ECLI:CZ:US:2023:1.US.2474.23.1
sp. zn. I. ÚS 2474/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 3, sídlem Havlíčkovo náměstí 700/9, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6 - Hradčany, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2023 č. j. 14 Co 130/2023-566 a výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. ledna 2023 č. j. 11 C 258/2020-499, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 7. února 2023 č. j. 11 C 258/2020-508, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Vladimíra Gregůrka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem ve znění doplňujícího usnesení (tímto usnesením byl rozsudek obvodního soudu doplněn o nákladové výroky IV. a V.) [dále jen rozsudek "obvodního soudu"], uložil vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku 33 080,46 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 17 958,67 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a výroky III. až V. rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud takto rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi původně zaplacení částky 78 810,87 Kč s příslušenstvím, představující bezdůvodné obohacení na straně vedlejšího účastníka. K odůvodnění žaloby uvedla, že hlavní město Praha je vlastníkem pozemků p. č. 1780/35 a 1780/1, obou zapsaných v k. ú. Žižkov, a stěžovatelka má tyto pozemky svěřeny do správy. Vedlejší účastník oba uvedené pozemky, resp. pozemek p. č. 1780/35 a část pozemku p. č. 1780/1 okupuje, přičemž za jejich užívání nic neplatí. Při jednání dne 11. 5. 2021 vzala stěžovatelka žalobu částečně zpět, neboť za předmětné období vedlejší účastník zaplatil částku 27 771,74 Kč. Řízení tak bylo co do částky 27 771,14 Kč s příslušenstvím částečně zastaveno. Předmětem žaloby zůstal požadavek na zaplacení částky 51 039,30 Kč s příslušenstvím.
3. Proti výrokům II. a III. rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku II. potvrdil (výrok I.). Výroky II. až IV. městský soud změnil rozsudek obvodního soudu v nákladových výrocích III. až V. Výrokem V. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že vedlejší účastník v rozhodném období od 26. 8. 2017 do 22. 8. 2018 užíval pouze 365,3 m2 pozemků. Při zohlednění obvyklé ceny nájemného, stanoveného znaleckým posudkem ve výši 14 Kč měsíčně za 1 m2, tak bezdůvodné obohacení vedlejšího účastníka za rozhodné období činilo 60 852,20 Kč a po odečtení vedlejším účastníkem již zaplacené částky 27 771,74 Kč, ohledně které bylo řízení zastaveno, je žaloba důvodná toliko co do částky 33 080,46 Kč s příslušenstvím.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy, zejména městský soud, hodnotily provedené důkazy extrémně nesprávným způsobem, což mělo za následek zásah do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka poukazuje na to, že obvodní soud na základě kopie nájemní smlouvy ze dne 8. 9. 2000, kterou k důkazu navrhl a předložil vedlejší účastník, učinil nesprávné skutkové zjištění, že v nájemní smlouvě ze dne 8. 9. 2000 byl předmět nájmu popsán jako pozemek o výměře 356 m2. Stěžovatelka v odvolání namítala, že kopie nájemní smlouvy, kterou předložil vedlejší účastník a kterou obvodní soud provedl důkaz, je falzifikát. Namítá, že v rozsudku městského soudu není odůvodněno, z jakého důvodu je městský soud tohoto názoru, že vedlejší účastník protiprávně užívá terasu se stoly a lavice (když zároveň uvádí, že tuto mohou nadále užívat všichni návštěvníci parku), ale neužívá sporné zatravněné plochy. Navíc není jasné, z jakého důkazu vyplývá závěr městského soudu, že návštěvníci parku, kteří nejsou zákazníky pivnice X, mohou volně užívat stoly a lavice na dlážděné ploše (terase) a toalety. Závěr, že provoz pivnice X nebrání ostatním návštěvníkům parku užívat dlážděnou terasu, toalety a obě zatravněné plochy, bylo čistě hypoteticky možné učinit v době, kdy mezi stranami byla uzavřena nájemní smlouva, vymezovala-li by tato dostatečně určitě co je a co není předmětem nájmu. Městský soud učinil zásadní skutkový závěr, že zatravněné plochy užívají návštěvníci parku, kteří nejsou zákazníky pivnice X, bez podkladu v provedeném dokazování, čímž došlo k zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále čl. 6 a čl. 13 Úmluvy, a rovněž došlo k zásahu do práva spočívajícímu v zákazu libovůle při uplatňování veřejné moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka dále namítá, že umístění větší zatravněné plochy je takové, že provoz pivnice X její využití ostatními návštěvníky parku vylučuje. Naopak tato zatravněná plocha je nezbytná k fungování venkovního posezení v rámci pivnice X.
5. Stěžovatelka dále namítá, že pro ni bylo překvapivé, že obvodní soud ve svém rozsudku vycházel z nájemní smlouvy z roku 2000, a to zejména za situace, kdy následně byla uzavřena nájemní smlouva v roce 2004. V situaci, kdy v řízení vyšlo najevo, že hlavní linie odůvodnění rozsudku obvodního soudu se opírá o důkaz, který byl pravděpodobně pozměněn (a jde tedy o falzum), bylo vzhledem ke skutkové složitosti a komplexnosti dané věci vhodné, aby městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Skutečnost, že městský soud v odvolacím řízení nevzal v úvahu, že hlavní důkaz, na kterém je založen rozsudek obvodního soudu, je falzum, je dalším nepřiměřeně překvapivým okamžikem v celém řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tedy bagatelní částky, jako je tomu právě v nyní posuzované věci, představuje-li ji peněžní částka jistiny v celkové výši 17 958, 67 Kč.
9. Ústavní soud především poukazuje na to, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, lze považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí, mezi které se řadí nejen věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání [§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], resp. ani dovolání [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
10. V nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce. I když právní úprava řízení před Ústavním soudem ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O uvedený případ však v posuzované věci nejde.
11. Stěžovatelka namítá porušení svých procesních základních práv podle čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny. Tato práva však nejsou právy samoúčelnými, jejich uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě ochrana vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu.
12. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.
13. V nyní posuzované věci městský soud shodně s obvodním soudem dovodily, že užívání sporných zatravněných ploch, stejně jako např. parkových cest na konzumaci občerstvení ze stánku vedlejšího účastníka vázáno není a že vedlejší účastník menší zatravněnou plochu neužíval. Dále soudy shodně dospěly k závěru, že přístřešek o výměře 9,5 m2 byl postaven na ploše terasy, je tedy její součástí, a výměra přístřešku tak již byla zahrnuta v ploše terasy. Z uvedeného dovodily, že vedlejší účastník v rozhodném období od 26. 8. 2017 do 22. 8. 2018 užíval pouze 365,3 m2 pozemků; z těchto hledisek není podstatné, zda kopie nájemní smlouvy předložená vedlejším účastníkem byla či nebyla falzifikátem. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout. Ústavní soud konstatuje, že obvodní soud i městský soud se předmětnou věcí řádně zabývaly a jejich postup byl řádně odůvodněn. Argumentaci obecných soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými.
14. Jak plyne ze shora uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
15. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Skutečnost, že po posouzení věci dospěly obecné soudy k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže být samo o sobě důvodem ústavní stížnosti, neboť právo na soudní ochranu nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu