ECLI:CZ:US:2023:1.US.221.23.1
sp. zn. I. ÚS 221/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Josefa Hroňka a Mgr. Ireny Hroňkové, zastoupených JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dvořákova 1624, Úvaly, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2022 č. j. 4 As 436/2021-28, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2021 č. j. 55 A 5/2021-32 a rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 19. 11. 2020 č. j. 156338/2020/KUSK, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů a jim předcházejícího rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen "krajský úřad"). Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že krajský úřad v záhlaví označeným rozhodnutím podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), zamítl odvolání stěžovatelů a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Mníšek pod Brdy (dále jen "správní orgán I. stupně") ze dne 17. 4. 2020 č. j. MMpB-SÚ/6010/18-510/2019-Hrš, sp. zn. 510/2019, kterým byla podle §51 odst. 3 správního řádu zamítnuta žádost stěžovatelů o dodatečné povolení přístavby rekreační chaty č. e. X1 na pozemcích p. č. X2 a p. č. X3 v k. ú. Líšnice u Prahy. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí krajského úřadu zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl jejich kasační stížnost.
Stěžovatelé tvrdí, že k porušení jejich práv mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správního orgánu I. stupně, který nedostatečně odůvodnil svůj závěr, že stavba stěžovatelů není v souladu s územně plánovací dokumentací. Dílčí korekce odůvodnění prvostupňového rozhodnutí provedené krajským úřadem v odvolacím řízení porušují podle stěžovatelů zásadu dvojinstančnosti řízení. Absence řádného odůvodnění způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí a zatěžuje celé řízení vážnou procesní vadou. K porušení výše uvedených základních práv mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postup správních orgánů aprobovaly a svá rozhodnutí rovněž řádně neodůvodnily. Podle stěžovatelů to vede k tomu, že výklad správních soudů a použití podústavního práva je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Na podporu svých tvrzení odkazují stěžovatelé na judikaturu Ústavního soudu týkající se odůvodnění rozhodnutí (nálezy sp. zn. II. ÚS 2193/10 a III. ÚS 94/97).
Ústavní soud po posouzení argumentace stěžovatelů i napadaných rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že není primárně povolán k interpretaci právních předpisů z oblasti veřejného práva, nýbrž je v řízení o ústavní stížnosti ex constitutione určen k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Jelikož Ústavní soud nevystupuje v tomto řízení jako "vrcholný" správní soud, nepřísluší mu postup a rozhodnutí správních orgánů přezkoumávat z pohledu dodržení běžné zákonnosti a v hloubce a rozsahu, jak to činí Nejvyšší správní soud a tedy fungovat jako další "superrevizní" instance. Ústavní soud tak danou věc v řízení o ústavní stížnosti posuzuje optikou ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.
Ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, krajského soudu a správních orgánů, která je vedena v rovině práva podústavního. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí správních soudů a krajského úřadu a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly tvrzená ústavně zaručená práva stěžovatelů. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny, případně též čl. 2 odst. 3 Ústavy, lze státní moc vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. V projednávaném případě správní orgány i správní soudy této podmínce vyhověly.
Pokud jde o namítaný nesprávný postup krajského úřadu, Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že krajský úřad doplněním a rozhojněním argumentace uvedené v odůvodnění správního orgánu I. stupně neporušil zásadu dvojinstančnosti správního řízení, přičemž nebyl povinen prvostupňové správní rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost, byť jej lze považovat za stručné. Podle Ústavního soudu navíc nelze v posuzovaném případě odhlédnout od skutečnosti, že správní orgán I. stupně rozhodoval podle §149 správního řádu na základě vydaných nesouhlasných závazných stanovisek orgánů územního plánování a státní správy lesa, z nichž byly důvody pro zamítnutí žádosti stěžovatelů rovněž zřejmé.
Ústavní soud ověřil, že správní soudy rozhodovaly nestranně a v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními správního řádu a stavebního či lesního zákona. Jejich závěr, že rozhodnutí krajského úřadu není nepřezkoumatelné, pokud v jeho odůvodnění odkázal na závěry nesouhlasných závazných stanovisek orgánů územního plánování a orgánů státní správy lesa, je řádně a logicky odůvodněn. Krajský úřad i správní soudy se při posuzování povahy předmětného pozemku správně zabývaly jak faktickým stavem, tak i stavem evidovaným. Pro posouzení druhu pozemku přitom nemůže být rozhodující faktická změna, ke které došlo nezákonnou cestou, neboť opačný výklad by odporoval smyslu lesního zákona. Ve svých rozhodnutích správní soudy přesvědčivě vyargumentovaly, proč k uvedeným závěrům dospěly, a svoji argumentaci podpořily řadou odkazů na stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky č. j. 5 As 26/2020-43, 5 As 56/2009-63, 9 As 140/2019-22 nebo 1 As 492/2019-40).
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud ani zásah do práva stěžovatelů na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Smyslem a účelem právní úpravy dodatečného povolování staveb realizovaných bez příslušného povolení, jak ho respektovaly i obecné soudy, je umožnit další existenci již stojících "černých" staveb jen tehdy, jsou-li splněny všechny podmínky uvedené v příslušném ustanovení stavebního zákona, které zaručují, že daná stavba se stane integrální součástí daného území a nebude narušovat jeho charakter a další hodnoty. Nejsou-li splněny, pak i případné odstranění takové stavby je jen zákonným prostředkem k odstranění protiprávního stavu a nelze ho vnímat jako zásah do vlastnického práva stěžovatelů.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu