ECLI:CZ:US:2023:1.US.2505.22.1
sp. zn. I. ÚS 2505/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Liboslava Bezvody a Moniky Bezvodové, obou zastoupených Mgr. Matoušem Vrběckým, advokátem, sídlem Tomášská 25/6, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2022 č. j. 22 Cdo 778/2022-863, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2021 č. j. 28 Co 152/2021-825 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. března 2021 č. j. 20 C 257/2016-721, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Zemědělského družstva Mečeříž, sídlem Mečeříž 41, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemkům v k. ú. Košátky p. č. X1 - orná půda, p. č. X2 - trvalý travní porost, p. č. X3 - orná půda, p. č. X4 - orná půda, p. č. X5 - orná půda, p. č. X6 - orná půda, p. č. X7 - orná půda, p. č. X8 - orná půda, p. č. X58 - orná půda, p. č. X54 - orná půda, p. č. X9 - orná půda, p. č. X10 - orná půda, p. č. X11 - orná půda, p. č. X12 - orná půda, p. č. X13 - orná půda, p. č. X14 - orná půda, p. č. X62 - orná půda, p. č. X15 - orná půda, p. č. X16 - orná půda, p. č. X17 - orná půda, p. č. X55 - orná půda, p. č. X56 - orná půda, p. č. X58 - orná půda, p. č. X18 - orná půda, p. č. X19 - orná půda, p. č. X20 - ostatní plocha, p. č. X21 - ostatní plocha, p. č. X22 - ostatní plocha, v k. ú. Dolní Slivno p. č. X23, X24, X25, X26, X27, X28, X29, X30, X31, X32, X33, X34, X35, vše orná půda, a v k. ú. Horní Slivno p. č. X36, X37, X38, X39, X40, X41, X42, X43, X44, X45, X46, X47, X48, X49, X50, X51, X52, X53, vše orná půda (výrok I.). Do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka jako žalobce přikázal pozemky v k. ú. Košátky p. č. X7, X20, X3, X4, X5, X7, X16, X8, X54, X22, X9, X6 a část původního pozemku p. č. X10 - podle nového stavu pod stávajícím p. č. X10 o výměře 155 992 m2 podle geometrického plánu č. 331-7/2020, vyhotoveného Ing. Jaroslavem Rydlem a ověřeného dne 25. 11. 2020 pod č. 320/2020, který je nedílnou součástí rozsudku, v k. ú. Horní Slivno p. č. X36, X37, X38, X40, X41, X42, X44, X43, X47, X45, X46 a část původního pozemku p. č. X48 - podle nového stavu pod stávajícím p. č. X48 o výměře 81 936 m2 podle geometrického plánu č. 265-7/2020, vyhotoveného Ing. Jaroslavem Rydlem a ověřeného dne 23. 11. 2020 pod č. 319/2020, který je nedílnou součástí rozsudku, v k. ú. Dolní Slivno p. č. X29, X44 a X35 (výrok II.). Do společného jmění manželů - stěžovatelů jako žalovaných přikázal pozemky v k. ú. Košátky p. č. X11, X1, X12, X14, X62, X15, X13, X17, X55, X57, X56, X21, X58, X19, X18 a část původního pozemku p. č. X10 - podle nového stavu jako p. č. X59 o výměře 128 159 m2 podle geometrického plánu č. 331-7/2020, vyhotoveného Ing. Jaroslavem Rydlem a ověřeného dne 25. 11. 2020 pod č. 320/2020, který je nedílnou součástí rozsudku, v k. ú. Horní Slivno p. č. X39, X51, X50, X49, X53, X52 a část původního pozemku p. č. X48 - podle nového stavu jako p. č. X60 o výměře 30 590 m2 podle geometrického plánu č. 265-7/2020, vyhotoveného Ing. Jaroslavem Rydlem a ověřeného dne 23. 11. 2020 pod č. 319/2020, který je nedílnou součástí rozsudku, v k. ú. Dolní Slivno p. č. X23, X30, X31, X32, X33, X31, X24, X25, X27 a X26 (výrok III.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na vyplacení vypořádacího podílu vůči sobě navzájem (výrok IV.). Výroky V. - VII. rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud podle §1140, §1142 odst. 2, §1143, §1144 a §1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), zrušil spoluvlastnictví účastníků, když neshledal žádnou překážku podle §1140 občanského zákoníku, bránící zrušení spoluvlastnictví. Zástavní právo zatěžující spoluvlastnický podíl vedlejšího účastníka již neexistuje a samo o sobě není překážkou zrušení spoluvlastnictví. Protože všichni účastníci měli zájem o pozemky, vedlejší účastník o některé, stěžovatelé o všechny, upřednostnil okresní soud u většiny pozemků jejich přikázání do výlučného vlastnictví některého z účastníků (vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu, např. z rozhodnutí ze dne 6. 12. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2631/2005), neboť jde o pozemky stejného účelového využití. Pozemky přikázal do vlastnictví vedlejšího účastníka a stěžovatelů podle závěrů znaleckého posudku Ing. Rydla. Rozdělil mezi účastníky geometrickým plánem jen dva pozemky, p. č. X10 v k. ú. Košátky a p. č. X48 v k. ú. Horní Slivno. Tímto postupem vznikly ucelené bloky, které jsou nadále zemědělsky obdělávatelné. Takové vypořádání považoval okresní soud za spravedlivé uspořádání vztahu mezi účastníky, kteří se shodně zabývají zemědělskou činností, k níž jim mají pozemky sloužit. Současně tím bylo dosaženo toho, že není třeba finanční kompenzace, neboť pozemky, které účastníci získávají, svou hodnotou reflektují výši spoluvlastnických podílů.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu. Jde-li o způsob vypořádání zrušeného spoluvlastnictví, vycházel krajský soud, stejně jako okresní soud, z §1147 občanského zákoníku, který upřednostňuje vypořádání zrušeného spoluvlastnictví rozdělením společné věci, je-li to dobře možné. Podmínka dobře možného rozdělení věci není naplněna jen faktickou možností a technickou proveditelností, ale i funkčním opodstatněním rozdělení. Krajský soud se ztotožnil i s dalším právním posouzením okresního soudu, který reálně rozdělil jen dva pozemky za použití geometrického plánu, a to pozemek p. č. X48 v k. ú. Horní Slivno a pozemek p. č. X61 v k. ú. Košátky. Ostatní pozemky přikázal spoluvlastníkům (vedlejšímu účastníkovi nebo stěžovatelům jako manželům do společného jmění), což ve své podstatě není reálné rozdělení. Nicméně judikatura, na kterou odkázal i okresní soud, takový postup umožňuje. Krajský soud konstatoval, že účastníci předně o takový způsob vypořádání měli zájem, když požadovali přikázání pozemků tak, aby tvořily větší půdní celky a byly snadněji zemědělsky obhospodařovatelné a účastníci se tak mohli nadále jejich obhospodařováním věnovat své podnikatelské činnosti. Současně jde o pozemky zemědělské, které jsou druhově shodné. Stěžovatelé měli přitom zájem o přikázání všech pozemků do svého výlučného vlastnictví, vedlejší účastník po změně procesního stanoviska těch pozemků, které na něho připadly podle znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Rydlem. Rozdělení pozemků mezi účastníky považoval krajský soud, stejně jako okresní soud, za spravedlivý způsob vypořádání spoluvlastnického vztahu účastníků, a to i s přihlédnutím k tomu, že se každé ze stran sporu dostává pozemků v hodnotě, která odpovídá velikosti jejich spoluvlastnických podílů, a v podstatě i výměra pozemků, které se dostanou každé ze stran sporu, odpovídá velikosti jejich spoluvlastnických podílů (rozdíl je cca 1 000 m2 ve prospěch stěžovatelů). Rozdělení jednotlivých pozemků mezi účastníky do jisté míry zohledňuje i jejich požadavky.
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud poukázal na to, že krajský soud přihlédl jak ke kritériu velikosti spoluvlastnických podílů (vedlejší účastník s podílem 29/60, stěžovatel s podílem 16/60 a stěžovatelka s podílem 15/60), tak ke kritériu účelného využití věci (pozemky slouží zemědělské výrobě a všichni účastníci v tomto oboru podnikají) a rozdělil pozemky tak, aby tvořily větší půdní celky a byly snadněji zemědělsky obhospodařovatelné, přitom se každé ze stran dostalo pozemků v hodnotě odpovídající velikosti jejich spoluvlastnických podílů a rovněž výměra pozemků odpovídá velikosti jejich spoluvlastnických podílů (rozdíl je cca 1 000 m2 ve prospěch stěžovatelů). Nejvyšší soud nepovažoval úvahu krajského soudu za zjevně nepřiměřenou. Rozdělení pozemků lze považovat za hospodářsky účelné a v řízení ani nevyplynulo, že by byl některý ze spoluvlastníků vypořádáním vážně poškozen. Kromě kritéria velikosti spoluvlastnických podílů a účelného využití věci zohlednil krajský soud také obecný požadavek na zachování užívacího práva k pozemkům, což je v daném případě splněno tím, že pozemky byly přikázány, a současně respektoval další obecně přijímaný požadavek na minimalizaci přiměřené náhrady, je-li předmětem vypořádání více společných věcí.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy se v předmětné věci odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to především v otázce závaznosti pořadí postupů vypořádání podílového spoluvlastnictví podle §1144 a §1147 občanského zákoníku a v otázce reálné dělitelnosti pozemků, neboť reálné dělení pozemků je primární způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví. K reálnému dělení pozemků se nepřistupuje pouze tehdy, vypořádává-li se podílové spoluvlastnictví k souboru na sebe navazujících pozemků. Soudy však tento závěr vztáhly i na pozemky, které na sebe nenavazují a netvoří tak žádný soubor, v čemž stěžovatelé spatřují pochybení, neboť tento postup je dle jejich názoru a dle ustálené soudní rozhodovací praxe nesprávný. Podle soudní rozhodovací praxe týkající se vypořádání podílového spoluvlastnictví platí, že zatímco dohodou mohou spoluvlastnictví spoluvlastníci zrušit a vypořádat kterýmkoli ze způsobů uvedených v §1141, §1143 až 1147 občanského zákoníku, soudu je uložena povinnost primárně vypořádat zrušené spoluvlastnictví reálným rozdělením věci.
6. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy přistoupily v případě všech pozemků, které byly předmětem návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, k jejich přikázání vedlejšímu účastníkovi či stěžovatelům s tím, že k reálnému rozdělení došlo jen v případě pozemků p. č. X10 v k. ú. Košátky a p. č. X48 v k. ú. Horní Slivno. Soudy tento postup s ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu mohly využít, avšak jen jde-li o soubory na sebe navazujících nemovitých věcí. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu totiž aprobuje přikázání věcí do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků právě v případě souborů na sebe navazujících nemovitých věcí. Jelikož toto přikázání bylo provedeno i ve vztahu k pozemkům p. č. X40, X41, X36, X37, X38, vše v k. ú. Horní Slivno, pozemkům p. č. X7, X16, X8 v k. ú. Košátky, a pozemkům p. č. X23 a p. č. X29 v k. ú. Dolní Slivno, které na jiné pozemky (ani jiné nemovité věci) tvořící předmět daného řízení nenavazují a netvoří tak žádný soubor na sebe navazujících nemovitých věcí.
7. Stěžovatelé poukazují na to, že obecné soudy mohly co do otázky reálné dělitelnosti vyjít ze znaleckého posudku č. 238 - 7/2020 vypracovaného dne 9. 12. 2020 znalcem Ing. Jaroslavem Rydlem, který se v posudku jasně vyjádřil k reálné dělitelnosti některých z výše specifikovaných pozemků. Soudy tak nerespektovaly závazné pořadí, v němž mohou být jednotlivé způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví využity. Odchýlením se od zákonného postupu stěžovatelé byli zbaveni svého vlastnického práva ke spoluvlastnickým podílům na pozemcích, které reálně bylo možné rozdělit, a to aniž by tyto pozemky tvořily soubor na sebe navazujících pozemků.
8. Stěžovatelé poukazují na to, že obecné soudy sice zohlednily velikost spoluvlastnických podílů, nevěnovaly se však otázce účelného využití věci. Neposouzení účelného využití věci jako jednoho ze dvou hlavních kritérií vypořádání podílového spoluvlastnictví k souboru vzájemně souvisejících pozemků mělo přitom významný vliv na rozhodnutí soudů v dané věci, když soudy nebraly v úvahu zajištění řádného přístupu k pozemku p. č. X18 v k. ú. Košátky a k pozemkům p. č. X27 a p. č. X26 v k. ú. Dolní Slivno, které byly přikázány do vlastnictví stěžovatelů, a kritérium dosavadního užívání pozemků, tedy otázku, který z účastníků řízení na pozemcích podnikal, udržoval je, opravoval, případně do nich investoval a je schopen se o jejich údržbu nadále starat. Soudy se v dané věci dále nezabývaly otázkou podstatného snížení hodnoty pozemků přikázaných do vlastnictví stěžovatelů.
9. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy zrušily podílové spoluvlastnictví účastníků řízení, aniž vzaly v úvahu všechna relevantní kritéria a zároveň aniž by logicky odůvodnily, proč případně daná kritéria nebyla vzata do úvahy. V souladu se zákonem stanoveným postupem tedy postupováno nebylo.
10. Stěžovatelé dále namítají, že Nejvyšší soud zasáhl do jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že vyhodnotil jejich dovolání jako nepřípustné. Podle stěžovatelů důvod přípustnosti dovolání byl v daném případě naplněn, neboť krajský soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil, když nepřihlížel k výše specifikovaným kritériím. Nejvyšší soud tak odmítnutím dovolání odepřel stěžovatelům přístup k Nejvyššímu soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Jak plyne ze shora uvedeného, stěžovatelé svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatelů s názorem obecných soudů. Posuzovaná ústavní stížnost tak postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr.
15. V předmětné věci obecné soudy při vypořádání spoluvlastnictví stěžovatelů a vedlejšího účastníka postupovaly tak, aby rozdělení pozemků bylo spravedlivým uspořádáním vztahu mezi účastníky, aby bylo hospodářsky účelné a aby nebyl některý ze spoluvlastníků vypořádáním vážně poškozen. Kromě kritéria velikosti spoluvlastnických podílů a účelného využití věci soudy zohlednily rovněž požadavek na zachování užívacího práva k pozemkům. Současně respektovaly požadavek na minimalizaci přiměřené náhrady. Každá ze stran sporu dostala pozemky v hodnotě, která odpovídá velikosti jejich spoluvlastnických podílů, a v podstatě i výměra pozemků, které dostala každá ze stran sporu, odpovídá velikosti jejich spoluvlastnických podílů. Rozdělení jednotlivých pozemků mezi účastníky do jisté míry zohledňuje i jejich požadavky.
16. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že s přihlédnutím k velkému množství zemědělských pozemků i k velikosti spoluvlastnických podílů, jakož i k rozložení pozemků, by jistě bylo možné zvolit i jiné varianty rozdělení pozemků mezi účastníky, nicméně tu, kterou pro vypořádání spoluvlastnictví účastníků zvolil okresní soud, považoval krajský soud ze stejných důvodů jako okresní soud za odpovídající spravedlivému vypořádání mezi účastníky.
17. Rovněž Nejvyšší soud konstatoval, že i když bylo možné uvažovat o různých variantách přikázání pozemků spoluvlastníkům, výběr jedné z možných variant nezakládá bez dalšího nesprávné právní posouzení věci jen proto, že by bylo možné uvažovat i o variantě jiné, kterou by též bylo možné odůvodnit. Nejvyšší soud výstižně poukázal na to, že ve vztahu k úvaze o možnosti výběru různých variant vypořádání spoluvlastnictví v usnesení ze dne 11. 11. 2020 sp. zn. 22 Cdo 2688/2020 uvedl, že "učinit tuto úvahu a promítnout ji do svého rozhodnutí je právě výsadou nalézacích soudů, kterou dovolací soud respektuje a zasahuje do ní pouze v odůvodněných a výjimečných případech souhrnně označovaných jako úvahy zjevně nepřiměřené, tj. takové, které v dané konkrétní věci bez dalšího nemohou obstát. Kdy se o případy zjevné nepřiměřenosti jedná, je pak posouzeno dovolacím soudem v konkrétním individuálním případě".
18. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při určení, kterému spoluvlastníkovi má být určitý pozemek přikázán, vyšly z řádně provedeného dokazování a dostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Zohlednily přitom ustálený právní názor Nejvyššího soudu, podle kterého v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu; rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení je možné zpochybnit jen v případě, jsou-li zjevně nepřiměřené (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 a ze dne 4. 5. 201 sp. zn. 22 Cdo 2769/2008 ad.), což není případ nyní posuzované věci. Obecné soudy při rozhodování současně vzaly do úvahy i jiné okolnosti a kritéria, jimiž stěžovatelé v řízení argumentovali.
19. Namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti, že soudy v dané věci tak nevzaly v úvahu zajištění řádného přístupu k pozemkům p. č. X18 v k. ú. Košátky a k pozemkům p. č. X27 a p. č. X26 v k. ú. Dolní Slivno, které byly přikázány do jejich vlastnictví, jakož i kritérium dosavadního užívání pozemků, poukazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, ze kterého vyplývá, že stěžovatelé zčásti měnili své požadavky na to, jaké pozemky by chtěli přikázat, a totéž činili i v průběhu odvolacího řízení. Po přednesu závěrečných návrhů, v podání ze dne 11. 10. 2021, nově navrhli, aby pozemky p. č. X27 a p. č. X26 v k. ú. Dolní Slivno byly přikázány vedlejšímu účastníkovi, přestože v odvolání i v dalším podání ze dne 6. 10. 2021 uvedli, že proti přikázání pozemků jednotlivým spoluvlastníkům v k. ú. Dolní Slivno nemají námitek. Krajský soud tak shledal obtížným vyhovět stěžovatelům, měnili-li v průběhu řízení, a to i během velmi krátké doby, svá stanoviska o tom, které pozemky by měly být přikázány jim a které vedlejšímu účastníkovi.
20. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Napadená rozhodnutí jsou řádně a přesvědčivě odůvodněná, jsou logická a srozumitelná, zřetelně z nich vyplývá, proč bylo rozhodnuto shora uvedeným způsobem. Ústavní soud napadená rozhodnutí nepovažuje za projev nepřípustné svévole ve shora naznačeném smyslu, ale naopak za výraz nezávislého soudního rozhodování, do jehož výkonu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
21. Ústavní soud dodává, že řešení obdobných případů přijatelné pro obě strany závisí především na dohodě účastníků sporu. Soudní orgány mohou svým rozhodnutím stěží nastolit stav, jenž by vyhovoval oběma stranám. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že soudy vyvinuly maximální úsilí o spravedlivé vyřešení věci.
22. Ústavní soud shledal, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny. Proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
23. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí proto nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu