ECLI:CZ:US:2023:1.US.2671.22.1
sp. zn. I. ÚS 2671/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HAMPR SK s. r. o., sídlem Lúčky 2582/5-8, Skalica, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem, sídlem Dlouhá 3355/6, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2022 č. j. 23 Cdo 3536/2021-502, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti SKATYL, spol. s r. o., sídlem Bohumínská 102/162, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V předmětné věci ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka byla generálním dodavatelem stavby "Multifunkční dům Ostrava-Dubina". Akceptačním dopisem ze dne 18. 7. 2011 oznámila vedlejší účastnici, že byla vybrána k realizaci dodávky a montáže vodovodního řádu (přeložky vodovodu DN 500). Mělo jít o závaznou objednávku stěžovatelky a podnět k okamžitému zahájení prací. Vedlejší účastnice, která podepsala akceptační list, však tyto práce nezahájila. Dopisem ze dne 28. 7. 2011 sdělila stěžovatelce, že po vyhodnocení obsahu akceptačního listu s ní neuzavře smlouvu o dílo, nebudou-li jí poskytnuty záruky na úhradu navrhované smluvní ceny. Neúčast vedlejší účastnice na realizaci předmětného díla řešila stěžovatelka prostřednictvím jiné společnosti, které zaplatila částku o 786 000 Kč vyšší, než byla cena uvedená ve zmíněném akceptačním listu. Žalobou proti vedlejší účastnici se proto domáhala zaplacení této částky s příslušenstvím. Mezi účastníky bylo sporné, zda došlo k uzavření smlouvy o dílo podpisem akceptačního listu. Vedlejší účastnice tvrdila, že akceptační list byl pouze objednávkou a teprve následně měl být nahrazen smlouvou o dílo, která uzavřena nebyla.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 2. 2014 č. j. 4 ECm 59/2011-64 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta z důvodu, že akceptační list neobsahoval závazek zhotovitele k provedení určitého díla. Podle soudu tak nebyla dána jedna z podstatných náležitostí smlouvy o dílo, a tím ani základní předpoklad pro náhradu škody.
4. Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 17. 3. 2015 č. j. 7 Cmo 274/2014-98 rozsudek krajského soudu zrušil, neboť podle názoru soudu měl akceptační list všechny podstatné náležitosti smlouvy o dílo. Pro závěr o platnosti smlouvy však bylo určující, zda její uzavření podpisem akceptačního listu odpovídalo vůli obou smluvních stran. Zodpovězení této otázky mělo být předmětem dalšího dokazování. Krajský soud se měl zabývat také otázkou důvodnosti uplatněného nároku z titulu odpovědnosti za zavinění v předsmluvním stadiu, resp. předsmluvní odpovědnosti (culpa in contrahendo).
5. Po doplnění dokazování krajský soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2015 č. j. 4 ECm 59/2011-130 žalobu znovu zamítl. Neměl totiž za prokázané, že by smluvní strany považovaly akceptační list za smlouvu o dílo. K předsmluvní odpovědnosti podle §415 a §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), v obecné rovině uvedl, že byla-li by dána, pak by škodu mohly tvořit zejména náklady, které byly vynaloženy v souvislosti s jednáním stran o uzavření smlouvy a přípravou návrhu smlouvy mezi stranami. Nešlo by o totožnou škodu se škodou, která by vznikla určité smluvní straně pro nesplnění závazků druhou smluvní stranou po uzavření smlouvy. Stěžovatelka však škodu způsobenou porušením předsmluvní povinnosti po vedlejší účastnici nepožadovala. Domáhala se zaplacení částky, o kterou byla oproti původnímu ujednání s vedlejší účastnicí navýšena cena díla ze závazkového vztahu mezi stěžovatelkou jako objednatelem a novým zhotovitelem. Nebyla-li povinnost vedlejší účastnice uzavřít smlouvu o dílo zajištěna smlouvou o smlouvě budoucí, musela si být stěžovatelka dobře vědoma rizika neuzavření smlouvy. Úmyslné jednání vedlejší účastnice směřující ke způsobení majetkové újmy stěžovatelce vykazující znaky zákeřnosti, msty či bezohlednosti nebylo prokázáno.
6. K odvolání stěžovatelky byl usnesením vrchního soudu ze dne 27. 10. 2016 č. j. 7 Co 115/2016-159 výše uvedený rozsudek krajského zrušen s tím, že posouzení otázky, zda došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, vyžaduje doplnění dokazování.
7. Dovolání vedlejší účastnice proti uvedenému usnesení vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2017 č. j. 32 Cdo 1626/2017-182 odmítnuto.
8. Ve věci tak znovu rozhodoval krajský soud, který rozsudkem ze dne 10. 7. 2019 č. j. 4 ECm 59/2011-412 rozhodl, že základ žalobního nároku na náhradu škody je opodstatněný. O výši tohoto nároku a o náhradě nákladů řízení mělo být rozhodnuto v konečném rozsudku. Podle krajského soudu vznikla smlouva o dílo tím, že jednatel vedlejší účastnice podepsal stěžovatelkou vystavený akceptační list. Poté, co vedlejší účastnice oznámila, že nehodlá zahájit práce, jí stěžovatelka dopisem ze dne 9. 8. 2011 oznámila, že odstupuje od uvedené smlouvy. Současně musela nahradit neúčast vedlejší účastnice jinou společností za méně výhodných cenových podmínek, v důsledku čehož byla cena za provedení díla navýšena o žalovanou částku.
9. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice odvolání, o kterém rozhodl vrchní soud rozsudkem ze dne 16. 6. 2020 č. j. 7 Cmo 196/2019-444 tak, že odvoláním napadený rozsudek krajského soudu změnil a žalobu zamítl. Podle názoru vrchního soudu podpisem akceptačního listu vedlejší účastnicí nedošlo k uzavření smlouvy o dílo, neboť se nesetkaly shodné projevy vůle obou smluvních stran. Úmyslem vedlejší účastnice nebylo uzavření smlouvy o dílo, ale předložení podkladů, nabídky k následnému vyjednávání o smlouvě o dílo, což bylo v textu akceptačního listu vyjádřeno. Vedlejší účastnice akceptační list podepsala, avšak s navrženými změnami, jejichž řešení mělo být provedeno ve smlouvě o dílo. K námitce stěžovatelky, že i kdyby nedošlo k platnému uzavření smlouvy, měla by mít právo na náhradu škody z titulu předsmluvní odpovědnosti, vrchní soud dodal, že mezi stranami nebyla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, a tudíž vedlejší účastnice neměla povinnost smlouvu o dílo uzavřít a stěžovatelka si měla být tohoto rizika vědoma. Současně vrchní soud přisvědčil názoru krajského soudu, že náhrada škody, která vznikla porušením předsmluvní povinnosti, představuje zejména náklady, které byly vynaloženy v souvislosti s jednáním stran o uzavření smlouvy a přípravou návrhu smlouvy mezi stranami. V posuzované věci přitom o takovéto náklady nešlo.
10. Proti výše uvedenému rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 č. j. 32 Cdo 3401/2020-473 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné. Ve vztahu k prvním třem otázkám dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stěžovatelka nedostála požadavku na vymezení konkrétních předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání stěžovatelka nevymezila ani ve vztahu ke čtvrté otázce (Zda škodu vzniklou z titulu tzv. předsmluvní odpovědnosti je možné omezit pouze "zejména na náklady spojené a vynaložené při jednáních o uzavření smlouvy" a nemůže jít o rozdíl mezi cenou za dílo původně mezi stranami ujednanou a cenou, kterou byla nucena v důsledku neuzavření smlouvy ze strany jedné smluvní strany fakticky vynaložit?). Ve své argumentaci o předsmluvní odpovědnosti odkázala sice na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak obecné závěry o odpovědnosti za porušení předsmluvní povinnosti, které z nich citovala, se předmětné otázky nedotýkají. Stěžovatelka argumentovala také tím, že jednání o uzavření smlouvy dospělo již tak daleko, že mohla legitimně očekávat vykonání díla vedlejší účastnicí. Podle jejího názoru se měl vrchní soud u této právní otázky, jež byla v odůvodnění dovolání uplatněna vedle prvních čtyř otázek (podle Nejvyššího soudu šlo o samostatnou otázku, byť ji stěžovatelka takto neoznačila), odchýlit od judikaturních závěrů Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud nicméně uvedl, že uvedenou otázku vrchní soud neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nespočívá.
11. Usnesení Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Ústavní soud přisvědčil Nejvyššímu soudu, že stěžovatelka u prvních třech otázek nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání. Jde-li o čtvrtou otázku, stěžovatelka pro případ závěru, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, uplatňovala svůj nárok na náhradu škody podle §420 občanského zákoníku i z titulu předsmluvní odpovědnosti, kterou dovozovala z porušení §415 občanského zákoníku. Za tímto účelem formulovala otázku, zda za takovouto škodu lze považovat i rozdíl mezi cenou za dílo původně mezi stranami ujednanou a cenou, kterou byla stěžovatelka nucena v důsledku neuzavření smlouvy vedlejší účastnicí fakticky vynaložit. Učinila tak v návaznosti na závěr vrchního soudu, že o škodu vzniklou z titulu předsmluvní odpovědnosti jde v typově jiných případech. Rovněž odkázala na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, která obsahují obecné závěry o předsmluvní odpovědnosti. Nejvyšší soud, jak již bylo uvedeno, ale dovodil, že přípustnost dovolání řešení této otázky nezakládá, neboť otázku, zda v posuzovaném případu dospělo jednání o uzavření smlouvy již tak daleko, že stěžovatelka mohla legitimně očekávat, že žalovaná dílo vykoná, totiž vrchní soud neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Přitom skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Ústavní soud však přesto dospěl k závěru, že uvedenou otázku je třeba s ohledem na její obsahovou souvislost posuzovat společně s jinou stěžovatelkou uplatněnou otázkou hmotného práva, a to, zda v posuzované věci dospělo jednání o uzavření smlouvy tak daleko, že mohla legitimně očekávat vykonání díla vedlejší účastnicí. Nejvyšší soud u této otázky shledal všechny náležitosti dovolání, jejímu posouzení však podle jeho názoru bránila skutečnost, že vrchní soud se legitimním očekáváním nezabýval a jeho rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Podle Ústavního soudu však tento závěr nemůže obstát za situace, kdy stěžovatelka ve svých odvoláních právní otázku existence jejího legitimního očekávání opakovaně uplatňovala.
12. Ústavní soud konstatoval, že přípustnost dovolání není bez dalšího vyloučena, vymezila-li stěžovatelka předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), prostřednictvím otázky hmotného nebo procesního práva, na které závisí (resp. v případě jejího zohlednění mělo záviset) rozhodnutí odvolacího soudu a která byla uplatněna v odvolání, odvolací soud se s ní však nevypořádal nebo ji vypořádal jen fakticky (mlčky) tak, že zaujal právní názor, z něhož lze odpověď na uvedenou právní otázku nepřímo dovodit. Nejvyšší soud musí v takovéto situaci posoudit, zda rozhodnutí vrchního soudu není v příslušné části nepřezkoumatelné, což by zakládalo důvod vyhovění dovolání pro nemožnost posoudit jeho přípustnost z hledisek §237 o. s. ř. Nepůjde-li o tento případ, a tudíž vrchní soud se s předmětnou otázkou fakticky vypořádal, pak skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí není tato otázka výslovně zmíněna, nemůže bránit jejímu zodpovězení při rozhodování o přípustnosti dovolání.
13. Podle Ústavního soudu bylo povinností Nejvyššího soudu posoudit, zda závěry vrchního soudu týkající se předsmluvní odpovědnosti mohou být považovány za faktické vypořádání argumentace stěžovatelky v tom smyslu, že stěžovatelka žádné legitimní očekávání na plnění podle akceptačního listu, z něhož by mohla dovozovat předsmluvní odpovědnost vedlejší účastnice, nemá. Bylo-li by tomu tak, stěžovatelka měla dostat odpověď na jí předloženou otázku, byť by šlo jen o součást kvazimeritorního posouzení dovolání při posuzování jeho přípustnosti z hledisek §237 o. s. ř. Teprve bylo-li by legitimní očekávání stěžovatelky dáno, mělo by smysl uvažovat o tom, zda jeho nerespektování mohlo vést ke vzniku nároku na zaplacení částky uplatněné žalobou z titulu předsmluvní odpovědnosti. Výsledkem posouzení Nejvyššího soudu však může být i to, že žádné takovéto faktické vypořádání neshledá. Za této situace by argumentace stěžovatelky zůstala vrchním soudem nevypořádána a dovoláním napadený rozsudek by byl v této části nepřezkoumatelný.
14. Poté, co Ústavní soud zrušil výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatelky zabýval znovu a ústavní stížností napadeným usnesením dovolání znovu podle §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl, dílem jako vadné (ohledně prvních tří otázek), dílem jako nepřípustné (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Protože závěry zrušeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vztažené k prvním třem otázkám Ústavní soud shledal ústavně konformními, Nejvyšší soud na nich setrval a opětovně dovodil, že v případě těchto otázek nebyly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání. Z týchž důvodů Nejvyšší soud znovu uzavřel, že předpoklady přípustnosti nejsou v dovolání řádně vymezeny ani ve vztahu ke čtvrté otázce. Dodal k tomu, že krajský soud takto formulovanou otázku neřešil, neboť otázka je založena na premise, že mezi stranami byla sjednána cena díla, ačkoliv se tak podle dovoláním nezpochybněných závěrů vrchního soudu nestalo. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku vrchní soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Ústavní soud však Nejvyššímu soudu uložil posoudit tuto otázku společně s pátou otázkou, protože mezi těmito otázkami je obsahová souvislost. Nejvyšší soud byl tímto právním názorem vázán a plně se s ním také ztotožnil. Otázka, zda může mít účastník kontraktačního procesu legitimní očekávání, že se mu dostane plnění, které mělo být předmětem zamýšlené smlouvy (resp. že se mu ho dostane za cenu, která měla být ve smlouvě sjednána), totiž skutečně úzce souvisí s otázkou, jaká škoda je nahraditelná z titulu předsmluvní odpovědnosti, konkrétně zda je nahraditelná újma vzniklá účastníku kontraktačního procesu jako rozdíl mezi cenou, kterou by zaplatil za požadované nepeněžní plnění, kdyby byla zamýšlená smlouva uzavřena, a cenou, kterou za totéž plnění zaplatil třetí osobě. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vrchní soud se v napadeném rozhodnutí s oběma těmito otázkami vypořádal.
15. Nejvyšší soud uzavřel, že u čtvrté a páté otázky nejde o otázky dosud judikatorně nevyřešené, a vrchní soud se při jejich řešení od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. V nyní posuzované věci jde o situaci obdobnou té, kterou Nejvyšší soud řešil v rozsudku ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 23 Cdo 903/2013, pouze s tím rozdílem, že nejde o tvrzený ušlý zisk, nýbrž o tvrzenou skutečnou škodu, a jeho závěry jsou zde použitelné mutatis mutandis. Dokud tu není smluvní povinnost (není uzavřena smlouva ji zakládající, popř. smlouva o smlouvě budoucí), nemá účastník kontraktačního procesu důvod legitimně očekávat, že mu druhá strana poskytne plnění, a rozdíl mezi cenou, o které se jednalo, ale nakonec sjednána nebyla, a cenou, která byla posléze sjednána s třetím subjektem, není majetkovou újmou vzniklou v příčinné souvislosti s protiprávním ukončením kontraktačního procesu. Účelem §415 občanského zákoníku není chránit před následky nesplnění smluvních povinností, nýbrž před následky porušení zákonné povinnosti chovat se obezřetně v průběhu jednání o uzavření smlouvy. Proto také ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovozuje, že škůdce je povinen nahradit škodu spočívající ve vícenákladech na zajištění náhradního plnění (tj. rozdílu mezi cenou původní, za kterou měl plnit dlužník, a cenou, za kterou plnění věřiteli poskytne třetí osoba namísto dlužníka) podle §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), v těch případech, v nichž došlo k porušení smluvní povinnosti k plnění.
II.
Argumentace stěžovatelky
16. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že poté, co Ústavní soud ve svém výše uvedeném kasačním nálezu dovodil, že odmítnutí podaného dovolání ve vztahu k prvním třem otázkám bylo správné, směřuje stěžovatelka tuto svou ústavní stížnost vůči posouzení otázky přípustnosti ve vztahu ke čtvrté otázce ve spojení s otázkou vymezenou v textu podaného dovolání. Stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelka nesplnila předpoklady přípustnosti dovolání u čtvrté otázky ve spojení s pátou otázkou vymezenou v textu podaného odvolání. S tímto názorem stěžovatelka nesouhlasí a považuje postup Nejvyššího soudu za rozporný s výše uvedeným závazným pokynem Ústavního soudu. Následně totiž Nejvyšší soud v napadeném usnesení dochází k opačnému závěru a považuje otázku legitimního očekávání stěžovatelky vrchním soudem za vyřešenou a zodpovězenou. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí vrchního soudu Nejvyšší soud neshledal. Stěžovatelka je toho názoru, že závěr Nejvyššího soudu není správný, a že rozsudek vrchního soudu je v této části nepřezkoumatelný. Dovolání stěžovatelky tak mělo být shledáno jako přípustné a mělo být projednáno věcně, nikoliv odmítnuto pouze z formálních důvodů. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4045/16 (N 122/90 SbNU 73), podle kterého odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, kterými však dovolání ve skutečnosti netrpí, poruší tím ústavně zaručené právo oprávněného dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, který je přiléhavý na projednávaný případ. Stěžovatelka dovozuje, že popsaným postupem Nejvyššího soudu jí bylo odňato právo projednat otázku svého nároku u nezávislého soudu, a bylo tak porušeno její právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
19. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
20. Ústavní soud v té souvislosti poukazuje na to, že úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno.
21. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k následujícím závěrům. Nejvyšší soud poté, co Ústavní soud zrušil jeho předchozí rozhodnutí vydané v předmětné věci, o dovolání stěžovatelky rozhodoval znovu a řídil se přitom závazným právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho kasačním nálezu vydaném v předmětné věci. Podle názoru Ústavního soudu stěžovatelkou vymezenou čtvrtou otázku je třeba s ohledem na její obsahovou souvislost posuzovat společně se stěžovatelkou uplatněnou (pátou) otázkou hmotného práva, zda v posuzované věci dospělo jednání o uzavření smlouvy tak daleko, že mohla legitimně očekávat vykonání díla vedlejší účastnicí. Podle závěrů Ústavního soudu se Nejvyšší soud tomuto posouzení původně vyhnul poukazem na to, že dovoláním napadený rozsudek vrchního soudu otázku legitimního očekávání neřeší, aniž by zohlednil, že stěžovatelka ji ve svých odvoláních opakovaně uplatňovala a že tato otázka mohla být relevantní pro výsledek řízení. Po novém přezkoumání dovolání Nejvyšší soud znovu dovodil, že předpoklady přípustnosti nejsou v dovolání ve vztahu ke čtvrté otázce řádně vymezeny. Nejvyšší soud se však přesto v souladu s pokynem Ústavního soudu při svém následném rozhodování znovu zabýval posouzením čtvrté a páté otázky současně, když přisvědčil Ústavnímu soudu, že mezi čtvrtou otázkou stěžovatelkou vymezenou a pátou otázkou legitimního očekávání je obsahová souvislost. Na rozdíl od svého předchozího rozhodnutí však dospěl Nejvyšší soud k závěru, že vrchní soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal s oběma těmito otázkami. Nejvyšší soud dále dovodil, že v posuzované věci nejde o otázky dosud judikaturně nevyřešené a vrchní soud se při řešení těchto otázek od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky znovu odmítl, dílem jako vadné (ve vztahu k prvním třem otázkám), dílem jako nepřípustné (ve vztahu ke zbývajícím otázkám), když napadené rozhodnutí vrchního soudu shledal souladným s judikaturou Nejvyššího soudu. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
22. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Ve svém rozhodnutí přitom ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakého důvodu je napadené rozhodnutí vrchního soudu, jde-li o čtvrtou a pátou stěžovatelkou vymezenou otázku, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Okolnosti, pro které Nejvyšší soud rozhodl rozhodnutím, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jeho odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto odůvodnění rozhodnutí odkazuje. Jde-li o dovolání stěžovatelky týkající se prvních třech otázek, setrval Nejvyšší soud na svých závěrech vyjádřených ve svém předchozím rozhodnutí (tedy že v této části je dovolání vadné), a proto ve vztahu k těmto otázkám odkázal na odůvodnění svého zrušeného rozhodnutí. Proti této části usnesení Nejvyššího soudu však stěžovatelka nyní podanou ústavní stížností nebrojí.
23. Ústavní soud dodává, že skutečnost, že soud dospěje k jinému právnímu závěru, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídil. Této své povinnosti Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostál.
24. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu