ECLI:CZ:US:2023:1.US.2270.22.1
sp. zn. I. ÚS 2270/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Patrika Kuchaříka, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022 č. j. 23 Cdo 642/2022-160, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2021 č. j. 30 Co 102/2021-133 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 6. 2021 č. j. 7 C 78/2019-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení svých ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Kladně napadeným rozsudkem uložil žalovanému (dále jen "stěžovatel") povinnost převést za úplatu 3 280 000 Kč ve prospěch žalobců do jejich společného jmění manželů vlastnické právo k v něm konkretizovaným nemovitostem (dále jen "nemovitosti") a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud následně napadeným usnesením dovolání stěžovatele pro jeho nepřípustnost podle §243c odst. 1 a §237 o. s. ř. odmítl. Připomněl, že s ohledem na to, že předmětné věcné předkupní právo vzniklo před dnem 31. 12. 2013, vycházel při posuzování dovolacích námitek týkajících se jeho vzniku ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), a k němu se vztahující judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4817/2016 a 22 Cdo 5064/2015).
Dovolací soud poukázal na to, že podle ustálené judikatury je pro posouzení oddělitelnosti neplatné části právního úkonu od zbylé části právního úkonu rozhodná nikoliv reálná, nýbrž obsahová oddělitelnost, kterou je třeba dovodit výkladem z povahy právního úkonu, z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 o. z. Současně je třeba respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení sledovali, a podle zásady favor negotii je nutno dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 254/96, 26 Odo 822/2006, 26 Cdo 4182/2014 a 21 Cdo 3684/2021).
V souzené věci odvolací soud dospěl k závěru o oddělitelnosti předmětného ujednání od zbytku smlouvy na základě výkladu povahy a okolností vzniku právního úkonu preferoval výše připomenutý výklad in favorem negotii, čímž zároveň respektoval vůli žalobců a právních předchůdců stěžovatele s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení sledovali (tj. sjednání předkupního práva žalobců k předmětným nemovitostem). Krajský soud se tedy svým postupem od závěrů uvedené judikatury neodchýlil a stěžovatelova námitka proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže. Ke stěžovatelově výtce odvolacímu soudu o neposkytnutí poučení podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a k nepřezkoumatelnosti rozsudku dovolací soud zdůraznil, že stěžovatel ve skutečnosti namítá vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud konečně připomněl, že konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 nebo usnesení sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v souzené věci nenastalo.
Stěžovatel po shrnutí skutkového a procesního vývoje uvedl, že má pochybnosti o souladu napadených rozhodnutí s ústavními principy a o tom, zda lze považovat tato rozhodnutí za spravedlivá. Vyslovil přesvědčení, že nalézací i odvolací soud nepřihlédly k deficitu stěžovatelova poučení ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř., zpochybnil hodnocení otázky neplatnosti smlouvy o zřízení předkupního práva a uzavřel s tím, že právní názory všech tří soudů jsou nesprávné. Soudy nedostály zákonné povinnosti a učinily závěry, které nejsou souladné s právními principy a se stěžovatelovými ústavně zaručenými právy.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Okresní soud v Kladně stejně jako Krajský soud v Praze v napadených rozhodnutích aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud konstatuje, že oba soudy nižších stupňů náležitě zjistily skutkový stav a provedly právní hodnocení způsobem, který lze považovat za souladný s požadavky kladenými na rozhodování civilních soudů týkajícího se předmětného merita věci. Na této skutečnosti nic nemění ani stěžovatelovo zpochybňování hodnocení otázky neplatnosti smlouvy o zřízení předkupního práva. Také Nejvyšší soud věci věnoval řádnou pozornost, když jasně a zřetelně poukázal na správnost odůvodnění rozsudků obou soudů nižších stupňů a na v nich odkazovanou judikaturu. Ústavní soud ostatně připomíná vlastní judikaturu týkající se skutečné vůle účastníků smlouvy a (výše připomínaného) výkladu in favorem negotii (srov. nález sp. zn. I. ÚS 436/05 a usnesení sp. zn. III. ÚS 636/16). Nemůže pominout ani přiléhavost vysvětlení podmínek nepřípustnosti stěžovatelova dovolání stejně jako deficit jakéhokoli odůvodnění ve vztahu k té části obsahu dovolání proti části napadeného rozhodnutí, jíž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně, tedy i rozhodnutí o nákladech řízení.
Ústavní soud dodává, že stěžovatel spíše licituje s opakovanou argumentací, které již byla věnována pozornost v předcházejícím průběhu řízení. Ústavní soud nicméně připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu