ECLI:CZ:US:2023:1.US.2582.23.1
sp. zn. I. ÚS 2582/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele D. P. N., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2023 č. j. 30 Cdo 1904/2023-619, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2023 č. j. 12 Co 387/2019-583 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. září 2019 č. j. 4 C 156/2012-322, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1922 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhal vůči vedlejší účastnici přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 462 750 Kč s příslušenstvím. Požadovaná částka se skládala z částky ve výši 191 250 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 3/2010 a částky ve výši 271 500 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným výkonem vazby, do níž byl vzat v tomto řízení. V průběhu řízení stěžovatel rozšířil žalobu o nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení (až do konečného rozhodnutí ve věci), když se původně domáhal zaplacení částky 120 000 Kč, kterou následně rozšířil na částku 320 000 Kč. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, ze kterého citoval pasáž o možnosti navýšit z takového důvodu původně požadované zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení.
3. V záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byla žaloba stěžovatele o zaplacení nemajetkové újmy v celkové výši 462 750 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok I.), dále byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 120 000 Kč jako zadostiučinění za délku řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 4 C 156/2012 (výrok II.), přičemž bylo současně konstatováno, že délkou řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 4 C 156/2012 byla porušena stěžovatelova základní práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok III.), a bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele nejprve rozsudkem ze dne 26. 5. 2020 č. j. 12 Co 387/2019-417 rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K dovolání stěžovatele jej však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2021 č. j. 30 Cdo 2948/2020-453 v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí žaloby co do částky 120 000 Kč, ve výroku III. o poskytnutí konstatování porušení práva a dále v souvisejících nákladových výrocích zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení; ve zbytku pak dovolání odmítl. Na to městský soud rozsudkem ze dne 12. 10. 2021 č. j. 12 Co 387/2019-491 rozsudek obvodního soudu v Nejvyšším soudem zrušeném rozsahu opět potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K opětovnému dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2022 č. j. 30 Cdo 497/2022-531 rozsudek městského soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát městského soudu. Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil ve výrocích II. a III. tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli 91 452 Kč s příslušenstvím, přičemž ve zbytku byla žaloba zamítnuta (výrok I.), a dále vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 44 436,50 Kč (výrok II.).
5. Městský soud ve svém posledně zmíněném rozhodnutí uzavřel, že předmětem řízení zůstal pouze nárok týkající se nepřiměřené délky kompenzačního řízení, neboť nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení byl již pravomocně vypořádán dne 18. 11. 2021, kdy bylo stěžovateli doručeno usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1538/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) o odmítnutí jeho ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021 č. j. 30 Cdo 2948/2020-453, kterým bylo dovolání ohledně tohoto nároku odmítnuto. Městský soud shledal, že řízení o nároku týkajícího se nepřiměřené délky kompenzačního řízení probíhalo od 25. 7. 2012 do 18. 11. 2021, základní částka byla tudíž vypočtena na 124 708 Kč. Takto vypočtenou základní částku odvolací soud snížil o 25 %, neboť k námitce vedlejší účastnice dospěl k závěru, že v období od 25. 7. 2012 do 24. 3. 2018 mělo řízení pro stěžovatele snížený význam, poněvadž svým chováním prokázal nezájem o probíhající řízení v tom smyslu, aby bylo skončeno v přiměřené době (uplatnil nárok až po šesti letech, neuplatnil ho u organizační složky státu, což učinil až v roce 2022, vznesl námitku podjatosti soudců, ačkoliv složení senátu žalobce znal a mohl tak uplatnit nárok samostatnou žalobou). Za tento časový úsek, za který by stěžovateli příslušelo 83 139 Kč, tedy městský soud stěžovateli přiznal pouze částku 62 354 Kč. Celkový zbývající nárok ve výši 41 569 Kč snížil o 30 % a přiznal stěžovateli jen částku 29 098 Kč, a to z důvodu podávání námitek podjatosti a neplnění poplatkové povinnosti.
6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl. Po posouzení věci se neztotožnil s názorem městského soudu, že celková částka 320 000 Kč s příslušenstvím představuje samostatný nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení. Jde podle něj o navýšení původně žalovaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, které stěžovatel požaduje navýšit z důvodu, že mu toto zadostiučinění nebylo poskytnuto včas, přičemž tuto další změnu žaloby připustil městský soud usnesením ze dne 22. 2. 2023 č. j. 12 Co 387/2019-569, doplněným usnesením ze dne 2. 3. 2023 č. j. 12 Co 387/2019-575. Rovněž Nejvyšší soud konstatoval k otázce hodnocení přiměřenosti délky probíhajícího kompenzačního řízení, že městský soud nerespektoval judikaturní závěry ohledně počátku i konce kompenzačního řízení a nezabýval se ani tím, z jakého důvodu došlo k opakovanému rušení rozsudků soudů nižších stupňů, o jak závažná procesní pochybení šlo a jakou měrou se v poměru k ostatním posuzovaným kritériím tato pochybení podílela na celkové délce kompenzačního řízení. Právní posouzení kritéria délky kompenzačního řízení proto Nejvyšší soud považoval za nesprávné, stejně tak jako posouzení kritéria jednání stěžovatele, neboť z učiněných skutkových zjištění nevyplynulo, že by stěžovatel jednal ryze obstrukčně.
7. I přes shora uvedené nedostatky rozsudku městského soudu Nejvyšší soud nepřistoupil ke zrušení tohoto rozhodnutí z toho důvodu, že předmětem daného řízení nebyly dva samostatné nároky na zadostiučinění za nepřiměřenou délku dvou řízení (trestního řízení a kompenzačního řízení), ale pouze jeden nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, který stěžovatel navýšil, protože mu požadované zadostiučinění nebylo poskytnuto včas. Nejvyšší soud proto uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že posuzované trestní řízení nebylo shledáno nepřiměřeně dlouhým, nebyl dán žádný nárok, který by mohl být dále navyšován, neboť takový nárok stěžovateli vůbec nevznikl, a to bez ohledu na případnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12.2022 sp. zn. 30 Cdo 3324/2022).
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nerespektoval své závěry vyslovené ve shora citovaném rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, podle kterého, je-li délka odškodňovacího řízení nepřiměřená, má být zadostiučinění za nemajetkovou újmu z tohoto důvodu navýšeno. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se povinnosti soudů zohlednit dosavadní relevantní judikaturu. Má za to, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je projevem denegatio iustitiae. Doslovně cituje body 43, 44, 51, 53 a 56, které označuje bez bližšího odůvodnění za vadné, a dále opakovaně zdůrazňuje, že řízení, které trvá déle jak jedenáct a půl roku a které má být kompenzováno, není stále ukončeno. Poukazuje na údajnou odtrženost napadeného rozsudku Nejvyššího soudu od dosavadní judikatury. Je přesvědčen, že i na poškozené státem by se měla uplatnit valorizace jejich nároků. Pro demonstraci podrobně popisuje, jak rostl průměrný plat soudců od roku 2009 do roku 2023. Nejvyšší soud podle něj opovrhuje osobami poškozených státem, proto nelze hovořit o rovnosti zbraní a nezávislosti soudů při rozhodování o nárocích poškozených. Odkazuje na články, ze kterých podle jeho mínění plyne, že justice "bojuje o své platy" se stejnou argumentací, jako on uplatňuje u svého nároku na náhradu škody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Jsou-li ústavní stížností napadány výrok II. a III. rozsudku obvodního soudu, které napadeným rozsudkem změnil městský soud, tak k rozhodování o ústavnosti těchto výroků není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co bylo změněno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
13. Byť se městský soud dopustil pochybení, a to zejména ohledně posouzení délky probíhajícího kompenzačního řízení a jednání stěžovatele, která podrobně specifikuje v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud (sub bod 6), rozhodná je z hlediska posuzované věci skutečnost, že předmětem daného řízení nebyly dva samostatné nároky na zadostiučinění za nepřiměřenou délku dvou řízení, a to trestního řízení a kompenzačního řízení, ale (kromě již vypořádaného nároku na odškodnění za vykonanou vazbu) pouze jeden nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, jednoznačně plyne, že žalobce může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzačním řízení, kdy v takovém případě není vyloučeno, aby poškozený svůj nárok uplatnil v průběhu odvolacího řízení a aby o tomto nároku rozhodl odvolací soud. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud zdůraznil, že je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně.
14. V dané souvislosti Nejvyšší soud poukázal také na závěry svého rozsudku ze dne 27. 12. 2022 sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, podle kterých soudy vždy posuzují toliko to, zda navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, nikoliv to, zda a jak odškodnit nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení. Bylo-li poškozenému přiznáno přiměřené (adekvátní) zadostiučinění za posuzované řízení již v průběhu ještě neukončeného kompenzačního řízení, a to v přiměřené době, pak již není důvod pro jeho další navyšování, i když je kompenzační řízení i nadále vedeno.
15. Na základě shora uvedených skutečností nelze nic namítat proti závěru Nejvyššího soudu, že s ohledem na skutečnost, že posuzované trestní řízení nebylo rozhodujícími soudy shledáno nepřiměřeně dlouhým, není v posuzovaném případě žádný nárok, který by mohl být dále navyšován, neboť takový nárok stěžovateli vůbec nevznikl. Stěžovateli tak nárok na navýšení (nenáležejícího) zadostiučinění za posuzované trestní řízení nenáleží, a to bez ohledu na případnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení. Jak správně uvedl Nejvyšší soud, zrušením napadeného rozhodnutí a řádným posouzením přiměřenosti délky kompenzačního řízení by proto nebylo možno dosáhnout pro stěžovatele příznivějšího výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. 30 Cdo 5752/2016). Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a Ústavní soud v jeho postupu nespatřuje žádné znaky neústavního pochybení. Námitky stěžovatele ohledně růstu průměrných platů soudců se míjejí s důvody napadených rozhodnutí obecných soudů.
16. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (sub 9), a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu