ECLI:CZ:US:2023:1.US.268.23.1
sp. zn. I. ÚS 268/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Tennessine, s. r. o., se sídlem Pluhův Žďár 36, a 2) Jana Čížka, zastoupených JUDr. Lubomírem Bartálem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 862/16, proti výrokům II a III usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 17 Cmo 29/2022-844 ze dne 21. 11. 2022, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, obchodní korporace a) GREENGOLF Pardubice a. s., se sídlem v Pardubicích, Hlaváčova 392, a b) Jana Šaravce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 55 Cm 107/2017 se vedlejší účastníci domáhali po stěžovatelích náhrady škody a nemajetkové újmy ve smyslu §147 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. V průběhu odvolacího řízení vzali vedlejší účastníci svoji žalobu zpět. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") proto v záhlaví uvedeným usnesením zrušil rozsudek krajského soudu č. j. 55 Cm 107/2017-797 a zastavil řízení (výrok I). Dále napadeným výrokem II uložil vedlejší účastnici a) povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovatelům ve výši 477 450 Kč a napadeným výrokem III uložil vedlejšímu účastníkovi b) povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovatelům ve výši 285 705 Kč. Konečně vrchní soud uložil vedlejším účastníkům povinnost k náhradě nákladů vzniklých státu (výrok IV).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhají zrušení výroků II a III v záhlaví uvedeného usnesení, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále namítají porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především namítají, že vrchní soud v rozporu s pravidly vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), nezohlednil, že oba stěžovatelé byli v průběhu řízení zastoupeni stejným advokátem, a tudíž měla být výše odměny přiznané stěžovatelům v souladu s §12 odst. 4 advokátního tarifu kalkulována jako dvojnásobek odměny, která náležela za zastupování jednoho účastníka, snížená o 20 %. V důsledku chybného nevynásobení (dvěma) výše odměny bylo stěžovatelům napadenými výroky upřeno právo na plnění v řádu stovek tisíc Kč. Dále stěžovatelé namítají, že vrchní soud nesprávně kalkuluje tarifní hodnotu u vedlejšího účastníka b) pouze z částky 50 000 Kč (tarifní hodnoty u náhrady nemajetkové újmy), přitom v této fázi řízení byla z jeho strany nadále požadovaná i náhrada škody ve výši 1 000 000 Kč. Až následně vzal svou žalobu ohledně tohoto nároku částečně zpět. Nesprávnou tarifní hodnotu určil vrchní soud i v souvislosti s odvoláním, které vedlejší účastnici podali proti výroku I rozsudku krajského soudu, tj. v částce 2 592 000 Kč, které vzali v průběhu řízení zpět. Napadené rozhodnutí nepřípustně zvýhodňuje oba vedlejší účastníky na úkor obou stěžovatelů a má přímý negativní dopad do jejich majetkových práv.
4. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost vrchnímu soudu k vyjádření. Vrchní soud ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Vyjádření vrchního soudu Ústavní soud nezasílal stěžovatelům k replice, neboť nepřesahuje rámec argumentace ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že problematika nákladů řízení, jejichž nesprávný výpočet stěžovatelé namítají, ačkoli může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak plyne rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)]. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze pouze, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177)].
8. V nyní posuzované věci se vrchní soud podle Ústavního soudu - v intencích naznačeného omezeného přezkumu - nedopustil extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace, popř. jiného ústavněprávního deficitu. Naopak se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval velice důkladně a srozumitelně vyložil své úvahy, jimiž byl veden (viz body 6 až 17 napadeného usnesení), a proto na ně Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.
9. Předně nelze přisvědčit stěžejní námitce stěžovatelů, že by vrchní soud při výpočtu odměny právního zástupce pominul, že oba stěžovatelé byli v průběhu řízení zastoupeni stejným advokátem. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že vrchní soud rozlišil náklady řízení vzniklé do vyhlášení prvého rozsudku krajského soudu (dne 17. 3. 2021) a náklady řízení vzniklé poté. V první z uvedených fází dospěl k závěru, že bylo účelně vynaloženo 20 úkonů právní pomoci, a proto náleží stěžovatelce 1) náhrada nákladů řízení (bez paušálů a cestovaného) ve výši 20x 14 480 Kč a stěžovateli 2) ve výši 20x 10 000 Kč (viz bod 9 napadeného usnesení). Pro další fázi řízení vrchní soud zjistil, že byly učiněny čtyři úkony právní služby, a proto náleží stěžovatelce 1) náhrada nákladů řízení ve výši 4x 14 160 Kč a stěžovateli 2) ve výši 4x 2 480 Kč (viz bod 11 napadeného usnesení). Je tudíž patrné, že vrchní soud zohlednil každý účelně vynaložený úkon ve vztahu ke každému ze stěžovatelů, tj. dvakrát.
10. Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávně relevantní pochybení vrchního soudu ani při určování tarifních hodnot, ze kterých vycházel při výpočtu odměny za vynaložené úkony právní pomoci. Vrchní soud zohlednil, že oba vedlejší účastníci uplatnili jednak nárok na odškodnění materiální újmy, jednak nárok na odčinění nemateriální újmy a za tarifní hodnotu považoval součet tarifních hodnot takto "spojených" věcí u každého z vedlejších účastníků vůči oběma stěžovatelům (viz bod 6 napadeného usnesení). Podle jednotlivých fází následně vrchní soud při určení výše tarifní hodnoty vyšel z uplatňované (v jednotlivých fázích rozdílné) náhrady majetkové újmy v nalézacím řízení (viz body 8 a 10 napadeného usnesení). Stejně postupoval při určení výše tarifní hodnoty v odvolacím řízení, u něhož poznamenal, že odvoláním fakticky nebyl napaden bod I výroku rozsudku nalézacího soudu o zastavení řízení co do částky 2 592 005 Kč (z níž vychází stěžovatelé), a proto vycházel z částky 2 102 250 Kč (viz bod 12 napadeného usnesení). Ústavní soud přitom není povolán k přehodnocování - řádně odůvodněných - závěrů obecných soudů učiněných v rovině podústavního práva, ani kdyby se s nimi sám neztotožňoval.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu