ECLI:CZ:US:2023:1.US.2609.23.1
sp. zn. I. ÚS 2609/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti evidované církevní právnické osoby Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze, sídlem Hrad III. nádvoří 348/2, Praha 1 - Hradčany, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2023 č. j. 28 Cdo 1714/2023-319 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2022 č. j. 4 Co 398/2021-274, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako oprávněná osoba podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi - dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), ve znění pozdějších předpisů, v roce 2013 vyzvala vedlejšího účastníka k vydání (v napadených rozhodnutích blíže specifikovaných) pozemků na území obce Lešany. Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj, poté k žádosti stěžovatelky rozhodnutím ze dne 23. 6. 2016 č. j. SPU 323340/2016 pozemky nevydal, protože tomu brání podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. záměr vést přes ně stavbu dálnice D3. Stěžovatelka se následně žalobou domáhala nahrazení uvedeného rozhodnutí tak, že se pozemky vydávají.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 6. 2021 č. j. 38 C 197/2016-240 rozhodnutí správního orgánu nahradil podle návrhu stěžovatelky. Podle krajského soudu odpadla překážka vydání pozemku, protože sice podle Zásad územního rozvoje Středočeského kraje z roku 2012 (dále jen "ZÚR 2012") jsou pozemky záměrem dotčeny, avšak podle jejich 2. aktualizace z roku 2018 podle "výkresu veřejně prospěšných staveb a opatření" již pozemky nejsou zasaženy žádným záměrem veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu tak, že se žaloba stěžovatelky zamítá. Podle vrchního soudu překážka vydání pozemků podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. později neodpadla. V době doručení výzvy stěžovatelky vedlejšímu účastníkovi (k okamžiku existence překážky vydání srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. 28 Cdo 164/2020) tehdy platné ZÚR 2012 zamýšlely vést přes pozemky uvedený záměr. K pozdější změně nedošlo, protože 2. aktualizace ZÚR 2012 se netýkala plánované stavby dálnice D3. Výkresy daného dokumentu jsou nadto v příliš obecném měřítku. Vrchní soud se proto obrátil na Krajský úřad Středočeského kraje, který potvrdil, že pozemky jsou i podle nadále platné územně plánovací dokumentace záměrem stavby dálnice dotčeny. Tomu odpovídají i informace z webových stránek Středočeského kraje, jakož i územní plán obce Lešany z roku 2012, který se v roce 2015 měnil tak, aby odpovídal platnému znění ZÚR 2012.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, neboť je neshledal přípustným. Vrchní soud podle Nejvyššího soudu vycházel správně z předpokladu, že je třeba zkoumat podmínky vydání pozemku (zásadně) k okamžiku doručení výzvy povinné osobě (zde vedlejšímu účastníkovi), jakož i správně zkoumal, zda pozdější změny v územně plánovací dokumentaci nelze posoudit jako odpadnutí překážky ve prospěch restituenta (stěžovatelky). K takové situaci zde však nedošlo. Není pochyb, že pozemky byly v roce 2013 dotčeny záměrem stavby dálnice podle ZÚR 2012. Vrchní soud přitom okolnosti pozdějších změn územně plánovací dokumentace náležitě objasnil a jeho závěry ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu odpovídají.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka brojí proti zamítnutí své žaloby. Tvrdí, že vrchní soud věc nesprávně skutkově posoudil, protože vycházel ze sdělení krajského úřadu, který opomíjí, že ZÚR 2012 ve znění změn z roku 2018 obsahují rovněž výkres, ze kterého se podává, že pozemky nejsou dotčeny záměrem stavby dálnice D3. Vrchní soud tak nepřihlédl k dalším relevantním důkazům a nevypořádal se ani s návrhem stěžovatelky vyžádat dotaz na krajský úřad k výkladu daného výkresu. Dále vrchní soud pochybil, vycházel-li z územního plánu obce Lešany z roku 2015. Vycházel totiž ze skutečností, které nastaly až po okamžiku doručení výzvy povinné osobě. Tím se napadený rozsudek ocitá v rozporu s ustáleně judikovanými východisky, že je rozhodný okamžik dřívější.
7. Dále stěžovatelka namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s tím, jaký výkres zásad územního rozvoje má být relevantní z hlediska uplatnění překážky vydání podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. V nyní posuzované věci to totiž mimo jiné plynulo z "výkresu veřejně prospěšných staveb a opatření" a "výkresu ploch a koridorů nadmístního významu". Podle stěžovatelky je třeba vycházet ve shodě s krajským soudem z prvního uvedeného, protože "plochy" a "koridory" mají v územně plánovací dokumentaci pouze procesní význam z hlediska rozdělení kompetencí mezi jednotlivé subjekty podílející se na tvorbě těchto aktů.
8. Obecné soudy dále neposuzovaly územně plánovací dokumentaci podle svého obsahu. Vrchní soud opomněl, že 2. aktualizace ZÚR 2012 z roku 2018 ve skutečnosti změnila rozsah záměru stavby dálnice. Své hodnotící úvahy omezil na informace z webových stránek krajského úřadu. Pochybil konečně Nejvyšší soud, protože napadený rozsudek vrchního soudu akceptoval. Nejvyšší soud totiž v rozporu s pravidly civilního řízení založil své rozhodnutí na svých skutkových zjištěních rozdílných od těch vrchního soudu. Vrchní soud přitom "naznačuje", že nelze vycházet ze zásad územního rozvoje, protože jsou příliš obecné, a vycházel tak z územního plánu z roku 2015. Nejvyšší soud se vyhnul řešení stěžovatelkou nastolených právních otázek, protože podle něj vrchní soud vycházel ze ZÚR 2012, což není pravda.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Výhrady stěžovatelky, jak sama v ústavní stížnosti zdůrazňuje, směřují ve své podstatě proti hodnocení důkazů obecných soudů. Obecně platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Postupuje-li civilní soud podle ustanovení občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" (resp. přehodnocovat) hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení, zda hodnocením důkazů obecné soudy zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů obecný soud učinil, případně nese-li jeho postup rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci [srov. za všechny nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 (N 78/73 SbNU 387); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. V nyní posuzované věci stěžovatelka vytýká vrchnímu soudu, že nezohlednil změny provedené u ZÚR 2012 jejich 2. aktualizací v roce 2018. Podle jednoho z výkresů totiž daný záměr stavby dálnice nezahrnoval pozemky, jejichž vydání stěžovatelka požaduje. Vrchní soud se přitom s tímto tvrzením vypořádal, protože zjistil, že pozdější změny ZÚR 2012 se netýkaly daného záměru. To se podávalo jak z informací uveřejněných krajem, tak z vyjádření krajského úřadu, které si vrchní soud v odvolacím řízení vyžádal. Takový závěr proto exces nepředstavuje. Vrchní soud neopomněl, že obsah ZÚR 2012 po 2. aktualizaci nenabízel jednoznačný výklad, avšak tyto pochybnosti spolehlivě rozptýlil. Není proto rovněž pravdou, že vrchní soud nevycházel ze samotného obsahu ZÚR 2012, protože doplnění dokazování směřovalo právě ke zjištění, co územně plánovací dokumentace obsahuje.
13. Stěžovatelce je sice třeba dále přisvědčit v tom, že vrchní soud vycházel také z územního plánu obce Lešany z roku 2015, tedy územně plánovací dokumentace z pozdější doby, než kdy stěžovatelka doručila vedlejšímu účastníkovi výzvu k vydání pozemků, což podle ustálené rozhodovací praxe představuje rozhodný časový okamžik posuzování dané překážky vydání pozemku v restituci. Avšak kromě toho, že vrchní soud i Nejvyšší soud z této rozhodovací praxe výslovně vychází, není pravdou, že jmenované soudy tato východiska ve svém důsledku nerespektovaly. Je totiž zřejmé, že daný územní plán vychází právě z tehdejšího znění ZÚR 2012. To vrchní soud spolehlivě osvětlil. Jeho posouzení dokumentace bylo komplexní, včetně výkresů, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje (srov. zejména body 14 až 17 odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu). Přitom zdůraznil, že Krajský úřad Středočeského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, dne 2. 3. 2022 sdělil, že předmětné pozemky jsou celou svou plochou dotčeny plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury - dálnice D3 dle schválených a účinných (aktuálních) Zásad územního rozvoje Středočeského kraje. Ke svému sdělení doložil výkres plochy a koridory - ÚZ ZÚR po 2. aktualizaci. Vrchní soud jinak vycházel ze skutkového stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně a lze jen opakovat, že k okamžiku výzvy k vydání předmětných pozemků podané oprávněnou osobou osobě povinné dne 13. 12. 2013 byly aktuální Zásady 2012, podle nichž předmětné pozemky byly dotčeny veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, a to plánovanou dálnicí D3. Zásady územního rozvoje Středočeského kraje byly aktualizovány, poslední účinná je 2. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje (Zásady 2018), aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje se netýkala plánované stavby dálnice D3, jak vyplývá z webových stránek Středočeského kraje (č. l. 180 spisu). Územní plán obce Lešany z r. 2009 neodpovídal Zásadám 2012, a proto byl aktualizován s účinností od 14. 5. 2015. Podle tohoto územního plánu obce Lešany (jeho textové a grafické části) jsou předmětné pozemky dotčeny plánovanou stavbou dálnice D3.
14. Územní plán z roku 2015 tak odráží právě stav, který tu byl v roce 2013, kdy stěžovatelka doručila vedlejšímu účastníkovi danou výzvu. Již z napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy hodnotily překážku podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. k tomuto datu, nikoli datu pozdějšímu. Napadená rozhodnutí jsou v tomto směru srozumitelně a logicky odůvodněna. Je zřejmé, že vrchní soud nehodnotil předpoklady vydání pozemku výhradně podle územního plánu obce Lešany, nýbrž šlo o jeden z uceleného souboru důkazů, které směřovaly k vyjasnění obsahu územně plánovací dokumentace platné v době doručení výzvy vedlejšímu účastníkovi.
15. Není proto konečně pravdou, že Nejvyšší soud založil své rozhodnutí na vlastních skutkových závěrech a hodnocení důkazů rozdílně od vrchního soudu jako soudu odvolacího. Nejvyšší soud v souladu s uvedeným hodnocením Ústavního soudu vyložil závěry vrchního soudu tak, že se zkoumal primárně obsah ZÚR 2012 a jejich pozdější změny (pro účely zjištění, zda záměr vést přes pozemky dálnici později nebyl změněn). Obsah územního plánu obce Lešany pak představoval další skutečnost, ze které se dalo usuzovat, že již v roce 2013 byly pozemky dotčeny daným záměrem. Obecné soudy se proto s námitkami stěžovatelky náležitě vypořádaly. Nezůstalo nic, co by ušlo pozornosti jejich úvah. Jejich hodnocení důkazů není nikterak excesivní; je logické a řádně odůvodněné. Stejně tak obstojí jejich právní hodnocení věci.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu