ECLI:CZ:US:2023:1.US.2393.23.1
sp. zn. I. ÚS 2393/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů L. H., nezletilého V. V. a nezletilé M. V., všichni zastoupeni JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, advokátkou, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2023 č. j. 25 Co 46/2023-1517 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 60 P 1/2022-1360, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, P. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, čl. 7 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že návrhem ze dne 2. 8. 2022, ve znění jeho doplnění ze dne 14. 10. 2022, první stěžovatelka, matka nezletilých (dále též jen "matka") navrhla změnu úpravy poměrů druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky, nezletilých dětí (dále jen "nezletilí") tak, že nezletilé děti budou svěřeny do její péče.
4. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem návrh první stěžovatelky na změnu úpravy poměrů nezletilých dětí zamítl (výrok I.), zastavil řízení o zrušení soudního dohledu nad výchovou nezletilých (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
5. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I. o úpravě poměrů nezletilých změnil tak, že nezletilí se s účinností od právní moci tohoto rozsudku svěřují do péče vedlejšího účastníka, otce nezletilých (dále též jen "otec"). Dále městský soud rozhodl, že matka je oprávněna stýkat se s nezletilými dětmi každý sudý kalendářní týden od pátku od 18:00 hod. do neděle do 18:00 hod. Upraven byl rovněž styk matky s nezletilými o jarních prázdninách, o velikonočních prázdninách, o letních prázdninách, o vánočních prázdninách, jakož i způsob předávání a přebírání nezletilých. Matce byla uložena povinnost platit na výživu každému nezletilému částku 3 000 Kč (výrok I.). Výrokem II. byl změněn rozsudek obvodního soudu ve výroku o zastavení řízení o zrušení soudního dohledu tak, že soudní dohled nařízený nad výchovou nezletilých výrokem II. rozsudku obvodního soudu ze dne 7. 4. 2021 č. j. 10 Nc 6/2019-787 se zrušuje. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Městský soud dospěl k závěru, že v předmětné věci došlo k podstatné změně poměrů, která spočívá v kombinaci velké vzdálenosti bydlišť rodičů, špatně fungujícího sytému dvou škol, speciálních potřeb obou dětí a vyhroceného rodičovského konfliktu. Na základě výše uvedeného městský soud dovodil, že model střídavé péče již není v nejlepším zájmu dětí a nezletilé svěřil do péče otce.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí s rozhodnutím městského soudu o svěření nezletilých do výlučné péče otce a namítají, že rozhodnutí městského soudu pro ně bylo překvapivé. První stěžovatelka poukazuje na to, že městský soud na oba rodiče apeloval, aby se s ohledem na předpoklad zachování pražského prostředí, které děti upřednostňují, dohodli na rozsahu péče otce. Následně městský soud v rozporu se svým výše uvedeným právním názorem a v rozporu s přáním a názorem nezletilých rozhodl o změně péče. První stěžovatelka považuje za excesivní závěr soudu, že názor dětí ohledně základní školy není důležitý, neboť rozhodnutí o péči musí respektovat nejen přání dětí, ale i jejich právo na rodinný život, navíc způsob plnění povinné školní docházky byl součástí výrokové části o úpravě poměrů nezletilých, jejichž změny se matka domáhala na základě svého návrhu ze dne 2. 8. 2022. První stěžovatelka namítá, že se nemohla vyjádřit ke změně zamýšlené soudem, jde-li o výživné (k tomu nebylo prováděno předem žádné dokazování), ani k otázce rozsahu péče matky o děti, byť v bydlišti otce. Za zásadní zásah do ústavně zaručených práv považuje první stěžovatelka neodůvodněnou změnu právního názoru městského soudu, který je v rozporu s jeho vyjádřením ze dne 4. 5. 2023.
7. První stěžovatelka namítá, že městský soud své rozhodnutí s nezletilými neprojednával a jejich názor na tak zásadní změnu (změna bydliště, školy, ztráta pečující matky) nezjišťoval. Jak vyplývá i z hodnocení projevu dětí městským soudem (i odborníky), bylo namístě v souladu s ustálenou judikaturou jejich názor považovat za zásadní vodítko při rozhodování soudu. Městský soud nevysvětlil, proč se od této zásady odchýlil, když v řízení nezjistil, že by byla jejich sdělení ovlivněna některým z rodičů. První stěžovatelka poukazuje na to, že oba nezletilí shodně uvedli, že jsou raději v Praze, mají tu víc kamarádů, chtějí, aby byly střídavě u mámy a u táty.
8. Stěžovatelé namítají, že v předmětné věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav potřebný pro rozhodnutí, a vadné je rovněž právní posouzení věci. Stěžovatelé dovozují, že v řízení byla porušena nejen ústavně zaručená práva matky, ale zejména práva nezletilých, kdy jejich názor nebyl bez dalšího respektován a nebyl vodítkem pro rozhodnutí soudu. První stěžovatelka dále uvádí, že si je vědoma kolize v zastoupení nezletilých dětí v řízení před Ústavním soudem, i příslušné judikatury, podle které je v těchto řízeních z hlediska rozhodování o ústavní stížnosti nerozhodné, zda je stěžovatelem samo dítě nebo jeden z rodičů (např. usnesení ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1629/16, bod 10). Přesto je přesvědčena, že ústavně zaručená práva nezletilých stěžovatelů byla natolik porušena, že by i oni měli mít v řízení před Ústavním soudem svého opatrovníka, ustanoveného tímto soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že v případě první stěžovatelky byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť první stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. První stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí jako stěžovatele rovněž obě nezletilé děti. Ústavní soud však dospěl k závěru, že pro procesní účastenství nezletilých nebyly v předmětné věci splněny procesní předpoklady, a to vzhledem k předmětu řízení, kdy jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy rodičů (otce a matky) ve vztahu k nezletilým. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka (případně musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem). Nezletilý v takové situaci nemůže být vtažen do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže) oprávněné první stěžovatelky však nebylo nutné uvedené vady odstraňovat. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (obdobně viz usnesení ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1095/21, usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 611/21, usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 515/21 či usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní soud pro úplnost považuje za nutné dodat, že tento závěr v žádném případě neznamená odepření ústavní ochrany nezletilým dětem. Ve věcech týkajících se dětí je vždy předním hlediskem nejlepší zájem dítěte (viz čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). V případech sporů o péči o děti bude nejlepší zájem dítěte zkoumán i na základě ústavní stížnosti podané jedním z rodičů. Z hlediska rozhodování o ústavní stížnosti v těchto případech je tedy nerozhodné, zda je stěžovatelem samo dítě nebo jeden z rodičů. V obou případech bude Ústavní soud zkoumat, co je v nejlepším zájmu dítěte. Zároveň výše uvedené také nijak nevylučuje podání ústavní stížnosti samotným dítětem, dosáhlo-li již takové rozumové a citové vyspělosti, že je schopno se samostatně vyjadřovat k předmětu řízení a tedy i podat ústavní stížnost svým jménem (srov. usnesení ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1629/16).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
15. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem se Ústavní soud soustředí zejména na posouzení otázek, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257)].
16. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; č. 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13, nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].
17. V předmětné věci městský soud při svém rozhodování vyšel ze zjištěných poměrů účastníků řízení obvodním soudem a po doplnění dokazování dospěl k závěru o podstatné změně poměrů, spočívající v kombinaci velké vzdálenosti bydlišť rodičů, špatně fungujícího sytému dvou škol, speciálních potřeb obou dětí a vyhroceného rodičovského konfliktu. Uvedené skutečnosti vedly městský soud k závěru, že model střídavé péče již není v nejlepším zájmu dětí. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že městský soud se pečlivě zabýval jednotlivými hledisky, která soudy musí vzít v úvahu při rozhodování o péči o nezletilé, avšak dovodil, že v tomto případě způsob realizace střídavé péče poškozuje všechny účastníky, na čemž se ostatně v odvolacím řízení shodli i oba rodiče (děti nezvládají přechod mezi školami, mají konflikty v obou třídních kolektivech a ani školní prospěch neodpovídá jejich skutečným schopnostem, když dětmi navštěvované školy jsou založeny na různých principech). Z uvedených důvodů považoval městský soud presumpci prospěchu střídavé péče za vyvrácenou.
18. Protože střídavá péče nefunguje ve prospěch dětí a společná péče nepřichází v úvahu, a protože na jiném modelu péče o děti se rodiče nedohodli, ačkoli jim byl soudem v odvolacím řízení poskytnut dostatečný časový prostor k dohodě (viz zápis z jednání městského soudu ze dne 4. 5. 2023), zvažoval městský soud, který z rodičů má lepší výchovné předpoklady. Přihlédl především k tomu, že matka má problémy vnímat otce jako rovnocenného rodiče, přičemž ze strany matky není vidět ani žádná ochota spolupracovat, žádný vstřícný krok vedoucí k zachování rovnocenné péče. Pro matku je také snazší přemístit se zpět do R., než pro otce, který je zejména prací s danou lokalitou vázán. Městský soud proto jako nejlepší možné řešení v dané situaci považoval výlučnou péči otce.
19. Jak bylo výše uvedeno, obecné soudy jsou povinny posuzovat problematiku svěření nezletilých do péče rodičů především s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Při hledání nejlepšího zájmu nezletilých musí soudy vzít v úvahu i jejich přání, avšak nemohou vycházet izolovaně pouze z jejich názoru, ale musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti (srov. nález ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3085/22). V posuzované věci městský soud v souladu s výše uvedenými principy postupoval, zkoumal přání nezletilých a přiléhavě poukázal na to, že přání dětí je jen vodítkem pro hledání optimálního řešení, rozhodnutí soudu nelze založit toliko na přání dětí, neboť na děti nelze přenášet konečnou zodpovědnost za rozhodnutí soudu. Městský soud výstižně zdůraznil, že zájem dítěte je třeba posuzovat z hledisek objektivních.
20. Ústavní soud uzavírá, že městský soud se předmětnou věcí řádně zabýval, pečlivě zkoumal otázku nejvhodnějšího způsobu péče o nezletilé, a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil důvody, proč střídavá péče v současné době není vhodná, a proč rozhodl o svěření nezletilých do péče otce. Poukázal mimo jiné na to, že to byla právě matka, která se odstěhovala do větší vzdálenosti mezi bydlišti rodičů a doposud nenesla žádné břímě spojené s touto vzdáleností. Jde-li o stanovení výživného pro nezletilé, městský soud doplnil dokazování mimo jiné o zjištění majetkových a finančních poměrů obou rodičů za účelem stanovení výživného a na základě zjištěných skutečností stanovil výživné pro obě nezletilé děti.
21. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že městský soud při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které městský soud rozhodl, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jeho odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
22. Podle názoru Ústavního soudu se první stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilých. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu ohledně péče o nezletilé změnil tak, že nezletilé svěřil do péče otce. Stěžovatelka se však se závěrem městského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky či nezletilých. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti městský soud v napadeném rozhodnutí dostál.
23. V posuzované věci bylo napadené rozhodnutí městského soudu odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Městský soud hodnotil především nejlepší zájem nezletilých dětí způsobem, jemuž není co vytknout. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky či nezletilých. V závěrech městského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod první stěžovatelky či nezletilých dětí (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky, nezletilých dětí, Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
25. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu