ECLI:CZ:US:2023:1.US.2441.23.1
sp. zn. I. ÚS 2441/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mariána Kamenického, zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3787/2022-122 ze dne 18. 7. 2023 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 67/2021-81 ze dne 11. 11. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek Jablonecká 420-409,713,714, se sídlem v Praze 9, Jablonecká 417/60, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel je vlastníkem bytové jednotky, který se u obecných soudů domáhal vyslovení neplatnosti několika usnesení společenství vlastníků jednotek (vedlejšího účastníka; "SVJ") přijatých na zasedání konaném dne 14. 11. 2019. Městský soud v Praze ("nalézací soud") usnesením č. j. 73 Cm 4/2020-56 ze dne 10. 11. 2020 návrh stěžovatele zamítl. Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Obecné soudy dospěly k závěru, že namítané důvody neplatnosti nebyly dány: v rozporu se zákonem ani se stanovami SVJ totiž není, že technické sčítání hlasů zajišťovala třetí společnost (J. N. Nova - spol. s r.o.), a nikoliv původní správcovská společnost (IKON spol. s r.o.), jejíž zástupce byl na zasedání přítomen. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností napadeným usnesením částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné.
3. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že na předmětné schůzi SVJ nebyla dostatečně zjišťována usnášeníschopnost shromáždění před každým hlasováním; mnoho členů podle stěžovatele v průběhu shromáždění odcházelo pryč. V zápise, který vypracoval výbor, jsou procenta úmyslně navyšována, výsledky hlasování manipulovány a neodpovídají skutečnému stavu. Shromáždění SVJ neoprávněně organizovala třetí společnost, která nebyla před schůzí řádně schválena, přivedl ji výbor, protože jde o společnost ve vlastnictví matky členky výboru. V tomto ohledu jde o nekalou praktiku a kolizi zájmů. Shromáždění měla organizovat (tj. kontrolovat účast, sčítat přítomné atd.) původní "správcovská" společnost, se kterou SVJ uzavřelo smlouvu. Výbor porušil stanovy SVJ, sčítání procent hlasů probíhalo elektronicky (pomocí hlasovacích lístků s čárovými kódy), a proto nebylo možné ověřit na místě výsledky hlasování (stěžovatel podrobně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3777/2019 ze dne 10. 3. 2020 týkající se způsobů hlasování). Stěžovateli bylo vyhrožováno ze strany cizích osob, protože namítal protizákonnost průběhu shromáždění.
4. Nalézací soud podle stěžovatele neoprávněně neprovedl důkazy navrhované stěžovatelem k prokázání skutečného dění shromáždění (výslech svědků, kteří měli vypovídat o skutečném průběhu schůze; dále zápis z kontrolní komise). Někteří členové zastupovali až 25 jiných členů na základě plných mocí, přestože z nich nevyplývaly konkrétní pokyny pro hlasování ani pravost podpisů.
5. Odvolací soud dospěl k protiústavnímu závěru, že i kdyby byla tvrzení stěžovatele o manipulaci s hlasy prokázána, nemělo by to dopad na přijatá usnesení (což je v rozporu s jiným rozhodnutím odvolacího soudu č. j. 7 Cmo 160/2008 ze dne 29. 1. 2009, ze kterého vyplývá povinnost kontrolovat usnášeníschopnost před každým hlasováním). Odvolací soud dále protiústavně posoudil i námitku stěžovatele, že výbor vlastníků jedná v rozporu s §159 občanského zákoníku - v rozporu se zájmy vlastníků, neboť (bez předložení smlouvy o dílo) učinil závažné rozhodnutí - schválil opravu elektřiny za 8 430 549,20 Kč; vybraná společnost nadto nemá na opravu dostatečné kapacity. Stěžovatel namítá, že SVJ porušilo §3041 občanského zákoníku, protože nepřizpůsobilo stanovy z roku 2003 nové úpravě do tří let. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud měl jeho věcí zabývat, neboť existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Stěžovatel se snaží dobrat spravedlnosti i za další důchodce; obecné soudy však svévolně, formalisticky a v rozporu s dobrými mravy slabší stranu neochránily.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje dílčí závěry obecných soudů ohledně platnosti jednotlivých usnesení SVJ přijatých na zasedání konaném dne 14. 11. 2019, avšak nepředestírá žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, která by odůvodňovala výjimečný zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných.
9. Odvolací soud i Nejvyšší soud stěžovateli řádně vysvětlily, že hlasování prostřednictvím technických zařízení zajišťované třetí společností nebylo v rozporu ani se zákonem, ani se stanovami SVJ, a to především s ohledem na skutečnost, že shromáždění jako celek o způsobu hlasování rozhodlo hned na počátku schůze. V tomto ohledu Ústavní soud považuje za rozumné východisko obecných soudů, že způsob provádění hlasování je výrazem vnitřní svobody SVJ a neexistuje důvod pro nezákonné omezování takové vůle (viz bod 4 usnesení odvolacího soudu a str. 3 usnesení Nejvyššího soudu).
10. Za extrémní Ústavní soud nepovažuje skutkové zjištění obecných soudů, že usnášeníschopnost shromáždění byla průběžně kontrolována před jednotlivými hlasováními; soudy v tomto ohledu vycházely ze zápisu ze schůze (viz str. 3 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel pak ani v ústavní stížnosti nepředkládá žádné kvalifikované argumenty, které by blíže dokládaly, proč a jakým způsobem třetí společnost s kvórem a výsledky hlasování manipulovala. Ze stejného důvodu nepovažuje neprovedení navrhovaných důkazů stěžovatelem za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Z ústavního hlediska obstojí i závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci nebylo třeba přezkoumávat vnitřní právní režim SVJ jako celek podle §3041 občanského zákoníku; rozpor s kogentními ustanoveními ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdil.
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu