ECLI:CZ:US:2023:1.US.2309.23.1
sp. zn. I. ÚS 2309/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele R. W., zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem, sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 1. června 2023 č. j. 72 Co 88/2023-549, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále též "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o zvýšení výživného pro nezletilého syna, zahájeného na návrh matky nezletilého. Okresní soud uvedl, že se nejedná o skutkově ani právně složité řízení, ve kterém by stěžovatel nebyl schopen své zájmy hájit sám. Dále konstatoval, že z dosavadních stěžovatelových podání vyplývá, že je schopen vyjadřovat se jasně a srozumitelně.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě (dále též "krajský soud"), bylo výše uvedené usnesení okresního soudu potvrzeno. Krajský soud uvedl, že stěžovatel se od roku 2008 aktivně účastnil řady řízení ve věci péče o svého nezletilého syna a několika řízení týkajících se bratrů nezletilého syna a svého dalšího syna. Krajský soud vysvětlil, že podmínky pro postup podle §30 občanského soudního řádu musí být splněny kumulativně. Musí se jednak jednat o účastníka, u něhož jsou podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a současně musí být ustanovení zástupce nezbytné z pohledu ochrany jeho zájmů. Krajský soud dospěl k závěru, že podmínka zvláštní potřeby ochrany stěžovatelových zájmů není dána, neboť stěžovatel od roku 2006 absolvoval značné množství soudních řízení v opatrovnických věcech a pouze v jednom případě (ve věci návrhu na zvýšení výživného) byl zastoupen soudem ustanoveným advokátem.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel předně namítá, že ochrana zájmů účastníka řízení vyžaduje ustanovení zástupce zejména v případech, kdy nepůjde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Soudy však dle jeho tvrzení bezúspěšnost nijak neposuzovaly. Stěžovatel zdůrazňuje, že navrhovatelka je advokátem zastoupena, a je tedy na místě s odkazem na "rovnost zbraní" stěžovateli advokáta ustanovit, aby nebyl ve sporu znevýhodněn.
5. Stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2161/2015, 21 Cdo 2163/2015, 21 Cdo 2164/2015, podle nějž okolnost, že účastník řízení sám podá žalobu, reaguje na výzvu soudu, podává vyjádření a snaží se v řízení chránit své zájmy, neznamená, že ochrana jeho zájmů ustanovení zástupce nevyžaduje.
6. Skutečnost, že není sám dostatečně schopen hájit svá práva, dokládá stěžovatel odkazem na usnesení krajského soudu ve věci jeho odvolání proti usnesení okresního soudu o ustanovení opatrovníka jeho nezletilému synovi pro řízení o projednávaném návrhu matky na zvýšení výživného. Z odůvodnění tohoto usnesení je podle stěžovatele zřejmé, že se v problematice nevyzná. Dodává, že právní zkušenost právního laika s určitými typy sporů není rozhodným kritériem pro posouzení toho, zda je potřeba mu ustanovit zástupce. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 682/16 ze dne 21. 3. 2017 (N 46/84 SbNU 541) stěžovatel tvrdí, že soud je povinen ustanovit zástupce, jestliže se účastník řízení v procesním právu zjevně neorientuje, nachází se v tíživé životní situaci, nebo vzhledem k projednávané věci a kvalifikovanému zastoupení protistrany může být v procesu znevýhodněn.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (§83 Ústavy České republiky) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán tehdy, pokud jsou jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich nemají podklad, pokud nebylo řízení jako celek spravedlivé, byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele anebo pokud je soudní rozhodnutí nepřezkoumatelné, resp. postrádá řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. II. ÚS 1842/12 ze dne 27. 8. 2013 (N 154/70 SbNU 425) nebo sp. zn. III. ÚS 1836/13 ze dne 27. 2. 2014 (N 24/72 SbNU 275)].
10. Právo na právní pomoc je zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány nebo orgány veřejné moci, a to od počátku řízení. Právo na právní pomoc není právem absolutním a může být předmětem omezení za předpokladu, že tato omezení sledují legitimní cíl a jsou přiměřená. Evropský soud pro lidská práva shledává jako obecně přípustné podmínky pro poskytnutí bezplatné právní pomoci mimo jiné finanční situaci účastníka řízení nebo jeho vyhlídky na úspěch ve věci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3849/11 ze dne 12. 8. 2014 (N 151/71 SbNU 289), bod 13].
11. Právo na bezplatnou právní pomoc je konkretizováno v ustanovení §30 občanského soudního řádu. Jak již uvedl krajský soud v napadeném rozhodnutí, pro ustanovení zástupce musí být kumulativně splněny zákonem předpokládané podmínky. Musí se jednat o účastníka řízení, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a ustanovení zástupce musí být nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. Účastník řízení může být osvobozen od soudních poplatků v případě, že to odůvodňují jeho poměry a nejde-li o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (§138 odst. 1 občanského soudního řádu).
12. K námitce stěžovatele, že obecné soudy mu měly ustanovit zástupce, jelikož se v jeho případě nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, Ústavní soud podotýká, že posouzení tohoto kritéria se vztahuje pouze k hodnocení jedné z podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Samotná skutečnost, že se u stěžovatele nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, ještě k přiznání práva na bezplatnou právní pomoc nestačí. Ani fakt, že navrhovatelka je v řízení o zvýšení výživného zastoupena advokátem, sám o sobě nezakládá právo stěžovatele na bezplatnou právní pomoc. Obecné soudy vždy musí posoudit veškeré relevantní konkrétní okolnosti daného případu, a to nejen stěžovatelem zmíněnou skutečnost, ale například i obtížnost procesních postupů a řešených právních otázek, složitost dokazování nebo zkušenosti účastníka řízení v obdobných sporech.
13. Co se týče stěžovatelovy argumentace nálezem sp. zn. IV. ÚS 682/16, je potřeba zdůraznit, že ani stěžovatelem vyjmenované situace (účastník řízení není znalý procesního práva, nachází se v tíživé životní situaci nebo může být v procesu znevýhodněn vzhledem ke kvalifikovanému zastoupení protistrany) nezakládají automaticky právo na ustanovení právního zástupce. V bodě 19 citovaného nálezu Ústavní soud pouze vyjmenovává některé okolnosti, za kterých je civilní soud povinen účastníka řízení seznámit s jeho právem nechat se zastoupit nebo požádat soud o to, aby mu zástupce za splnění zákonných podmínek ustanovil. V případě podání takové žádosti pak obecný soud vždy posuzuje splnění zákonných podmínek a stěžovatelem vyjmenované situace mohou být kritérii, které zohlední spolu s dalšími relevantními skutečnostmi (viz bod 12 výše).
14. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že obecné soudy nemohou odůvodnit nevyhovění žádosti o ustanovení zástupce pouze odkazem na skutečnost, že účastník řízení sám činí procesní úkony, reaguje na výzvy soudu, podává vyjádření a snaží se v řízení chránit své zájmy. V projednávaném případě však krajský soud také dle výše uvedených kritérií posoudil složitost řízení o návrhu na zvýšení výživného pro nezletilého syna a uvedl, že se jedná o skutkově i právně jednoduchou věc, jejíž podstatou je zjištění potřeb nezletilého syna a schopností a možností povinného rodiče platit výživné. Dále konstatoval několikerou zkušenost stěžovatele s řízeními o stanovení výše výživného ve věci svého nezletilého syna, jeho dvou bratrů a svého dalšího nezletilého syna.
15. Ani odkaz stěžovatele na usnesení krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o jmenování opatrovníka nezletilému, nesvědčí o tom, že by stěžovatel nebyl schopen v řízení o zvýšení výživného chránit své zájmy. Krajský soud ve zmíněném usnesení poukázal na relevantní zákonná ustanovení a konstatoval, že okresní soud zcela správně pro řízení o zvýšení výživného ustanovil nezletilému opatrovníka, neboť z důvodu střetu zájmů nemohou rodiče v takovém řízení nezletilého zastoupit. Ohledně stěžovatelova nesouhlasu, aby nezletilého zastupovalo "nějaké město", uvedl, že rozhodnutí o ustanovení orgánu sociálně-právní ochrany dětí, označeného názvem obce s uvedením sídla jejího úřadu, nemůže být pro stěžovatele jako účastníka mnoha opatrovnických řízení překvapivé. Stěžovatelovo odvolání ve věci ustanovení opatrovníka bylo projednatelné a z řízení o něm nelze podle Ústavního soudu usuzovat, že by stěžovatel nebyl schopen hájit své zájmy sám.
16. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)]. Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádal a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. V postupu krajského soudu Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2023
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu