ECLI:CZ:US:2023:1.US.2339.23.1
sp. zn. I. ÚS 2339/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Moulise, zastoupeného Mgr. Alenou Křišťálovou, advokátkou, sídlem Libušina 933/9A, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 11. května 2023 č. j. 6 C 282/2022-125, za účasti Okresního soudu v Rokycanech, jako účastníka řízení, a Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9 - Libeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že v předmětné věci se stěžovatel podanou žalobou domáhal po vedlejší účastnici jako žalované (dále též jen "zdravotní pojišťovna") náhrady škody ve výši 3 500 Kč s příslušenstvím přestavující náklady za cestu z místa trvalého bydliště do Brna z důvodu lékařského ošetření v oblasti ortodoncie. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastnice mu neposkytla potřebnou součinnost při zajištění lékařské péče v souladu se zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"), když mu nezajistila ortodontické ošetření do vzdálenosti 90 minut jízdy od místa bydliště, kdy taková dojezdová vzdálenost je stanovena nařízením vlády č. 307/2012 Sb., o místní a časové dostupnosti zdravotních služeb, ve znění pozdějších předpisů. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Rokycanech (dále jen "okresní soud") žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
3. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že ze své pozice není schopen posoudit, zda zdravotní pojišťovna vyhlásila dostatek výběrových řízení k zajištění sítě smluvních poskytovatelů a zda s nimi následně uzavřela smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb, tedy zda má zajištěnou dostatečnou dostupnost zdravotních služeb. Za daných okolností proto není ani schopen uzavřít, zda k pochybení na straně zdravotní pojišťovny došlo a toto pochybení založilo soukromoprávní oprávnění stěžovatele a právo na náhradu vynaložených nákladů na cestu do Brna a zpět. Oznámení o porušení zákonné povinnosti zdravotní pojišťovnou ze dne 6. 10. 2022 podané stěžovatelem na Ministerstvo zdravotnictví České republiky (dále jen "ministerstvo"), nesplňuje podle soudu náležitosti stížnosti ve smyslu §93 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, ministerstvo k tomu nevedlo žádné řízení a nebylo vydáno žádné rozhodnutí. Po poučení soudu, že v řízení nemá prokázáno, že porušením povinnosti práva pojištěnce na časovou a místní dostupnost hrazených služeb poskytovaných smluvními poskytovateli vznikla stěžovateli škoda, která je v příčinné souvislosti s porušením nějaké zákonné povinnosti vedlejší účastnice, stěžovatel nedoplnil skutková tvrzení a nenavrhl provedení důkazů k prokázání těchto skutečností. Aby soud mohl žalobě vyhovět, musí zkoumat, zda jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, a to porušení právní povinnosti (protiprávní vztah), škoda jako majetková újma, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a škodou, zavinění anebo naopak zákonem založenou odpovědnost bez zřetele na zavinění. Okresní soud dovodil, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno a předpoklady odpovědnosti za škodu nebyly přes poučení soudu v řízení prokázány, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud měl pravomoc rozhodovat o jeho nároku na náhradu škody a v rámci té měl "kompetenci" posoudit, zda došlo u vedlejší účastnice k pochybení. Podle stěžovatele bylo pochybení zdravotní pojišťovny prokázáno a potvrzeno provedeným dokazováním, přípisem MUDr. Matějkové i faktickým stavem, kdy do května 2022 (termín od MUDr. Pečeného), stěžovateli nebyla zajištěna péče v dojezdové vzdálenosti od bydliště. Stěžovatel namítá, že poučení soudu podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), bylo příliš obecné a nedostatečné. Stěžovatel dodává, že nebyl-li okresní soud schopen posoudit, zda zdravotní pojišťovna vyhlásila dostatek výběrových řízení k zajištění sítě smluvních poskytovatelů a zda s nimi následně uzavřela smlouvy a považoval-li současně tyto skutečnosti za podstatné, měl vyzvat vedlejší účastnici, aby k nim tvrdila a navrhovala důkazy. Absenci uvedených informací soud přičetl k tíži stěžovateli. Stěžovatel v řízení předložil oznámení na ministerstvo ze dne 6. 10. 2022 a rovněž reakci ministerstva ze dne 11. 11. 2022 na podané oznámení. Soud se však s tímto zásadním důkazem v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Stěžovatel má za to, že odůvodnění rozsudku okresního soudu nesplňuje náležitosti podle §157 odst. 2 o. s. ř., a v důsledku toho je rozsudek nepřezkoumatelný.
5. Stěžovatel dále namítá, že vedlejší účastnice porušila povinnosti ukládané jí §40 odst. 7 písm. a) a §46 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, když nebyla schopna mu zajistit poskytování hrazených zdravotních služeb včetně jejich místní dostupnosti. Postupem zdravotní pojišťovny, která mu nedokázala zajistit poskytnutí péče u místně dostupného ortodontisty (v termínu stanoveném předchozím ošetřujícím lékařem), došlo k porušení práva stěžovatele na ochranu zdraví a práva na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění, zaručených čl. 31 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné k dispozici neměl.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní posuzované věci, představuje-li ji peněžní částka jistiny v celkové výši 3 500 Kč.
9. Ústavní soud především poukazuje na to, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, lze považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí, mezi něž se řadí nejen věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), resp. ani dovolání [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zásadně zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
10. V nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; i když právní úprava řízení před Ústavním soudem ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O uvedený případ však v posuzované věci nejde.
11. Stěžovatel namítá porušení svého procesního základního práva podle čl. 36 odst. 1, resp. práva na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Tato práva však nejsou právy samoúčelnými, jejich uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny, resp. právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do těchto hmotných základních práv je intenzity tak nízké, že jim nelze poskytnout ústavněprávní ochranu, navíc v posuzované věci stěžovatel porušení čl. 11 odst. 1 Listiny výslovně ani nenamítá.
12. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v této bagatelní věci.
13. V nyní v posuzované věci okresní soud v napadeném rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, že v řízení nebylo prokázáno (přes stěžovateli poskytnuté poučení), že porušením povinnosti práva pojištěnce na časovou a místní dostupnost hrazených služeb poskytovaných smluvními poskytovateli vznikla stěžovateli škoda, která je v příčinné souvislosti s porušením určité zákonné povinnosti vedlejší účastnice, když stěžovatel neunesl důkazní břemeno a předpoklady odpovědnosti za škodu nebyly tak v řízení prokázány. Ústavní soud konstatuje, že okresní soud se předmětnou věcí řádně zabýval a jeho postup byl řádně odůvodněn. Argumentaci okresního soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými.
14. Jak plyne ze shora uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
15. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu