ECLI:CZ:US:2023:1.US.2663.23.1
sp. zn. I. ÚS 2663/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Kateřinou Malchárkovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. září 2023 sp. zn. 2 To 58/2023 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. července 2023 sp. zn. 37 T 5/2022, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2, odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 2 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 3. 2023 sp. zn. 37 T 5/2022 dosud nepravomocně uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, dále k trestu propadnutí věci a k trestu zákazu činnosti.
3. V uvedené trestní věci byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 6. 2021 sp. zn. 0 Nt 8017/2021 podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, z důvodů podle §67 písm. a) a c) trestního řádu.
4. V nyní posuzovaném případě se krajský soud v souladu s §72 odst. 1 trestního řádu zabýval otázkou dalšího trvání vazby stěžovatele, neboť naposledy bylo o vazbě stěžovatele rozhodováno usnesením krajského soudu ze dne 14. 4. 2023 sp. zn. 37 T 5/2022, které nabylo právní moci dne 26. 4. 2023. Za tímto účelem nařídil krajský soud vazební zasedání, u kterého stěžovatel využil svého práva nevypovídat, kdy prostřednictvím svého obhájce doložil toliko písemný slib, ve kterém mimo jiné projevil ochotu podrobit se dohledu probačního úředníka a předběžnému opatření zákazu vycestování. Po posouzení věci krajský soud v záhlaví specifikovaným usnesením rozhodl podle §72 odst. 1, odst. 3 trestního řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě pro nadále trvající důvody uvedené v §67 písm. a), c) trestního řádu. Současně podle §73 odst. 1 písm. b), c), d) trestního řádu a contrario nepřijal písemný slib stěžovatele, vyslovil, že účelu vazby není možno dosáhnout dohledem probačního úředníka, a zamítl návrh stěžovatele na uložení předběžného opatření v podobě zákazu vycestování do zahraničí.
5. Ke konkrétním důvodům vazby krajský soud poukázal především na závažnost trestné činnosti, která je stěžovateli kladena za vinu, přičemž konstatoval, že již samotný trest odnětí svobody ve výměře sedmi let a šesti měsíců, který byl stěžovateli uložen (byť dosud nepravomocně), postačuje k odůvodnění obavy, že by se při pobytu na svobodě mohl vyhýbat uloženému trestu tím, že by uprchl nebo se skrýval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Dodal, že tato obava je navíc zesilována skutečností, že stěžovatel se prokazatelně chystal k útěku do zahraničí, jak vyplývá z komunikace mezi ním a jeho dnes již bývalou manželkou. Z uvedených důvodů krajský soud u stěžovatele i nadále shledal důvod vazby útěkové podle §67 písm. a) trestního řádu. K důvodu vazby předstižné podle §67 písm. c) trestního řádu krajský soud zdůraznil, že stěžovatel byl před vzetím do vazby osobou bez příjmů, v insolvenci, přičemž z obsahu spisu vyplynulo, že žil dlouhodobě na vrub poškozené E. K., resp. z prostředků obchodní společnosti X, a že vytýkané trestné činnosti se dopouštěl po dlouhou dobu, tato byla jeho zdrojem příjmů a způsobem obživy. Navíc se části vytýkaného jednání dopustil v době, kdy proti němu bylo již zahájeno předmětné trestní stíhání pro totožnou trestnou činnost. Trestnou činnost páchal až do posledního okamžiku, než došlo k jeho zadržení. Krajský soud měl proto za to, že byla stále dána důvodná obava, že by stěžovatel při pobytu na svobodě pokračoval v páchání trestné činnosti. Současně dospěl k názoru, že důvody vazby nebylo možno nahradit jiným opatřením, a to zejména s ohledem na délku páchané trestné činnosti a na osobu stěžovatele, který záměrně plánoval útěk před probíhajícím trestním stíháním a chová se často nepředvídatelným způsobem. Nejprve částečně doznal vytýkanou trestnou činnost, uzavřel se státní zástupkyní dohodu o vině a trestu, od které následně odstoupil a vytýkanou trestnou činnost popřel. Za této situace podle krajského soudu dohled probačního úředníka či zákaz vycestování v žádném případě vazbu nemohly nahradit.
6. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Ztotožnil se s názorem krajského soudu ohledně nutnosti setrvání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) a c) trestního řádu a ve shodě s názorem krajského soudu rovněž uzavřel, že jakkoliv v případě vazby jde vždy o krajní prostředek uplatněný vůči osobě obviněného, v případě stěžovatele není prostor pro užití náhradních institutů.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že rozhodující obecné soudy se dopustily libovůle při odůvodňování svých rozhodnutí, neboť nevyhodnotily veškeré rozhodné skutečnosti, především nezvážily faktor času (vazba je podle stěžovatele extrémně dlouhá) a přihlédly ke skutečnostem, ke kterým při rozhodování o prodloužení vazby přihlížet nelze. Má za to, že příslušné soudy svým nedbalým postupem způsobují v řízení průtahy. Odmítá konstatování soudů, že by za současného stavu řízení uprchl nebo se skrýval či v případě propuštění z vazby páchal jakoukoli trestnou činnost. Trvá na tom, že skutky, za které byl dosud nepravomocně odsouzen, nejsou trestnými činy, a že v případě propuštění z vazby by se mohl plně připravit na odvolací řízení, což ve vazbě nemůže. Je přesvědčen, že soudy nezohledňují jeho námitky a argumentaci o jeho ponechání ve vazbě toliko "překopírovávají" z dřívějších rozhodnutí. Tvrdí, že jeho útěk ani páchání jakékoliv trestné činnosti u něj v současné době nepřichází v úvahu. Minimálně obava z útěku podle něj nutně slábne, neboť se snižuje i doba trestu, kterou by musel v případě pravomocně uloženého trestu odnětí svobody ještě vykonat. Znovu poukazuje na své rodinné zázemí a na to, že má zajištěné zaměstnání, a že již nemá žádné kontakty v zahraničí. Zdůrazňuje, že během svého pobytu ve vazbě napomohl orgánům činným v trestním řízení s prověřováním trestné činnosti v jiných případech. Poukazuje na chybějící argumentaci doktrínou zesílených vazebních důvodů a na skutečnost, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly jeho námitkami vůči trestnímu obvinění ani tím, proč nebylo možno vazbu nahradit jinými instituty vazbu nahrazujícími. Soudy podle něj argumentují nepravomocným uložením trestu odnětí svobody a nezohledňují, že u části skutků byl obžaloby zproštěn. Skutečnost, že byl nezákonně trestně stíhán pro podstatný počet skutků, ve kterých ani soud nespatřuje trestnou činnost, podle něj důvody vazby nutně oslabuje.
8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jeho trestní stíhání je založeno na nepravdivém trestním oznámení poškozené E. K. a dalších osob, které jmenovaná přiměla k tomu, aby se k jejímu trestnímu oznámení přidaly. Výpověď poškozené E. K. a dalších poškozených označuje za nepravdivé a účelové s tím, že on "nikdy nezpronevěřil ani halíř". Podrobně ze svého pohledu popisuje průběh skutkového děje a poukazuje na údajné rozpory ve výpovědích poškozených, které uvádí na "pravou míru". Má za to, že jeho zištný úmysl je v přímém rozporu s provedeným dokazováním. Závěrem dodává, že dohodu o vině a trestu se státní zástupkyní odmítl proto, že ji nikdy opravdu uzavřít nechtěl, a učinil tak pouze pod pohrůžkou uložení vysokého trestu bývalé manželce. Morální přesvědčení mu však předmětnou dohodu uzavřít nedovolilo, jelikož se nezakládala na pravdě.
9. Součástí ústavní stížnosti je rovněž návrh stěžovatele na projednání věci mimo pořadí podle §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených však je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
14. V nyní posuzované věci krajský soud u stěžovatele i nadále shledal důvody vazby útěkové podle §67 písm. a) trestního řádu i vazby předstižné podle §67 písm. c) trestního řádu a současně vysvětlil, proč důvody vazby nebylo možno nahradit jinými opatřeními vazbu nahrazujícími (sub bod 5).
15. Se závěrem krajského soudu se ztotožnil i vrchní soud, který o stížnosti stěžovatele proti trvání vazby v dané věci rozhodoval již opakovaně, přičemž konstatoval, že užije-li stěžovatel opakovaně totožné námitky, je zřejmé, že na ně soudy budou reagovat obdobným způsobem, tedy zopakováním svého předchozího odůvodnění, pakliže nedošlo v mezidobí ke změně okolností, které si vyžádají, aby na tyto patřičně reflektovaly. Zdůraznil, že základní podmínka trvání vazby, tj. existence důvodného podezření, že došlo k spáchání žalovaného skutku a tento naplňuje zákonné znaky trestného činu, byla naplněna, resp. zvýrazněna, když i přes částečně zprošťující výrok rozsudku krajského soudu byl stěžovatel, byť dosud nepravomocně, uznán vinným zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d), resp. odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a byl mu uložen citelný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců.
16. Vrchní soud se řádně vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel zopakoval v ústavní stížnosti, tj. že spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, že nehodlá uprchnout z České republiky či páchat jakoukoliv trestnou činnost, že má v případě propuštění na svobodu zajištěné zaměstnání či že je délka vazby nepřiměřená, jež byly podle vrchního soudu opakováním již dříve použité obhajoby. Vrchní soud opětovně, stejně jako ve svých předchozích rozhodnutích ve věci, ve shodě se závěrem krajského soudu uvedl, že obava, že stěžovatel uprchne či se bude skrývat, vyvěrá z poznatků o jeho komunikaci s bývalou manželkou prostřednictvím aplikace WhatsApp, kde stěžovatel sám takový záměr sdělil. Z komunikace ze dne 26. 4. 2021 vyplynulo, že plánuje nadobro odletět z České republiky a následně instruuje manželku (dnes již bývalou) ke krokům s tím souvisejícím. Jde-li o důvodnost vazby předstižné, ta byla podle vrchní soudu rovněž krajským soudem vyargumentována správně, a to s poukazem jak na osobní, resp. majetkovou situaci stěžovatele, tak i na jeho faktické chování, kdy ještě v době trestního stíhání realizoval kroky k zatajování finančních prostředků a instruoval rodinné příslušníky k nakládání s nimi. Je zřejmé, že na tom nemůže nic změnit ani příslib zaměstnání v případě propuštění stěžovatele na svobodu, a to tím spíše, když stěžovatel v průběhu trestního řízení měl činit vědomé kroky ke snížení, potažmo zakrytí vlastního majetku. Jakkoliv jde v případě vazby vždy o krajní prostředek uplatněný vůči osobě obviněného, v příslušné věci pro kumulaci shora popsaných důvodných obav, které plynou z pobytu stěžovatele na svobodě pro trestní řízení, není prostor pro užití náhradních institutů.
17. Přisvědčit nelze stěžovateli ani v jeho poukazu na tzv. doktrínu zesílených důvodů, bytˇ se jimi mohly obecné soudy zabývat podrobněji.
18. Ústavní soud opakovaně judikuje, že podle tzv. doktríny zesílených důvodů je při dlouhodobější vazbě trvání podezření podmínkou nutnou, nikoliv však postačující pro prodlužování vazby. Pro prodloužení vazby je tak třeba předložit další důvody, které pro prodloužení vazby svědčí, a to v době, kdy se o takovém prodloužení rozhoduje [srov. např. nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545) či nález ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247)]. Vazbu trvající delší dobu může odůvodnit složitost věci či jiné důležité důvody, které však musí být v odůvodnění rozhodnutí o dalším trvání vazby konkrétně uvedeny [srov. např. nález ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1348/07 (N 124/50 SbNU 79) či nález ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 305/06 (N 155/42 SbNU 267)].
19. V nyní posuzované věci vazba stěžovatele stále splňuje kritéria na nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby podle §72a odst. 1 písm. c) trestního řádu, přičemž za stavu, kdy stěžovatel byl již odsouzen, byť dosud nepravomocně, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, a z hlediska objemu projednávané trestní věci a množství důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení, nelze považovat délku vazby s přihlédnutím k dosavadní judikatuře a ke zjištěným skutečnostem za nepřiměřenou.
20. Jde-li o tvrzenou spolupráci stěžovatele s orgány činnými v trestním řízení v jiné věci, tu vrchní soud správně označil jako v dané věci irelevantní.
21. Krajský soud a vrchní soud se řádně vypořádaly s otázkou nezbytnosti setrvání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) a c), přičemž důvody vazby náležitě a dostatečně přesvědčivě objasnily. Rozhodně tak nešlo o situaci, jak tvrdí stěžovatel, že napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími nelogickými, nepodloženými a dostatečně neodůvodněnými.
22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
23. K žádosti stěžovatele o projednání návrhu mimo pořadí podle §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu považuje Ústavní soud za nutné poznamenat, že zmiňované ustanovení upravuje řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony. Na řízení o ústavní stížnosti tedy nedopadá. Ústavní soud nicméně může ústavní stížnost projednat mimo pořadí (§39 zákona o Ústavním soudu), a to za podmínky, že věc, které se návrh týká, je naléhavá. K vazebním věcem, včetně té nyní posuzované, přitom Ústavní soud automaticky přistupuje tak, že se určitou mírou naléhavosti vyznačují. Ústavní soud proto o žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (§39 zákona o Ústavním soudu) již samostatně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky tím, že rozhodl v krátké době po podání ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu