ECLI:CZ:US:2023:1.US.2231.23.1
sp. zn. I. ÚS 2231/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, sídlem Sadová 2446, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 3 Tdo 327/2023-188, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 9 To 291/2022-133 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 8. září 2022 č. j. 1 T 113/2022-106, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Rakovníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil ve dnech 14. 5. 2022, 22. 5. 2022 a 16. 6. 2022 ve skutkové větě podrobně popsanými krádežemi zboží na plochách prodejen Kaufland a TESCO, a to přesto, že trestním příkazem okresního soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 1 Tm 6/2021 - 236, který nabyl právní moci dne 17. 8. 2021, byl uznán vinným mimo jiné přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, ze kterého k datu 22. 6. 2022 vykonal pouze 126 hodin. Za to byl podle §205 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu současně byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Tesco Stores ČR, a. s., škodu ve výši 619,60 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovatele znovu uznal vinným pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, přičemž ve skutkové větě původně uvedený trestní příkaz okresního soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 1 Tm 6/2021-236, který podmiňoval právní kvalifikaci podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, nahradil rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 10. 2009 č. j. 2 T 1/2009-391, který nabyl právní moci dne 19. 1. 2010 (v rozsudku je chybně uveden rok 2020), jímž byl stěžovatel uznán vinným mimo jiné trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, který vykonal dne 24. 12. 2019. Podle §205 odst. 2 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Tesco Stores ČR, a. s., škodu ve výši 619,60 Kč.
4. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud mimo jiné zdůraznil, že ač o výroku o vině a o použité právní kvalifikaci nebyly žádné pochybnosti, z formálních důvodů zrušil i tento výrok, čímž stěžovatel nebyl nijak poškozen, neboť výše uvedený trest obecně prospěšných prací ke dni 11. 10. 2022 vykonal. Poukázal na to, že toliko zpřesnil odkaz na rozhodnutí zakládající zpětnost ve vztahu k posouzení trestnosti protiprávního jednání stěžovatele (rozhodnutí okresního soudu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. 2 T 1/2009, kterým byl stěžovatel odsouzen za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, přičemž uložený trest vykonal dne 24. 12. 2019).
5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Po přezkoumání věci zdůraznil, že případy, kdy odvolací soud nemůže sám uznat obviněného vinným, upravuje §259 odst. 5 trestního řádu, a že v dané věci o žádnou z tam uvedených situací nejde. Konstatoval rovněž, že existuje-li vedle původně uvedeného rozhodnutí i další rozhodnutí, které je způsobilé založit právní kvalifikaci jednání pachatele podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, pak okolnost, že odvolací soud původně uvedené rozhodnutí nahradí rozhodnutím jiným, v žádném směru nemění postavení obviněného, a to bez ohledu na okolnosti, které soud k takovému postupu vedly. K otázce, zda "takovým činem" ve smyslu §205 odst. 2 trestního zákoníku může být i trestný čin loupeže, Nejvyšší soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 29. 1. 2013 sp. zn. 8 Tdo 1311/2012 (publikovaný pod č. 63/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - část trestní).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně, totožně jako v dovolání proti rozsudku krajského soudu, namítá, že krajský soud za stavu, kdy rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil, nemohl znovu rozhodnout o jeho vině. Má za to, že ve chvíli, kdy vykonal trest obecně prospěšných prací uložený mu rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 1 Tm 6/2021 - 236, nebylo možné pohlížet na něj jako na vinného trestným činem podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, neboť se osvědčil. Jelikož škoda v uvedené věci nedosáhla výše nikoliv nepatrné, je přesvědčen, že nebylo možné ho odsoudit ani podle §205 odst. 1 trestního zákoníku. Dále uvádí, že krajský soud ve skutkové větě nahradil odkaz na původně uvedený trestní příkaz okresního soudu odkazem na rozsudek okresního soudu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. 2 T 1/2009, kde byl odsouzen za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona. Je přesvědčen, že formulace "byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán" použitá ve skutkové podstatě podle §205 odst. 2 trestního zákoníku míří k opakování trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 trestního zákoníku. "Takovým činem" podle něj nemůže být loupež s tím, že podstata trestného činu loupeže (na rozdíl od krádeže) nespočívá v úmyslu přisvojit si cizí věc, ale ve znaku použití násilí, či výhrůžky násilím za účelem si přisvojení cizí věci. Krajský soud podle stěžovatele svým postupem porušil zásadu zákazu extenzivního výkladu v jeho neprospěch a zásadu nullum crimen sine lege. Je toho mínění, že ani při rozšiřujícím výkladu není přípustná analogie k tíži pachatele, jde-li o rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti. K tomu poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se extenzivního výkladu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku okresního soudu. Toto rozhodnutí bylo již zrušeno shora označeným rozsudkem krajského soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že stěžovatelem předložené výhrady jsou totožné jako ty, s nimiž se krajský soud a zejména Nejvyšší soud již řádně vypořádaly, a to způsobem, který odpovídá požadavkům na obsah řádného odůvodnění, který navíc nevzbuzuje žádné podezření, že trestní soudy pochybily v mezích, které vyžaduje ústavní pořádek.
10. K námitce stěžovatele, že ve chvíli, kdy krajský soud rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil, nemohl již dále rozhodnout o jeho vině, Nejvyšší soud zdůraznil, že případy, kdy odvolací soud nemůže sám uznat obviněného vinným, upravuje §259 odst. 5 trestního řádu, a že v posuzované věci o žádnou z tam uvedených situací nejde. Již krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vysvětlil, že ač o výroku o vině a o použité právní kvalifikaci nebyly žádné pochybnosti, zrušil tento výrok toliko z formálních důvodů, čímž stěžovatel nebyl nijak poškozen, neboť trest obecně prospěšných prací, který mu byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 1 Tm 6/2021 - 236, ke dni 11. 10. 2022 vykonal. Poukázal na to, že pouze zpřesnil odkaz na rozhodnutí zakládající zpětnost ve vztahu k posouzení trestnosti protiprávního jednání stěžovatele, a to konkrétně na rozhodnutí okresního soudu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. 2 T 1/2009, kterým byl stěžovatel odsouzen za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, přičemž uložený trest vykonal dne 24. 12. 2019.
11. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom jeho mínění, že krajský soud nebyl oprávněn ve skutkové větě nahradit původně uvedený trestní příkaz (podstatný pro zpětnost ve smyslu §205 odst. 2 trestního zákoníku) rozhodnutím jiným. Není pochyb o tom, jak správně uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, že existuje-li vedle původně uvedeného rozhodnutí i další rozhodnutí, které je způsobilé založit právní kvalifikaci jednání pachatele podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, pak okolnost, že odvolací soud původně uvedené rozhodnutí nahradí rozhodnutím jiným, v žádném směru nemění postavení obviněného, a to bez ohledu na okolnosti, které soud k takovému postupu vedly. Tento postup pak není ani v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius.
12. Jde-li o otázku, zda "takovým činem" ve smyslu §205 odst. 2 trestního zákoníku může být i trestný čin loupeže, Nejvyšší soud poukázal na svoji dosavadní judikaturu, podle které slovní znění §205 odst. 2 trestního zákoníku umožňuje, aby předchozí odsouzení a potrestání pachatele v posledních třech letech zakládalo předpoklady pro použití §205 odst. 2 trestního zákoníku nejen tehdy, vztahuje-li se k trestnému činu krádeže podle §205 trestního zákoníku, ale může se vztahovat např. i ke zločinu loupeže podle §173 trestního zákoníku, jímž si pachatel přisvojil cizí věc nebo k tomu směřoval (srov. shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1311/2012).
13. Podle §205 odst. 2 trestního zákoníku (ve znění účinném v této části od 1. 12. 2011) kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. U "odsouzení" je rozhodující právní moc rozsudku, u "potrestání" okamžik výkonu trestu, upuštění od výkonu trestu, okamžik podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody apod.
14. Tato dikce nahradila původní znění §205 odst. 2 trestního zákoníku (účinné do 30. 11. 2011), podle něhož se přečinu krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku dopustil, kdo si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. K terminologické změně a použití tradičního spojení "takový čin" došlo na základě požadavků praxe, přičemž cílem této změny byla možnost efektivnějšího postihu recidivy, a to zejména v případech majetkové trestné činnosti. To v praxi umožňuje, aby předchozí odsouzení a potrestání pachatele v posledních třech letech zakládalo předpoklady pro použití §205 odst. 2 trestního zákoníku nejen tehdy, vztahuje-li se k trestnému činu krádeže podle §205 trestního zákoníku, ale může se vztahovat např. i ke zločinu loupeže podle §173 trestního zákoníku, jímž si pachatel přisvojil cizí věc nebo k tomu směřoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1311/2012).
15. Pro posouzení znaku "takový čin" podle §205 trestního zákoníku není tak třeba, aby u činu, ke kterému je zpětnost vztahována, si obviněný vlastní rukou pouze jako pachatel nebo spolupachatel věc z cizího majetku přisvojil jejím zmocněním. Třebaže znak "takový čin" není v trestním zákoníku definován, lze opodstatněně usuzovat, že podmínky pro jeho naplnění nejsou nastaveny tak striktně, jako je tomu např. u pokračování v trestném činu (§116 trestního zákoníku), kde se mimo jiné vyžaduje, aby jednotlivé dílčí útoky naplňovaly skutkovou podstatu stejného trestného činu. Logicky nabízí také širší možnosti výkladu, než kdyby bylo použito slovní spojení "tento čin". Skýtá se tak možnost podchytit i jednání, které svou povahou a významem typické znaky spojované s krádeží nese.
16. V nyní posuzovaném případě je podstatné, že ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 2 T 1/2009 se stěžovatel dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, který vykonal dne 24. 12. 2019. Uvedeného trestného činu se přitom dopustil tak (zkráceně uvedeno), že výhružkami a násilím přinutil poškozeného barmana, aby mu dal pro něj a jeho dva společníky z pokladny v baru peníze, které následně použil, a opakovaně poškozeného přinutil, aby mu bez zaplacení útraty naléval alkoholické nápoje a dával cigarety a drobné pohoštění. Jelikož si stěžovatel v tomto případě přisvojil cizí věci, lze uzavřít, že šlo o "takový čin" ve smyslu §205 odst. 2 trestního zákoníku. Ústavní soud shledal, že nelze nic namítat proti závěru Nejvyššího soudu, že učiněná právní kvalifikace jednání stěžovatele je správná.
17. Na základě shora zmíněných skutečností Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se i otázkou, zda postupem krajského soudu nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu krajského soudu ani v postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), přičemž ze shora popsaných důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1). Mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost stěžovatele odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu