ECLI:CZ:US:2023:1.US.2285.23.1
sp. zn. I. ÚS 2285/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti FABORY Czech s. r. o., sídlem K Letišti 1825/1a, Šlapanice, zastoupené JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem, sídlem Koliště 1912/13, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. června 2023 č. j. 7 Afs 159/2021-35, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. května 2021 č. j. 15 Af 33/2018-56, rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 6. dubna 2018 č. j. 5323-9/2018-900000-319 a rozhodnutím Celního úřadu pro Ústecký kraj ze dne 26. října 2017 č. j. 58048-52/2017-620000-51, č. j. 58048-53/2017-620000-51, č. j. 58048-59/2017-620000-51, č. j. 58048-60/2017-620000-51, č. j. 58048-58/2017-620000-51, č. j. 58048-56/2017-620000-51, č. j. 58048-50/2017-620000-51, č. j. 58048-51/2017-620000-51, č. j. 58048-61/2017-620000-51, č. j. 58048-55/2017-620000-51, č. j. 58048-57/2017-620000-51, č. j. 58048-63/2017-620000-51, č. j. 58048-62/2017-620000-51 a č. j. 58048-54/2017-620000-51, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 – Michle, a Celního úřadu pro Ústecký kraj, sídlem Hoření 3540/7a, Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Celní úřad pro Ústecký kraj (dále jen „celní úřad“) napadenými rozhodnutími dodatečně vyměřil stěžovatelce (resp. její právní předchůdkyni) antidumpingové clo v celkové výši 7 599 350 Kč s odkazem na §265 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, čl. 221 odst. 3 a 4 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. 10. 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“), a nařízení Rady (ES) č. 91/2009 ze dne 26. 1. 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (dále jen „nařízení č. 91/2009“). Generální ředitelství cel napadeným rozhodnutím potvrdilo uvedená rozhodnutí a odvolání stěžovatelky proti nim zamítlo. Celní orgány stěžovatelce doměřily clo na zakoupené zboží, protože od Evropského úřadu boje proti podvodům zjistily, že ke zboží byly vydány tchajwanským vývozcem nepravdivé doklady o jeho původu.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky a Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl i její kasační stížnost. Správní soudy k námitkám stěžovatelky o nedostatečném oprávnění celních orgánů vyměřit clo po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty odkázaly na rozsudky Soudního dvora ze dne 18. 12. 2007 ve věci C-62/06 ZF Zefeser a ze dne 16. 7. 2009 ve spojených věcech C-124/08 a C-125/08 Snauwaert e. a a Deschaumes. Z nich se podává, že podle čl. 221 odst. 4 celního kodexu může být částka cla sdělena dlužníkovi po uplynutí lhůty tří let, nemohly-li celní orgány následkem trestného činu původně určit přesnou částku cla dlužného ze zákona, a to i tehdy, není-li uvedený dlužník pachatelem tohoto činu. Dané ustanovení nehovoří o odsuzujícím rozhodnutí vydaném v trestním řízení, dokonce ani o zahájení jakéhokoliv trestního řízení, ale jednoznačně hovoří o jednání, které jednoduše může být předmětem trestního stíhání před soudem.
4. Z toho podle správních soudů vyplývá, že celní orgány byly oprávněny učinit si samostatně úsudek o tom, zda jednání, v jehož důsledku vznikl celní dluh, bylo trestné. Současně k prodloužení prekluzivní lhůty na deset let postačovalo, aby výsledkem odůvodněné úvahy celních orgánů byl závěr o tom, že jednání, které vedlo k celnímu dluhu (a to i tehdy, nebyl-li samotný dlužník pachatelem tohoto činu), mohlo být důvodem zahájení trestního stíhání, aniž by bylo nutné, aby trestní stíhání skutečně bylo zahájeno. V nyní posuzované věci šlo o zjištění o nepravdivých dokladech o původu zboží, z nichž mohla profitovat i sama stěžovatelka jako příjemce při krácení cla. Uložení antidumpingového cla nebrání ani pozdější zrušení nařízení č. 91/2009, protože šlo o tehdy platný předpis (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 11. 2018 ve věci C-207/17 Blaas). Pozdější vyměření celního dluhu nemá trestní povahu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že celní orgány jí nebyly oprávněny doměřit clo po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty. V době připuštění zboží do celního oběhu byla osvědčena správnost deklarovaných dokladů a na nesrovnalosti upozornilo až pozdější vyšetřování Evropského úřadu boje proti podvodům. Celními orgány iniciované trestní řízení skončilo odložením trestní věci s tím, stěžovatelka se nedopustila žádného trestného činu, přesto nese následky tvrzeného protiprávního jednání. Stěžovatelka dále upozorňuje, že argumentace správních soudů o postačující odůvodněné úvaze celních orgánů dává těmto příliš široký prostor; hrozí projevy svévole. Doplňuje, že §265 celního zákona odporuje čl. 221 odst. 4 celního kodexu, protože požaduje jiný standard úvah o trestné povaze jednání odůvodňujícího prolomení prekluzivní lhůty. Napadená rozhodnutí tak odporují požadavkům eurokonformního výkladu.
6. Podle stěžovatelky v důsledku výkladu zastávaného celními orgány a správními soudy platí, že je možné prekluzivní lhůtu prodloužit vždy. Případné podání trestního oznámení celním orgánem tak může být tendenční, pouze za účelem zajistit prolomení tříleté prekluzivní lhůty. To odporuje principu ochrany právní jistoty. Konečně stěžovatelka upozorňuje na to, že nařízení č. 91/2009, kterým se zavedlo doměřené antidumpingové clo, bylo v roce 2016 jiným předpisem Evropské unie zrušeno. Doměřil-li celní úřad clo podle již zrušeného předpisu, došlo k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další „superrevizní“ instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Jak se podává z napadených rozhodnutí správních soudů, stěžovatelka svou argumentaci v ústavní stížnosti o nepřípustném doměření cla po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty uplatnila již v předcházejících fázích řízení. Správní soudy se v napadených rozhodnutích na tuto argumentaci zaměřily; její vypořádání představuje středobod úvah správních soudů. Ústavní soud přitom má dané námitky stěžovatelky za řádně vypořádané. Správní soudy věc zasadily do kontextu vlastní ustálené judikatury, jakož i judikatury Soudního dvora. Na tomto základě zhodnotily konkrétní okolnosti věci a své skutkové a právní závěry náležitě odůvodnily.
10. V konkrétnostech lze poukázat na to, že stěžovatelka ani východiska rozhodovací praxe správních soudů a Soudního dvora nereflektuje. Nelze stěžovatelce přisvědčit, že napadená rozhodnutí odporují požadavkům eurokonformního výkladu. Z napadených rozhodnutí se v tomto směru jednoznačně podává, že výklad §265 celního zákona unijním předpisům neodporuje. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce o nedostatečných procesních zárukách výkladu správních soudů v tom smyslu, že může vést ke svévolnému doměřování cla po uplynutí prekluzivní lhůty. Požadavek přezkoumatelné úvahy celního orgánu, se kterým správní soudy operují, představuje systémově dostatečnou záruku proti svévoli, protože dané úvahy lze následně podrobit soudnímu přezkumu, což se také v nyní posuzované věci stalo. Sama stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti, ani dříve, pádné argumenty proti zjištění o možné trestnosti daného jednání nepřednesla. Proti konkrétním okolnostem dané věci nebrojí. Ústavní soud tak nemá ani důvod řádně odůvodněné úvahy celních orgánů a správních soudů blíže přezkoumávat.
11. Správní soudy se konečně ústavně konformně vypořádaly rovněž s námitkami stěžovatelky o pozdějším zrušení nařízení č. 91/2009, kterým bylo v době připuštění zboží do oběhu stanoveno antidumpingové clo. Pro správní soudy bylo rozhodné, že doměření cla nepředstavuje sankci trestní povahy, a proto se neuplatní zásady o použití pozdější příznivější právní úpravy. Z odkazované judikatury Soudního dvora se dále podává, že pozdější zrušení daného nařízení č. 91/2009 neznamená jeho neplatnost se zpětnou účinností. Stěžovatelkou odkazovaný čl. 11 odst. 5 Listiny ostatně stanoví, že daně a poplatky lze stanovit jen na základě zákona, nikoli výhradně na základě zákona platného v době uložení berně. Úvahy správních soudů tedy jsou řádně odůvodněné, nelze jim upřít racionálně-logický základ, vychází z konkrétních okolností dané věci a nemají ani nepřiměřené důsledky ve sféře ústavně zaručených práv stěžovatelky. Lze proto uzavřít, že napadená rozhodnutí (správních soudů) jsou projevem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu