ECLI:CZ:US:2023:1.US.2434.23.1
sp. zn. I. ÚS 2434/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jitky Routkové, zastoupené Mgr. Jiřím Kapounem, advokátem, sídlem Dvouletky 1821/16, Praha 10 - Strašnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2023 č. j. 1 As 169/2022-58 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. června 2022 č. j 59 A 7/2021-136, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Libereckého kraje, sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. OÚPSŘ 223/2020 OSŘ č. j. KULK 80968/2020 OSŘ potvrdil zamítnutí žádosti stěžovatelky o umístění stavby, ovčí farmy. Následnou žalobu stěžovatelky zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem a kasační stížnost napadeným rozsudkem rovněž zamítl Nejvyšší správní soud.
3. Podle správních soudů je záměr v rozporu s územním plánem a zájmem na ochranu přírody a krajiny, protože měl být umístěn v chráněné krajinné oblasti na místě horských luk. K záměru vydaly negativní stanovisko úřad územního plánování a Agentura ochrany přírody a krajiny, přičemž skutečnost, že potvrzující závazné stanovisko a rozhodnutí o umístění stavby vydala táž úřední osoba, neodporuje zákonu; z judikatury odkazované stěžovatelkou naopak vyplývá, že stavební úřad není oprávněn přezkoumávat odborné závěry dotčeného orgánu a jeho role ve vztahu k dotčeným orgánům je v podstatě organizačně-koordinační. Zákon zde neurčuje jiný nadřízený subjekt dotčeného orgánu.
4. Stěžovatelka sice brojila proti územnímu plánu, avšak její návrh na jeho incidenční přezkum se řešil v jiných věcech. V nich správní soudy nezákonnost územního plánu neshledaly. Záměr se měl nacházet na ploše vymezené v územním plánu, která má mít podle něj nadále přírodní charakter bez zástavby. Samotná předložená projektová dokumentace připouští, že objekt farmy určený k bydlení územnímu plánu odporuje. Územní plán sice obsahuje některé zjevné písařské chyby, avšak podmínky pro nyní posuzovanou věc z něj jasně a srozumitelně vyplývají. Správní orgány posuzovaly záměr důvodně jako celek, přestože některé objekty by samostatně mohly obstát, a správně žádost stěžovatelky zamítly pro existenci dvou negativních závazných stanovisek.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Správní soudy se nevypořádaly s tvrzením, že potvrzující závazné stanovisko úřadu územního plánování vydala tatáž osoba jako územní rozhodnutí. Závazné stanovisko úřadu územního plánování nikdo fakticky nepřezkoumal, což odporuje ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky ze dne 17. 12. 2008 č. j. 1 As 68/2008-126, ze dne 30. 9. 2009 č. j. 4 As 25/2009-16 a ze dne 23. 9. 2010 č. j. 5 As 56/2009-63). Správní soudy se nevypořádaly ani s tvrzením, že územní plán je nesrozumitelný a že stěžovatelka poukazovala na rozporné znění schváleného a zveřejněného územního plánu, přičemž nebylo zohledněno podmíněně přípustné využití plochy, když podmíněně lze v dané lokalitě umístit "přístřešky a stavby pro zemědělské hospodaření - zejména letní stáje, uskladnění zemědělských surovkomunikace pro pěší, cyklisty a běžkaře" (uvedeno včetně písařských chyb, pozn. Ústavního soudu); zřejmě něco vypadlo.
6. Správní soudy se dále nevypořádaly s tvrzením, že záměr měl být posuzován "na etapy". Není pravdou, že záměr není proveditelný ve dvou samostatných etapách. Stěžovatelka tvrdí, že "žádala o územní rozhodnutí k celému záměru", avšak nedozvěděla se konkrétně, "proč by nebyl záměr výstavby první etapy ovčína technicky proveditelný". Nadto, přestože správní soudy označily chyby v územním plánu a závazném stanovisku úřadu územního plánování za drobné nesrovnalosti či písařské chyby, stěžovatelce naopak přičetly k tíži, že projektová dokumentace obsahovala vnitřní rozpory. Konečně stěžovatelka namítá chybějící vypořádání požadavku na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru, zda lze u zemědělských staveb pro chov zvířat zákonem či územním plánem vyloučit doplňkovou funkci pro bydlení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatelka správním soudům vytýká nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí. Takové vady však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Správní soudy se náležitě vypořádaly se všemi tvrzenými aspekty, byť u určitých aspektů jsou odpovědi implicitní. To však nemá vliv na celkovou srozumitelnost napadených rozhodnutí, tím spíše pak jejich ústavnost. Potřebná míra odůvodnění při vypořádání jednotlivých námitek totiž odpovídá míře jejich závažnosti, jak se podává z judikatury Ústavního soudu, které se mimo jiné přiléhavě dovolává v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud.
10. Co do konkrétních námitek přitom Ústavní soud uvádí následující. Z napadených rozhodnutí se zřetelně podává, proč se stěžovatelkou odkazovaná judikatura Nejvyššího správního soudu neuplatní v nyní posuzované věci. Je zřejmé, že stěžovatelka z jí odkazovaných a citovaných rozhodnutí dovozuje závěry, které z nich nevyplývají. Zákon dvojí roli vedlejšího účastníka jako stavebního úřadu a současně nadřízeného orgánu úřadu územního plánování předpokládá a další nadřízený správní orgán nestanoví. Stěžovatelkou odkazované a citované rozsudky se týkají povinností stavebního úřadu při posouzení otázek, jejichž posouzení zákon svěřuje tzv. dotčenému orgánu, nikoli problematice samotného rozdělení pravomocí mezi jednotlivé orgány veřejné správy, vůči němuž směřují námitky stěžovatelky.
11. Správní soudy se rovněž výslovně vypořádaly s námitkou nesrozumitelnosti příslušné části územního plánu. Podle správních soudů územní plán sice obsahuje chyby v psaní, avšak ty nevedou k nesrozumitelnosti tam stanovených podmínek využití území. Dané závěry jsou logické a přiměřeně odůvodněné. Potvrzuje je ostatně i stěžovatelkou citovaná pasáž, jejíž obsah nikterak nesvědčí tomu, že farmu s objektem k bydlení lze v dané lokalitě umístit. Jde-li o tvrzení stěžovatelky o posouzení jejího záměru na etapy, sama v ústavní stížnosti uvádí, že se domáhala posouzení záměru jako celku. Otázka proveditelnosti jednotlivých etap zde proto není rozhodná. Tvrdí-li stěžovatelka, že jí správní soudy nepřiměřeně přičetly k tíži vnitřní rozpory či nesrovnalosti v projektové dokumentaci, je třeba uvést, že pro správní soudy uvedené nebylo relevantní. Šlo o to, že její záměr nebyl v souladu s územním plánem.
12. Jde-li konečně o tvrzení o chybějícím vypořádání námitky o požadavku předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru, obecně platí, že jsou dotčena práva na zákonného soudce či soudní ochranu zaručená Listinou, nezahájí-li soud svévolně řízení o předběžné otázce, přestože je k tomu podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie povinen [viz k tomu souhrnně bod 37 a násl. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 2522/19 (N 228/103 SbNU 318); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z nálezu ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1434/17 (N 108/89 SbNU 593) se pak podává, že k porušení práva na soudní ochranu, popřípadě na zákonného soudce, dojde při nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru pouze tehdy, nevysvětlí-li obecné soudy, proč otázku nepoložily v situaci, kdy to účastník požaduje, či je-li spornost výkladu unijního práva z posuzované věci prima facie zřejmá. Přitom na úrovni českého ústavního pořádku obstojí takové odůvodnění, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není "zcela zjevně" v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie.
13. V nyní posuzované věci přitom stěžovatelka směřovala svůj požadavek k předložení předběžné otázky k okolnostem obsahu územního plánu a jeho souladu s právními předpisy. Správní soudy přitom srozumitelně a jasně uvedly, že se obsahem územního plánu v této souvislosti zabývaly v jiných věcech stěžovatelky, a proto v nyní posuzované věci tyto aspekty nejsou relevantní. Z napadených rozhodnutí se proto spolehlivě podává, že (a proč) stěžovatelkou nastolená problematika nebyla ve věci relevantní (srov. body 16 a 21 rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci C-283/81 CILFIT v. Ministero della Sanita).
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu