ECLI:CZ:US:2023:1.US.2327.23.1
sp. zn. I. ÚS 2327/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele města Planá, se sídlem nám. Svobody 1, Planá, zastoupeného Mgr. Ludvíkem Matouškem, advokátem se sídlem Kovářská 549/12, Praha 9, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2023, č. j. 13 Co 350/2022-1094, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím byl porušen čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel měl v řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, postavení vedlejšího účastníka, a to na straně žalované České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj. Žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem se žalobce domáhal nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí a nesprávného úředního postupu Městského úřadu Planá, odboru výstavby a územního plánování (dále jen "Stavební úřad Planá"), v řízeních ve věci stavebních úprav a užívání blíže specifikované stavby. Požadoval náhradu nákladů na právní zastoupení za úkony právní služby vynaložené na zrušení nebo změnu nezákonných rozhodnutí a na nápravu nesprávného úředního postupu Stavebního úřadu Planá v souhrnné výši 36 179 Kč, náhradu škody vzniklou mu nemožností užívat stavbu po dobu tří let v částce 5 400 000 Kč, a dále uplatnil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu průtahy ve správním řízení za období tří let ve výši 56 250 Kč.
3. Okresní soud v Tachově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 7 C 170/2017-957, rozhodl - stručně řečeno - tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 36 179 Kč s úrokem z prodlení, částku 4 464 000 Kč s úrokem z prodlení a částku 56 250 Kč s úrokem z prodlení. Žalobu co do částky 936 000 Kč s úrokem z prodlení okresní soud zamítl. Současně žalované uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1 245 813,76 Kč; vůči stěžovateli (vedlejšímu účastníkovi) okresní soud žalobci náklady řízení nepřiznal.
4. O odvolání žalované a stěžovatele rozhodl napadeným rozsudkem krajský soud tak, že (opět zestručněno) rozsudek okresního soudu co do povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů právního zastoupení ve správním řízení co do částky 31 460 Kč s úrokem z prodlení potvrdil, v rozsahu částky 4 719 Kč s úrokem z prodlení rozsudek okresního soudu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Co do povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu za nemožnost užívat nemovitost ve výši 3 829 890 Kč s úrokem z prodlení krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil a v rozsahu částky 634 110 Kč s úrokem z prodlení a dále co do úroku z prodlení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá. Co do povinnosti žalované zaplatit žalobci zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 56 250 Kč s úrokem z prodlení krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Ve výrocích týkajících se přiznání/nepřiznání nákladů řízení krajský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Proti nyní napadenému rozsudku krajského soudu podala žalovaná dovolání.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ve sporu o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem je subjektem, proti němuž je v případě neúspěchu ve věci samé požadován regres. Svoji aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti dovozuje ze skutečnosti, že není oprávněn podat dovolání, jak to učinila žalovaná, a je proto přesvědčen, že je mu přístup k Ústavnímu soudu otevřen, neboť i on má dle příslušných procesních předpisů svá procesní práva, a tedy základních práva a svobody, do nichž může být obecnými soudy zasaženo. Stěžovatel dále předkládá argumentaci vztahující se k meritornímu posouzení věci obecnými soudy a poukazuje na konkrétní pochybení soudů, jako nevypořádání námitek stěžovatele, nepřezkoumatelnost rozhodnutí a podobně.
6. Dříve než Ústavní soud přistoupí k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a splnění zákonných podmínek předpokládaných zákonem o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky vázán. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti je tudíž omezena na účastníky řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. V nyní posuzované věci však stěžovateli nesvědčí postavení osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti, a to z níže vyložených důvodů (k tomu srov. např. usnesení ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1005/13; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z https://nalus.usoud.cz).
7. Jak již bylo řečeno výše, stěžovateli bylo v řízení před obecnými soudy přiznáno postavení vedlejšího účastníka na straně žalované. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že "vedlejší účastenství je jak v řízení před obecnými soudy, tak před Ústavním soudem zákonem konstruováno jako procesní institut podpory účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, což ve svých důsledcích znamená, že vedlejší účastník sám řízení o ústavní stížnosti zahájit nemůže" (srov. usnesení ze dne 13. 2. 2001 sp. zn. III. ÚS 719/2000, ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 177/04, ze dne 16. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 979/07 a ze dne 24. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1759/08).
8. Ústavní soud ověřil, že žalovaná ústavní stížnost proti nyní napadenému rozhodnutí krajského soudu nepodala. Tím byla nastolena situace, že ústavní stížnost podaná jen stěžovatelem nemohla být věcně posuzována ani jako podání, jímž by v řízení před Ústavním soudem podporoval ústavněprávní argumentaci žalované účastníka. Z řečeného plyne, že při neexistenci ústavní stížnosti žalované je vyloučeno proti její vůli - byť jen mlčky vyjádřené - učinit předmětem meritorního přezkumu ze strany Ústavního soudu rozhodnutí, které se dotýká především jejích zájmů (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu zmiňovaná výše či usnesení ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 3419/19).
9. Tato okolnost (tj. procesní postavení stěžovatele v řízení před obecnými soudy) se logicky (a pro stěžovatele nepříznivě) promítá do otázky hodnocení jeho aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu, neboť byl toliko vedlejším účastníkem řízení před tímto soudem.
10. Současně je však vhodné doplnit, že v minulosti již Ústavní soud přistoupil k přezkumu rozhodnutí obecných soudů napadených ústavní stížností vedlejšího účastníka. Toho však Ústavní soud považoval za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti pouze za situace, kdy byly zúženy či zcela vyloučeny jeho možnosti domáhat se ochrany ústavně zaručených základních práv jiným způsobem. Jednak proto, že vedlejší účastník sám není aktivně legitimován k podání dovolání, a současně nebylo dovolání podáno ani tím účastníkem řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupoval (srov. usnesení ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 375/17).
11. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není. Sám stěžovatel totiž uvedl, a Ústavní soud následně i ověřil, že žalovaná proti nyní napadenému rozsudku podala dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Za takového stavu řízení, kdy nadto nelze výsledek řízení před dovolacím soudem předjímat, a současně je - alespoň zprostředkovaně - uplatněním práv samotného účastníka stěžovateli zachována možnost ochrany jeho základních práv, nelze stěžovateli právo na meritorní projednání jeho ústavní stížnosti přiznat.
12. Z uvedeného plyne, že stěžovatel podal ústavní stížnost jako zjevně neoprávněný navrhovatel, v důsledku čehož nezbylo než soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2023
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj