ECLI:CZ:US:2023:1.US.2636.23.1
sp. zn. I. ÚS 2636/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Fiedora, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. srpna 2023 č. j. 9 C 95/2022-34, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel je vojákem z povolání. Velitel příslušného vojenského útvaru příkazem ze dne 16. 3. 2022 č. j. MO 107594/2022-2427 sp. zn. MO 19336/2022-2427/1 stěžovateli uložil kázeňský trest - důtku - za kázeňský přestupek. Ten spočíval zjednodušeně řečeno v 1) účasti na nepovoleném shromáždění vojáků a 2) zaslání dotazu hlavní hygieničce Ministerstva obrany. Stěžovatel dne 22. 3. 2022 podal proti příkazu odpor a příkaz byl zrušen. Dne 30. 3. 2022 bylo řízení v části týkající se účasti na nepovoleném shromáždění zastaveno. Velitel vojenského útvaru následně znovu stěžovateli uložil důtku rozhodnutím ze dne 6. 4. 2022 v části týkající zaslání dotazu hlavní hygieničce. Poté vojenský útvar rozhodnutím ze dne 21. 4. 2022 k odvolání stěžovatele posledně uvedené rozhodnutí velitele zrušil a řízení zastavil pro uplynutí lhůty pro udělení trestu.
3. Stěžovatel se poté žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 6 292 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé v souvislosti s nezákonně vedeným řízením o kázeňském přestupku. Škoda měla spočívat ve vynaložených nákladech na právní zastoupení ve správním řízení. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici 600 Kč na nákladech soudního řízení. Stěžovatel podle obvodního soudu zaprvé netvrdil ani neprokazoval zrušení či změnu rozhodnutí pro nezákonnost, ani nesprávný úřední postup. Zadruhé, na rozhodování ve věcech služebního poměru se použije §79 odst. 3 správního řádu, podle kterého nese účastník správního řízení své náklady, nestanoví-li zákon jinak, což platí i v dané věci. Stěžovateli proto nemohla vzniknout tvrzená škoda.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nesouhlasí se zamítnutím své žaloby. Tvrdí, že řízení o kázeňském přestupku má povahu trestního řízení a platí zde analogicky stejné závěry. Rozhodnutí o zahájení nezákonného řízení o kázeňském přestupku, které neskončilo uložením kázeňského trestu, tak je nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a čl. 36 odst. 3 Listiny, stejně jako u trestního řízení, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem.
5. Není proto pravdou, že stěžovatel netvrdil a neprokazoval nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup. Prvním úkonem ve věci byl příkaz, který byl k odporu stěžovatele zrušen. Zrušeno bylo i další rozhodnutí o uložení důtky a celé řízení bylo zastaveno. Obvodní soud ostatně tyto skutečnosti uvádí v odůvodnění napadeného rozsudku, kde rekapituluje svá skutková zjištění. Napadený rozsudek tak je vnitřně rozporný. Dále stěžovatel tvrdí, že celé správní řízení bylo "excesivní". Stěžovatel byl trestán ve svém důsledku za to, že se odmítl očkovat proti covidu. Kázeňské řízení bylo šikanózní. Stěžovatel konečně poukazuje na význam věci i přes nízkou peněžní hodnotu sporu s tím, že jde o zásadní právní otázky 1) o srovnání trestněprávní úpravy a správního trestání a 2) zda může být "občan" kázeňsky postižen za dotaz na "státní orgán".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Rozsah přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí předurčuje i jejich předmět z hlediska významu pro stěžovatele. V nyní posuzované věci jde o částku v tzv. bagatelní výši. Již to samo o sobě zásadně opravňuje Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost (až na výjimky) bez dalšího jako zjevně neopodstatněnou (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1809/20, ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 2932/20 či ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ústavněprávní přezkum podobných rozhodnutí je z povahy věci omezený (viz např. usnesení ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 3973/18).
9. Ústavní soud ve své judikatuře o odpovědnosti státu za nezákonné přestupkové řízení a otázce přiznání náhrady nákladů právního zastoupení podle zákona č. 82/1998 Sb., byť na ni obvodní soud ani stěžovatel neodkazují, vychází z předpokladu, že veřejná moc je, zjednodušeně řečeno, zásadně odpovědná za újmu způsobenou přestupkovým řízením, ve kterém se nepotvrdilo původní podezření o spáchání přestupku, obdobně jako u "klasického" trestního řízení (jako řízení o trestním obvinění podle čl. 6 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod). Současně však platí, že v každém jednotlivém řízení je zapotřebí samostatně zkoumat, zda zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, lze považovat za nesprávný úřední postup, respektive nezákonné rozhodnutí, a tedy spojovat s případným (úspěšným) uplatněním nároku na náhradu škody. Je vždy zapotřebí zkoumat jak daný postup příslušných orgánů veřejné moci v konkrétním řízení, tak i účelnost a přiměřenost vynaložených nákladů, jejichž náhradu poškozený požaduje [srov. nálezy ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1099/19 (N 156/96 SbNU 36), ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 917/21 či ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2841/19 (N 232/103 SbNU 367)].
10. Stěžovateli tak lze v obecné rovině přisvědčit, že tam, kde lze dovodit sankční povahu správního řízení (jde o řízení o trestním obvinění v ústavněprávním smyslu), uplatní se obdobné principy jako při odškodňování nezákonně vedeného trestního řízení. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a Ústavního soudu však zásadně nelze kázeňská či kárná řízení se státními zaměstnanci chápat jako "trestní" [viz např. §92 až 95 rozsudku ESLP ze dne 9. 1. 2013 ve věci Oleksandr Volkov proti Ukrajině č. 21722/11, body 45 až 55 nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.), či body 20 a 21 nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 1930/17 (N 213/87 SbNU 457)].
11. I kázeňské obvinění vznesené vůči stěžovateli, zde v řízení ve věcech služebního poměru podle §145 odst. 1 písm. o) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 221/1999 Sb."), totiž mělo původ v právní úpravě vůči zvlášť vymezené skupině osob - vojákům z povolání. Stěžovateli sice hrozila preventivně-represivní sankce, ale nebyla natolik závažná, např. v podobě vysoké pokuty (§53 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.). Je dále pojmově vyloučeno, aby kázeňský přestupek současně naplňoval znaky trestného činu (§51 odst. 1 téhož zákona). Byť právní úprava umožňuje uložení správního trestu a ochranných opatření podle zvláštních předpisů za kázeňský přestupek, platí to výhradně u jednání, které naplňuje znaky přestupku (§51 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.). Takového jednání se však stěžovatel nedopustil, čemuž odpovídá již samotná uložená sankce, tedy písemná důtka podle §53 odst. 2 písm. b) téhož zákona, byť rozhodnutí o ní bylo později zrušeno (viz sub 2 shora).
12. Kázeňské řízení podle zákona č. 221/1999 Sb. tedy nepředstavuje "řízení trestní povahy" (nejde o trestní věc) v ústavněprávním smyslu. Neuplatní se v něm některé základní záruky ryze trestního řízení, které představuje intenzivnější zásah do základních práv jednotlivce. K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud v uvedeném nálezu sp. zn. II. ÚS 1930/17 u kázeňského řízení podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů. Právní úprava a charakteristika těchto dvou řízení se v podstatných znacích shodují.
13. Ústavní soud hodnotí ústavní stížností napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení jako celek. Proto jde mimo jiné o to, zda lze výsledek řízení spočívající v zamítnutí žaloby stěžovatele považovat za ústavně akceptovatelný. Za jakékoli situace totiž není splněn již první předpoklad náhrady škody podle zákona čl. 36 odst. 3 Listiny, a totiž existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí.
14. Stěžovatel přitom předpoklady svého nároku nedovozuje z ničeho jiného než jen nezákonně vedeného sankčního řízení, či "nezákonných" rozhodnutí velitele příslušného vojenského útvaru. Pro Ústavní soud je proto zaprvé rozhodné, že závěr o nedůvodnosti žaloby stěžovatele v celkovém důsledku obstojí s ohledem na charakteristiky kázeňského řízení. U řízení o kázeňském přestupku vojáka z povolání se totiž neuplatní tytéž závěry jako u nedůvodného trestního řízení či správního řízení trestní povahy. Zadruhé podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že "nezákonné rozhodnutí" ve smyslu práva na náhradu škody způsobené orgánem veřejné moci musí být pro úspěšné uplatnění nároku sice zrušeno či změněno, ale jako pravomocné. Obecným nezpochybnitelným předpokladem odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí je tedy v prvé řadě právní moc takového rozhodnutí, neboť není-li rozhodnutí pravomocné, lze mu čelit procesními prostředky, s nimiž procesní předpisy spojují přezkum jeho správnosti, a tudíž odstranění jeho nezákonnosti (srov. odst. 3 §8 tohoto zákona a např. usnesení ze dne 1. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 769/04). Již z tohoto úhlu pohledu nemůže nepravomocné rozhodnutí zapříčinit vznik škody. To znamená, že (zásadně) nelze úspěšně požadovat náhradu škody u rozhodnutí, která byla zrušena k řádnému opravnému prostředku. Tedy jako v nyní posuzované věci, kdy velitel příslušného vojenského útvaru vydal nejdříve příkaz, jež byl zrušen v důsledku podání odporu, a poté rozhodnutí o uložení důtky, které zrušil odvolací správní orgán. Žádné rozhodnutí zde však nebylo zrušeno jako pravomocné. Rozhodnutí nebyla ani vykonatelná bez ohledu na právní moc podle §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.
15. Stěžovateli lze přisvědčit, že obvodní soud dostatečně nereagoval na celkovou podstatu tvrzení stěžovatele. Ústavní soud však toto pochybení nepovažuje za vadu náležité ústavněprávní intenzity, která by opodstatnila zrušení napadeného rozsudku. Zaprvé Ústavní soud akceptuje, že pro obvodní soud bylo rovněž určující, že podle něj nedošlo ke vzniku škody, což obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby. Za takové situace by byly další úvahy o naplnění dalších předpokladů nároku nadbytečné. Zadruhé zde je oslabený význam věci pro stěžovatele z hlediska intenzity zásahu do jeho ústavně zaručených práv, a to s ohledem na tzv. bagatelní výši nároku (srov. sub 8). Zatřetí Ústavní soud zohlednil, že zrušení napadeného rozsudku by vyústilo ve zbytečně prodlužování řízení, protože zde jsou tak jako tak důvody pro zamítnutí žaloby. To by také znamenalo další (zbytečné) náklady na právní zastoupení stěžovatele. Napadené rozhodnutí tak z ústavněprávního hlediska obstojí, a to ve svém důsledku v rovině jak jeho výsledku, tak práva stěžovatele na přiměřené odůvodnění soudního rozhodnutí.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu