ECLI:CZ:US:2023:1.US.2333.23.1
sp. zn. I. ÚS 2333/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Lukášem Mantičem, advokátem se sídlem v Ostravě, Spojů 835/2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 416/2023-412 ze dne 17. května 2023, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 136/2022-376 ze dne 16. září 2022 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 11 T 149/2018-284 ze dne 10. prosince 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným z přečinu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu čtrnácti měsíců. Poškozený byl se svými nároky odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání odvolání stěžovatele i poškozeného zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že v jeho věci rozhodly obecné soudy výhradně na základě výpovědi poškozeného, jeho rodinných příslušníků a zaměstnanců; jde tedy o situaci tvrzení proti tvrzení a v takových případech je nutno postupovat obezřetně [viz nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016 (N 119/81 SbNU 853)]. Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů bylo porušeno pravidlo in dubio pro reo. Podle něj zůstaly nevyvrácené pochybnosti a nebyly provedeny ani všechny jím navržené důkazy; je rovněž přesvědčen, že existence padělané listiny byla i v zájmu poškozeného.
3. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů a není jim ani instančně nadřazen. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením ani se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, nejde-li současně o porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (právo na spravedlivý proces). Takové okolnosti v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.
4. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel předložil poškozenému potvrzení, že je plátcem daně z přidané hodnoty, přestože v té době jím již nebyl. Rozhodnutí obecných soudů jsou založena na výpovědi poškozeného (OSVČ), jeho manželky i syna, a vychází i z dalších výpovědí, z nichž nalézací soud dovodil, že předložený doklad nebyl vydán finančním úřadem a že stěžovatel i v jiném obchodním případě zatajil, že již není plátcem DPH. Zjištění nalézacího soudu označily odvolací i Nejvyšší soud za dostatečná pro vyslovení závěru o vině stěžovatele.
5. Jde-li o další stěžovatelem navržené důkazy (účetnictví poškozeného), vysvětlil odvolací soud srozumitelně, proč je považoval za nadbytečné. Podle Nejvyššího soudu nejde v projednávané věci důkazní situaci označit za kvantitativně "příliš bohatou, kvalitativně skýtá dostatečný podklad pro závěr, že to byl dovolatel, kdo předložil padělanou veřejnou listinu poškozenému". Takový závěr považuje Ústavní soud za přiměřený projednávané věci. Stěžovatel i v ústavní stížnosti opakovaně vyjadřuje svou nespokojenost s napadenými rozhodnutími obecných soudů a polemizuje s tam vyslovenými závěry v přesvědčení, že zjištěné okolnosti bylo možné vyhodnotit i jinak - v jeho prospěch, což lze považovat jen za pouhou polemikou se závěry obecných soudů, nezpůsobilou založit důvodnost ústavní stížnosti.
6. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) představuje záruku pro účastníka, že řízení bude probíhat podle předem stanovených pravidel, ale nezaručuje, že výsledek řízení bude odpovídat jeho očekávání. V projednávané věci nebyly důkazy opomenuty ani nevznikl rozpor (natož extrémní) mezi provedenými důkazy a vyvozenými právními závěry. Provedené důkazy nevyvolaly pochybnosti a nenastal důvod pro aplikaci pravidla in dubio pro reo vyplývajícího ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu