ECLI:CZ:US:2023:1.US.235.23.1
sp. zn. I. ÚS 235/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Čerňanského, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2022 č. j. 33 Cdo 1972/2022-195, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2022 č. j. 25 Co 265/2021-168 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. února 2021 č. j. 16 C 81/2020-107, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Václava France, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci 106 500 Kč s 10% úrokem z prodlení od 20. 7. 2019 do zaplacení (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce (§2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský zákoník"), na základě které vedlejší účastník stěžovateli zapůjčil jistinu. Uvedené finanční prostředky pak měl stěžovatel vedlejšímu účastníkovi vrátit do data jeho svatby, tj. do 19. 7. 2019. Okresní soud současně přiznal podle §1970 občanského zákoníku vedlejšímu účastníkovi i zákonný úrok z prodlení, a to od data prodlení, tedy od 20. 7. 2019.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vedlejší účastník unesl důkazní břemeno ohledně žalobního tvrzení co do základu i výše žalované jistiny. Okresní soud přiznal vedlejšímu účastníkovi správně rovněž zákonný úrok z prodlení.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel namítal, že vedlejší účastník v žalobě vylíčil rozhodující skutečnosti (a to mechanismus poskytnutí jednotlivých zápůjček) jinak, než jak je po provedeném dokazování zjistily a následně právně posoudily soudy obou stupňů, aniž by došlo ke změně žaloby podle §95 o. s. ř. Tím však Nejvyššímu soudu k přezkumu nabídl otázku, na které není napadené rozhodnutí založeno, a jíž současně vytýká vadu řízení, která sama o sobě nemůže přípustnost dovolání založit. Nejvyšší soud však k takové vadě, zatěžovala-li by řízení a mohla-li by mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédne jen v případě jinak přípustného dovolání, což není tento případ (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Nejvyšší soud proto uzavřel, že stěžovatel nepředložil Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a proto dovolání odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy se v předmětné věci nevypořádaly s jeho námitkami, že ze zjištěných skutkových okolností nevyplývá existence soudy dovozované dohody o způsobu poskytnutí zápůjčky mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem. Zejména pak se žádný ze soudů nevyjádřil k namítaným rozporům v jednotlivých výpovědích a podpůrných důkazech. Tyto námitky stěžovatele soudy paušalizují s tím, že jde o marginální nedostatky. Naproti tomu obdobné nedostatky na straně stěžovatele soudy považují za důkaz nevěrohodnosti svědků vypovídajících ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že v hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy vzniká extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které soudy z těchto zjištění vyvozují, přičemž obecné soudy dokonce chybějící důkazy a skutkové okolnosti jen dovozují, aniž by tyto byly ze strany vedlejšího účastníka jako osoby povinné z hlediska povinnosti tvrzení a důkazní řádně tvrzeny a doloženy. Stěžovatel namítá, že obecné soudy šly nad rámec tvrzení vedlejšího účastníka, kdy vedlejšímu účastníkovi byl uplatňovaný nárok přiznán na základě odlišného skutkového děje, než vedlejší účastník sám tvrdil, přičemž se tak stalo, aniž by vedlejší účastník na tuto skutečnost jakkoliv procesně reagoval (např. změnou žaloby apod.). Stěžovatel namítá, že obecné soudy tímto svým postupem porušily §153 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že se soudy nevypořádaly se všemi uplatněnými námitkami stěžovatele, jsou jejich rozhodnutí překvapivá a také nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu obecnými soudy. Ústavní soud k tomu považuje za nutné zdůraznit, že nemůže posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů a své rozhodnutí řádně odůvodní, nespadá do pravomoci Ústavního soudu posuzovat hodnocení důkazů jimi provedené. K jejich "přehodnocení" je oprávněn přistoupit pouze tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). O takový případ v předmětné věci nejde.
10. V posuzované věci se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vedlejší účastník unesl důkazní břemeno žalobního tvrzení co do základu i výše žalovaného nároku, a prokázal, že se stěžovatelem uzavřel smlouvu o zápůjčce ohledně žalované jistiny. Obecnými soudy zjištěný skutkový stav, jak z výše uvedeného vyplývá, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, když v jejich závěrech nezjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vykonanými důkazy, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu.
11. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování a na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Svá rozhodnutí náležitým, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud rozhodnutí soudů nepovažuje za projev nepřípustné svévole ve shora naznačeném smyslu, ale naopak za výraz nezávislého soudního rozhodování, do jehož výkonu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
12. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné, neboť stěžovatel nepředložil Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
13. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
14. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu