ECLI:CZ:US:2023:1.US.2589.22.1
sp. zn. I. ÚS 2589/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Michala Šandary, zastoupeného Mgr. Radkou Prokopcovou, advokátkou se sídlem Bezděkovská 53, Strakonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022 č. j. 33 Cdo 183/2022-452 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021 č. j. 30 Co 41/2021-419, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý (řádný) proces a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 269 857,- Kč z titulu slevy z ceny díla, jehož předmětem bylo zateplení fasády rozestavěného domu stěžovatele jako žalobce, které žalovaný EKOSTAV Novotný s. r. o. (dále jen "žalovaný") provedl vadně.
II
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že v září 2013 uzavřeli účastníci - stěžovatel a jednatel žalovaného, ústní smlouvu o dílo, kterou se žalovaný zavázal provést pro stěžovatele zateplení fasády jeho rozestavěného rodinného domu za cenu díla 230 000,- Kč. Dílo provedl žalovaný koncem roku 2013, přičemž stěžovatel průběžně hradil cenu díla až do částky 237 980,- Kč. Z důvodu nedodržení montážního návodu pro použitý zateplovací systém byly podle posudku znalce Ing. Luboše Betáka zjištěny na fasádě předmětného domu znatelné trhliny a praskliny, a to v míře větší než obvyklé. Zjištěná vada je podle znalce odstranitelná, přičemž cenu opravy znalec vyčíslil na částku 269 857,- Kč, vč. DPH. Zjištěné vady stěžovatel u žalovaného reklamoval v září 2015. Žalovaný však vady díla neodstranil ani stěžovateli neposkytl žádnou finanční náhradu. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") předmětnou věc posoudil podle ust. §631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obč. zák.") a §19 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, s tím, že po marném uplynutí lhůty k vyřízení reklamace měl stěžovatel stejná práva, jakoby se jednalo o neodstranitelnou vadu díla, tj. včetně slevy z ceny díla. Obvodní soud žalobě vyhověl (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu o zaplacení částky 117 857,- Kč zamítl, ve zbývajících 92 000,- Kč ho potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až VI.). Konstatoval, že nesouhlasí s postupem obvodního soudu při stanovení přiměřené slevy z ceny díla, neboť jím určená sleva je vyšší, než cena díla, přičemž její stanovení neodlišuje slevu z ceny díla od náhrady škody. Při stanovení přiměřené slevy přihlédl městský soud k povaze a rozsahu vad, ke sjednané ceně díla, k dalšímu možnému způsobu a rozsahu užívání věci a ke snížení funkčních vlastností díla a jeho estetické hodnoty. Zdůraznil, že právní úprava objednateli nezakládá nárok na náhradu nákladů na odstranění vad, neboť nelze ztotožnit odpovědnost za vady díla s odpovědností za škodu (§420 a násl. obč. zák.), když nárok na náhradu škody stěžovatel žalobou vůbec neuplatňoval.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl zčásti podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jako objektivně nepřípustné, pokud brojilo i proti nákladovým výrokům městského soudu, a zčásti podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř., pokud dovolání směřovalo proti té části rozsudku městského soudu, kterým bylo stěžovateli vyhověno. Ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl pro nepřípustnost podle ust. §243c odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud připomněl, že by byl oprávněn řešit otázku přiměřenosti slevy z ceny díla jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů o této otázce v nalézacím řízení, což však není tento případ.
III
Stěžovatel po zevrubné rekapitulaci průběhu řízení argumentuje námitkami, které předestřel Nejvyššímu soudu již v rámci dovolání a se kterými se dovolací soud podrobně vypořádal v odmítavém usnesení. Za porušení práva ve smyslu čl. 36 Listiny považuje rozsah provedeného dokazování ze strany městského soudu, který se odchýlil od znění ust. §213 odst. 4 o. s. ř. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na zpochybnění odborných závěrů obsažených ve znaleckém posudku Ing. Betáka městským soudem, které se mimo jiné projevilo v zadání vypracování doplňku zmíněného znaleckého posudku a následném výslechu znalce v průběhu odvolacího řízení, aniž byl pro takový postup městského soudu jakýkoli objektivní důvod. Stěžovatel tvrdí, že městský soud provedl výklad ust. §213 odst. 4 věty za středníkem o. s. ř. natolik extenzivním způsobem proto, aby sám mohl zvážit, zda a v jakém rozsahu, případně za jakých podmínek doplní dokazování. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatele nedostatečné a nepřezkoumatelné, což odporuje závěrům uvedeným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2957/20 a v konečném důsledku je výrazem libovůle v rozhodování civilních soudů. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, resp. jejich hodnocení je pak porušením práva na spravedlivý (řádný) proces. Prováděním rozsáhlého dokazování v odvolacím řízení městský soud porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení a možnost účastníků podat řádný opravný prostředek.
Stěžovatel tvrdí, že sleva z ceny díla by měla odpovídat částce, za kterou lze uvést předmět plnění do stavu, který měl mít podle podmínek sjednané smlouvy. Oba civilní soudy stěžovatele nepoučily, že jím tvrzené skutečnosti a předkládané důkazy nejsou dostatečné k prokázání žalovaného nároku, v čemž spatřuje stěžovatel rovněž porušení práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Otázka, jestli měl žalovat na zaplacení slevy z ceny díla, či na náhradu škody, není podle mínění stěžovatele podstatná, neboť jde jen o problém právního posouzení žalovaného nároku, který nebyl stěžovatel povinen právně kvalifikovat, když z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel má nárok nejen na slevu z ceny díla, ale rovněž i na náhradu škody. Městský i dovolací soud se tak v napadených rozhodnutích dopustily přepjatého formalismu, pokud při výkladu smyslu a účelu ve věci aplikovaných právních předpisů nedbaly dodržování zásad právního státu. Postup městského soudu stěžovatel označuje za nepředvídatelný za situace, kdy sám provedl výpočet rozsahu (závažnosti) vad v procentech a z této úvahy odvodil rozsah nároku stěžovatele. Stěžovatel v další části odůvodnění ústavní stížnosti argumentuje tvrzením, že ho nikdo nemůže nutit, aby nejprve odstranil vady díla a následně se v dalším soudním řízení domáhal kompenzace vynaložených nákladů.
Závěrem stěžovatel zdůraznil, že svůj nárok opřel o závěry znaleckého posudku znalce Ing. Betáka, jehož věcná zjištění a odborné závěry nebyl městský soud oprávněn přezkoumávat (usnesení sp. zn. II. ÚS 3147/10, I. ÚS 1054/13).
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že zčásti jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a ve zbytku jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Nejprve považuje Ústavní soud za nutné konstatovat, že ačkoli stěžovatel věnoval v ústavní stížnosti značnou pozornost vypracování obsáhlé polemiky k právním závěrům odvolacího i dovolacího soudu, formální stránka věci, tj. správná formulace petitu ústavní stížnosti (který je však pro Ústavní soud závazný) je ve vztahu k výrokům napadených rozhodnutí po právní stránce (i s ohledem k právnímu zastoupení stěžovatele) chybná.
Stěžovatel především, stejně jako v podaném dovolání, nebere v úvahu, že městský soud ve výroku pod bodem I. zčásti (ohledně částky 92 000,- Kč) žalobě stěžovatele vyhověl, přičemž se tato skutečnost nezbytně promítla i do části výroku o odmítnutí dovolání pro jeho subjektivní nepřípustnost [§218 písm. b) o. s. ř.]. Stejně tak stěžovatel při podání dovolání nevzal v potaz znění ust. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., stanovující výjimky z přípustnosti dovolání u nákladových výroků. Ústavní soud při zkoumání předmětné ústavní stížnosti a při vědomí toho, že stěžovatel napadl výše označená rozhodnutí v plném rozsahu, ústavní stížnost napadající část výroku I. rozsudku městského soudu týkající se částky 92 000,- Kč odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným (obdobně srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3026/20), neboť ohledně výše uvedené částky bylo žalobě vyhověno a stěžovateli tak nemohla být způsobena újma na jeho ústavně zaručených právech, a ve zbytku odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.
Podstatou argumentace ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s interpretací v napadených rozhodnutích aplikovaných ustanovení předpisů podústavního práva, rozsah dokazování provedeného městským soudem, z něj vyvozenými skutkovými zjištěními, které se, podle názoru stěžovatele, nesprávným způsobem hodnocení projevily v odlišném právním názoru městského soudu na projednávanou věc.
K problematice možného rozsahu dokazování odvolacím soudem (ve smyslu ust. §213 odst. 4 o. s. ř.) se již dostatečným způsobem, které Ústavní soud zcela akceptuje, vyjádřil dovolací soud v napadeném usnesení, když se současně zabýval i nedodržením zásady dvojinstančnosti řízení a jejího významu ve světle současné judikatury. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy mj. vyplývá, že vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá výlučně do pravomoci obecných soudů (srov. nález sp. zn. II. ÚS 101/95).
Stěžovatel v ústavní stížnosti na straně jedné namítá, že městský soud svým rozsahem dokazování v podstatě nahradil činnost obvodního soudu v procesu zjišťování skutkového stavu projednávané věci zejména tím, že nechal vypracovat doplněk znaleckého posudku Ing. Betáka, z něhož by mohl určit přiměřenou slevu z ceny díla, na straně druhé argumentuje nepředvídatelností a překvapivostí rozhodnutí městského soudu při určení slevy z ceny díla právě v souvislosti s výsledky doplněného dokazování v odvolacím řízení.
Ústavní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že by mu měla být v pravomocně skončeném řízení (současně) přiznána jak náhrada z majetkové újmy spočívající ve vadách provedeného díla, tak i náhrada škody, neboť majetkovou újmu spočívající ve vadném provedení díla lze napravit jen v rámci řízení o odpovědnosti za vady. Náhrady škody se stěžovatel podanou žalobou nedomáhal, netvrdil totiž, že mu z titulu vadného plnění byla způsobena škoda na jeho nemovitosti. Nemohl mu tak být výrokem soudu přiznán nárok z majetkové újmy. K výše uvedenému je třeba připomenout, že stěžovatel v průběhu řízení změnil žalobní návrh tak, že se nadále nedomáhal odstranění (opravy) vad díla, ale slevy z ceny díla ve výši žalované částky jako ceny opravy díla, nikoli však náhrady škody.
Obvodní soud nesprávně vycházel z právního názoru, že sleva z ceny díla odpovídá výši nákladů na opravu zjištěných vad vyčíslených znaleckým posudkem Ing. Betáka, a to navíc v cenách uvedených nikoli ke dni předání díla. Takové rozhodnutí, jak konstatoval i městský soud, vedlo k absurdnímu závěru, jímž byla soudem stěžovateli přiznána "sleva z ceny díla" vyšší, než odpovídala zaplacené ceně díla. Pokud tedy městský soud konstatoval, že při rozhodování o výši přiměřené slevy z ceny provedeného díla nelze její výši ztotožnit s výší nákladů nutných oprav, a to navíc ke dni rozhodování soudu o podané žalobě, není možné tomuto závěru cokoli vytknout. Tvrzení stěžovatele, že cílem a smyslem případné slevy z ceny plnění by měla být plná finanční reparace nákladů na odstranění zjištěných vad provedení díla je zavádějící. Sám si z řady judikatorních kritérií aplikovaných při posuzování výše přiměřené slevy z ceny díla vybral jen jedno z nich - cenu nutných oprav, která však sama o sobě není pro rozhodnutí v této otázce určující. K posouzení všech relevantních skutečností při stanovení přiměřené slevy (v daném případě zejména posouzení rozsahu vad) je třeba odborných znalostí, a proto se městský soud neobešel bez znaleckého posudku, v daném případě doplňku č. 1 ke znaleckému posudku (ve smyslu ust. §127 o. s. ř.) již dříve zpracovaného Ing. Betákem.
Ústavní soud rovněž neakceptuje tvrzení stěžovatele, že zejména městský soud vybočil z role, která mu při hodnocení důkazního prostředku, jakým je doplněk ke znaleckému posudku, náleží. Ve shodě s názorem dovolacího soudu i platnou judikaturou Ústavního soudu (srovnej např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3135/22) Ústavní soud konstatuje, že úkolem obecného soudu při hodnocení odborných závěrů obsažených v doplňku č. 1 jako důkazního prostředku je posoudit, jestli je takový znalecký posudek včetně jeho doplňku dostatečně logický, jestli zohlednil všechna dostupná, pro posouzení věci podstatná východiska atd. Městský soud tedy neposuzoval odborné skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, ale provedl pouhý matematický výpočet přiměřené slevy z ceny díla vzhledem k poměru podílu rozsahu zjištěných vad k provedení celkového rozsahu (plochy) díla na základě odborných zjištění Ing. Betáka.
V souvislosti s návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud ve zbývajícím rozsahu odmítl dovolání stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu jako nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolacímu soudu, resp. městskému soudu stěžovatel vytýká nepředvídatelnost a nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí, aniž bere v úvahu, že oba soudy se touto námitkou v napadených rozhodnutích zabývaly a řádně ji vypořádaly, stejně jako podrobně vyložily, z jakého důvodu jsou právní závěry stěžovatele s ohledem na skutková zjištění nesprávné. Tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud s podrobným odůvodněním odmítl, přičemž Ústavní soud neshledal k důvodům vyloženým v napadeném usnesení žádných výhrad.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu