ECLI:CZ:US:2023:1.US.2245.23.1
sp. zn. I. ÚS 2245/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zdeňka Kvítka, Ph.D, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. června 2023 č. j. 4 As 116/2023-44 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. ledna 2023 č. j. 38 A 3/2020-240, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 31, čl. 35 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský úřad Písek dvěma rozhodnutími z roku 2019 rozhodl o umístění staveb v souvislosti s výstavbou dálnice D4. Vedlejší účastník uvedená rozhodnutí částečně doplnil o některé podmínky a jinak je potvrdil rozhodnutími ze dne 21. 4. 2020 č. j. KUJCK 43231/2020 a ze dne 15. 7. 2020 č. j. KUJCK 67476/2020. Proti těmto rozhodnutím stěžovatel následně brojil dvěma samostatnými žalobami, v nichž namítl, že silnice související s uvedenými stavbami má být umístěna pouze 40 cm od rekreační chaty a zahrady v jeho vlastnictví a že nejsou dodrženy limity hluku podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") řízení o žalobách spojil ke společnému projednání. Původně žaloby dvakrát zamítl, avšak Nejvyšší správní soud ke kasačním stížnostem stěžovatele uvedená rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k novému projednání.
2. Krajský soud posléze napadeným rozsudkem (jako třetím rozhodnutím ve věci) žaloby znovu zamítl. Zdůraznil, že věc je třeba hodnotit podle §30 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb. ve spojení s §3 písm. i) a j) vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, a je třeba se zaměřit na charakter nemovitých věcí stěžovatele ke dni vydání rozhodnutí správních orgánů. Stěžovatel sice disponoval stavebním povolením z roku 1980 k přestavbě stodoly na rekreační objekt, avšak k realizaci záměru nikdy nedošlo. Sám stěžovatel tvrdí, že pouze vybetonoval část podlahy a postavil jímku, a naopak netvrdí, že stavba splňuje parametry pobytové či obytné místnosti. Jde-li o zahradu stěžovatele u objektu, platí, že zahrady jako zemědělské pozemky podle §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 256/2013, katastrální zákon, nejsou chráněným venkovním prostorem podle zákona č. 258/2000 Sb., a to i kdyby se používaly k rekreaci. Nerealizoval-li stěžovatel dosud přestavbu objektu podle původního stavebního povolení, jde to jen k jeho tíži. Stěžovateli lze sice přisvědčit, že se při hodnocení oprávněnosti umístění staveb posuzuje stav do budoucna, avšak musí se vycházet z objektivních okolností, nikoli ze subjektivních pocitů a potřeb potenciálně dotčených subjektů.
3. Nejvyšší správní soud poté napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. Při určení způsobilosti ochrany podle zákona č. 258/2000 Sb. vskutku není rozhodný budoucí úmysl věc nějakým způsobem užívat, nýbrž skutečný stav ke dni rozhodnutí. Úvahy o možném či hypotetickém využití pozemku by za takové situace bylo pouhé "věštění z křišťálové koule". Umístění nemovité věci v ploše určené k bydlení územním plánem rovněž není rozhodné, protože v důsledku toho lze přestavbu toliko realizovat, k čemuž však dosud nedošlo. Zahrada je zemědělským pozemkem, na který se ochrana proti hluku podle zákona č. 258/2000 Sb. nevztahuje. Rozsudek krajského soudu není překvapivý; je sice pravdou, že krajský soud posuzoval věc z jiného úhlu, než jak činil dříve. Svá právní zjištění však opřel o skutečnosti zjištěné v řízení a věc hodnotil stejně jako správní orgány. Nejvyšší správní soud se nadto dříve zabýval toliko procesními aspekty řízení na podkladě závazných kasačních tvrzení stěžovatele, a nemohl za tehdejšího procesního stavu krajský soud zavázat k určitému právnímu posouzení.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že stavba stodoly byla původně v dostatečné vzdálenosti od silnice, avšak ta se postupně rozšiřovala a je prakticky "nalepena" na stavbu. V řízení před správními soudy tvrdil, že nemovité věci v jeho vlastnictví jsou určeny k rekreaci jako zahrádka a rekreační chalupa. Zde stěžovatel zdůrazňuje, že ochrany se domáhal s ohledem na přestavbu stodoly povolenou v roce 1980. Tento záměr je "skoro jistý", dostatečně konkrétní a určitý. Územní rozhodnutí je nástrojem územního plánování, jehož cílem je stanovovat podmínky pro obnovu a rozvoj sídelní struktury, kvalitního bydlení a rozvoj rekreace. Takový nástroj proto musí hledět do budoucnosti. Při posuzování hlukových limitů podle zákona č. 258/2000 Sb. se tak má zohlednit reálné budoucí využití území, zde tedy plánovaná přestavba stodoly na rekreační chatu. Rozhodný je zde kontext, ve kterém se zákon č. 258/2000 Sb. uplatňuje, tedy v procesech podle stavebního zákona.
2. Dále stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud v dřívějších rozsudcích vycházel z toho, že stěžovatel netvrdil a nedokazoval, že došlo k zahájení přestavby před koncem platnosti stavebního povolení, tedy že správní orgány věc posoudily chybně. Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil z téhož důvodu jako překvapivý. V druhém rozsudku krajský soud neprovedl důkaz rozhodnutím o prodloužení platnosti stavebního povolení, což bylo důvodem pro druhý kasační zásah Nejvyššího správního soudu. Teprve nyní, ve třetím (napadeném) rozsudku, krajský soud konstatoval, že platnost stavebního povolení není pro věc relevantní. Takto se však mohlo rozhodnout již poprvé. Postup správních soudů proto odporuje zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Těžištěm argumentace stěžovatele ve věci samé je tvrzení, že správní soudy při hodnocení možného porušení povinnosti při provozování zdroje hluku podle zákona č. 258/2000 Sb. nesprávně nezohlednily možné budoucí dokončení přestavby stodoly ve vlastnictví stěžovatele na rekreační chalupu. Dané námitky již však spolehlivě vypořádaly správní soudy v napadených rozsudcích. Ústavní soud argumentaci správních soudů nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout. Jejich závěry nejsou pro stěžovatele nepřiměřeně tvrdé a řešení přijaté správními soudy je systémově udržitelné. Podstata napadených rozhodnutí je, že nelze poskytnout ochranu pouze zamýšleným a hypotetickým záměrům, což je úvaha logická a přiměřená. Je zřejmé, že správní soudy se zabývaly skutečnou povahou nemovitých věcí. Jejich závěry jsou proto rovněž dostatečně konkretizované.
2. Jde-li dále o tvrzení o procesním pochybení správních soudů vedoucím ke zbytečnému prodloužení řízení, je nejprve zřejmé, že pochybení se nemohl dopustit Nejvyšší správní soud, protože první dva rozsudky krajského soudu zrušil z ryze procesních důvodů, což ostatně v napadeném rozsudku sám zdůraznil. Věcí samou se Nejvyšší správní soud tedy dříve nezabýval a ani zabývat nemohl. Jde-li o postup krajského soudu, je zřejmé, že jeho posouzení věci se sice postupně měnilo, avšak v závislosti na závazných právních názorech Nejvyššího správního soudu. Změny v náhledu na věc proto byly oprávněné. Jde o projev legitimního justičního dialogu při instančním přezkumu soudních rozhodnutí založeném na kasačním principu. Nadto by postrádalo smysl, zrušil-li by Ústavní soud napadená rozhodnutí toliko z uvedených důvodů; řízení by se (opět) jen prodloužilo (nyní již) bez žádného konkrétního výsledku.
3. Lze proto uzavřít, že správní soudy věnovaly náležitý prostor relevantním námitkám stěžovatele. Vypořádaly se s tvrzenými neústavními důsledky svých rozhodnutí, jejich hodnocení věci vychází z konkrétních okolností věci, je řádně odůvodněno, a napadená rozhodnutí proto představují projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu