před Nejvyšším soudem, který se jí v podstatné části zabýval meritorně, leč nepřisvědčil jí.
6. Dovolací soud na východiscích vlastní judikatury dospěl ke srozumitelnému a logicky odůvodněnému závěru (podrobněji viz zejména body 35-40 napadeného rozsudku), že správce konkursní podstaty je samostatnou osobou, která není podřízena věřitelskému výboru a závazné pokyny mu může udělit pouze konkursní soud (§12 odst. 1 ZKV), přičemž členové věřitelského výboru nejsou oprávněni zastavit provozování podniku či přikazovat správci konkursní podstaty, jaké pohledávky za konkursní podstatou má uhradit. Ukončení provozování úpadcova podniku je pak svěřeno konkursnímu soudu
(§18a odst. 2 ZKV).
7. V bodě 39 rozsudku dále dovolací soud pokračuje: "V situaci, kdy zákon o konkursu a vyrovnání ve vztahu k provozování podniku věřitelskému výboru neukládá žádné konkrétní povinnosti a vyjádření k otázce provozování podniku ve smyslu §18a odst. 2 ZKV si konkursní soud nevyžádal, přičemž současně není ani zřejmé, zda členové věřitelského výboru měli takové informace, z nichž by bylo možno usuzovat, že je třeba činit v rámci dohledu kroky (návrhy) k zabránění vzniku dovolatelem tvrzené škody, nelze dospět k závěru, že členové věřitelského výboru porušili povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí."
8. Svůj výklad pak dovolací soud uzavírá v bodě 40 úvahou, podle níž "[v] případě úhrady pohledávky za konkursní podstatou jde o to, že nekonkursní pohledávky (nároky) věřitelé uplatňují u správce konkursní podstaty (nikoli u konkursního soudu přihláškou pohledávky), jenž je může uspokojit kdykoliv v průběhu konkursního řízení; co do náhledu na pohledávky za podstatou je správce konkursní podstaty na věřitelském výboru zcela nezávislý a uspokojení pohledávek za podstatou je odvislé od jeho uvážení (a stavu peněžních prostředků konkursní podstaty). Proto ani v tomto ohledu nejsou důvodné výtky dovolatele, že členové věřitelského výboru porušili své povinnosti v rámci dohledu na činnost správce konkursní podstaty."
9. Ústavní soud nemá, co by takovému rozhodnutí vytkl. Jeho úlohou není výklad podústavního práva, protože není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li porušení základního práva či svobody jednotlivce (čl. 83 Ústavy). Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčí tvrzením stěžovatele, posoudí rozhodné otázky odlišně od jeho přesvědčení a své právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodní, jde o výkon pravomoci ústavně nezávislých soudů, do níž je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
10. Stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy dostatečnou možnost prezentovat svůj pohled na věc, kterou od počátku řízení využívala. Sama skutečnost, že obecné soudy nepřesvědčila, porušení jejích (dlužníkových) základních práv nenasvědčuje.
11. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka namítá také porušení §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) [potažmo tedy čl. 38 odst. 1 Listiny], nepostoupením věci velkému senátu, neboť napadeným rozhodnutím senát 29 Cdo měl zaujmout odlišný právní názor od dosavadní ustálené judikatury. Tuto námitku však zaprvé nijak nekonkretizuje (všechna na jiných místech odkazovaná rozhodnutí se týkají postupu a odpovědnosti správce konkursní podstaty, nikoli člena věřitelského výboru), a zadruhé se takového pochybení (odchýlení od dosavadní judikatury) může řádný senát dovolacího soudu stěží dopustit v případě zodpovídání otázky dosud neřešené (k níž jinými slovy ve své judikatuře dosud nezaujal žádný postoj).
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu