ECLI:CZ:US:2023:1.US.2360.23.1
sp. zn. I. ÚS 2360/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Špačka, zastoupeného Mgr. Filipem Hořínkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 879/27, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 327/2022-39 ze dne 29. 6. 2023 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 60/2022-7 ze dne 29. 9. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Opavě, se sídlem v Opavě, Praskova 194/11, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel podal dne 31. 1. 2022 ke Katastrálnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava ("katastrální úřad"), návrh na zahájení řízení o opravě chyby v katastrálním operátu podle §36 zákona o katastru nemovitostí týkající se části blíže specifikovaného pozemku. V návrhu uvedl, že vlastnické právo ke sporné části pozemku nesvědčí Statutárnímu městu Ostrava, neboť jej nabyl dědeček stěžovatele v roce 1943 a nikdy jej nepřevedl ani nepozbyl. Stěžovatel dále odkázal na řízení o dědictví vedená u Okresního soudu v Ostravě ("okresní soud").
3. Katastrální úřad sdělením ze dne 5. 5. 2022 důvod k zahájení řízení o opravě chyby neshledal; dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal právní nástupnictví k předmětnému pozemku, a nenaplnil tak základní podmínku §36 odst. 1 katastrálního zákona. Katastrální úřad odkázal na rozsudky okresního soudu a Krajského soudu v Ostravě ("krajský soud") ve věci určení vlastnického práva k příslušné části pozemku, podle nichž právní předchůdci stěžovatele pozemek nevlastnili. Jelikož stěžovatel neprokázal, že je vlastníkem sporného pozemku či osobou oprávněnou, katastrální úřad vyhodnotil jeho návrh nikoli jako návrh ve smyslu §36 odst. 1 katastrálního zákona, nýbrž jako podnět podle §42 správního řádu.
4. Dne 8. 6. 2022 stěžovatel u vedlejšího účastníka podal podnět ve smyslu §80 správního řádu, kterým oznámil nečinnost katastrálního úřadu; požadoval, aby vedlejší účastník nařídil katastrálnímu úřadu zahájit řízení o opravě chyby. Vedlejší účastník oznámením ze dne 12. 7. 2022 stěžovateli sdělil, že do jeho věcné působnosti nenáleží přikázat katastrálnímu úřadu, aby zahájil řízení o opravě chyby, proto na podání stěžovatele reagoval pouze jako na tzv. jiné podání. Vedlejší účastník v oznámení uvedl, že stěžovatel nebyl aktivně legitimován k podání návrhu na opravu chyby podle §36 katastrálního zákona, a proto jeho podání ze dne 31. 1. 2022 bylo správně vyhodnoceno jako prostý podnět. Povinností katastrálního úřadu bylo podnět vyřídit a informovat o tom stěžovatele, nikoliv zahajovat jakékoliv řízení. Katastrální úřad na veškerá podání stěžovatele reagoval a srozumitelně mu vysvětlil, že důvody pro zahájení řízení o opravě chyby v katastrálním operátu nejsou dány - nebyl tedy nečinný. Katastrální úřad podle vedlejšího účastníka v žádném případě nemůže rozhodovat, kdo je či není skutečným vlastníkem nemovitosti.
5. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením žalobu stěžovatele jako nepřípustnou odmítl. V odůvodnění uvedl, že návrh stěžovatele byl nejednoznačně označen jako "Žaloba proti rozhodnutí", avšak "dle §79 s. ř. s." (jež upravuje tzv. nečinnostní žalobu); ani jedna z alternativ však není možná. Výsledkem komunikace mezi stěžovatelem a katastrálním úřadem bylo sdělení, že katastrální úřad vyhodnotil podání stěžovatele jako podnět k zahájení řízení z moci úřední podle §42 správního řádu. O vyřízení takového podnětu se nevydává žádné rozhodnutí. Obdobně i navazující sdělení vedlejšího účastníka je obsahově neformálním sdělením, které není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Ochrana proti nečinnosti podle §80 správního řádu je zároveň možná pouze ve věci, v níž běží správní řízení; tímto procesním institutem se nelze domáhat zahájení správního řízení. Žalobu stěžovatele pak nebylo možno projednat ani v režimu tzv. nečinnostní žaloby, neboť tou se lze domáhat vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, nikoliv zahájení konkrétního správního řízení, či uložení povinnosti vydat konkrétní opatření. Nejvyšší správní soud ("NSS") kasační stížnost stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně rekapituluje, že vlastníkem sporné části pozemku byl jeho dědeček. Detailně popisuje, že hranice pozemků byly chybně vyznačeny při historickém mapování bez protokolárního souhlasu předchůdců stěžovatele, což katastrální úřad stěžovateli dříve sdělil. Katastrální úřad se podle stěžovatele dostatečně nevypořádal s jeho argumenty svědčícími ve prospěch jeho zájmu na opravě zápisu údajů, o které se "opírá" projednání jeho dědictví. Nečinnost katastrálního úřadu způsobuje stěžovateli nemalou majetkovou škodu, protože pozemek nemůže užívat; stěžovatel byl v důsledku zadržen pro obranu nemovitosti a stíhá ho exekuce. Správní soudy pominuly podstatné sdělení katastrálního úřadu z roku 2016, ze kterého vyplývá povědomí úřadu o neopravené chybě; zároveň přehlédly odkaz na usnesení sp. zn. IV. ÚS 856/20 ze dne 25. 6. 2020 vydané ve věci stěžovatele. Zásadní písemnosti a skutečnosti přehlíží i civilní soudy. Neoprávněně odejmutá věc by se podle stěžovatele měla původnímu vlastníkovi vrátit, katastrální úřad však odmítá chybu v katastrálním operátu opravit.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti nevznáší žádnou kvalifikovanou argumentaci prokazující porušení jeho základních práv v nyní řešené věci a pouze opakuje svoje tvrzení ohledně nabytí vlastnictví pozemku jeho předchůdci. Správní soudy stěžovateli v napadených rozhodnutích pečlivě vysvětlily, že tzv. nečinnostní žalobou se nemůže domáhat, aby nadřízený správní orgán - vedlejší účastník - vyřídil stěžovatelem podaný podnět konkrétním způsobem podle jeho představ: aby z moci úřední učinil opatření proti nečinnosti katastrálního úřadu. Opatření proti nečinnosti ve smyslu §80 správního řádu není rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení ve smyslu §79 s. ř. s., kterého se jednotlivec může tzv. nečinnostní žalobou domáhat (viz bod 13 napadeného rozsudku NSS). Uvedený závěr odpovídá ustálené judikatuře NSS a Ústavní soud mu z ústavního hlediska nemá co vytknout. Stěžovatel ve svém návrhu ostatně žádnou konkrétní argumentaci stran neústavnosti takového posouzení nevznáší.
9. Zjevně neopodstatněný je stěžovatelův odkaz na dříve vydané usnesení sp. zn. IV. ÚS 856/20, ve kterém Ústavní soud stěžovatele odkázal na procesní prostředky správního soudnictví. Stěžovatel v tomto ohledu pomíjí, že Ústavní soud stěžovatele ke správním soudům "odkázal" za situace, kdy stěžovatel ústavní stížností brojil proti jinému zásahu katastrálního úřadu spočívajícímu v nepřipuštění stěžovatele jako účastníka řízení, které bylo vedeno pod sp. zn. V-21139/2019-807. V citovaném usnesení Ústavní soud nemohl založit stěžovatelovo legitimní očekávání, že bude úspěšný se svým nynějším podnětem, tj. podnětem k vydání opatření proti nečinnosti. Poukázal-li čtvrtý senát Ústavního soudu na v úvahu připadající alternativu tzv. zásahové žaloby podle §82 a násl. s. ř. s., vycházel z obecné judikatury NSS, podle které se za určitých podmínek lze bránit proti faktické nečinnosti správního orgánu žalobou na ochranu před nezákonným zásahem (podrobně k tomu viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 108/2019-39 ze dne 26. 3. 2021 či rozsudek rozšířeného senátu č. j. 7 As 107/2014-53 ze dne 13. 10. 2015). Stěžovatel ani v tomto ohledu vůči postupu správních soudů ničeho nenamítá.
10. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu