ECLI:CZ:US:2023:1.US.2690.23.1
sp. zn. I. ÚS 2690/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Lucií Petránkovou, LL.M., advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2023 č. j. 53 Co 55/2023-1437 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. října 2022 č. j. 50 P 172/2020-1276 (63 P a Nc 362/2020, 63 P a Nc 8/2022), za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a J. Š. a nezletilého L. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 11, čl. 32, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovateli (dále též "otec") uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") částkou 7 000 Kč měsíčně počínaje 1. 3. 2019 do 31. 8. 2022 a částkou 8 500 Kč měsíčně počínaje 1. 9. 2022 (výrok I.), a dále mu byla uložena povinnost zaplatit dlužné výživné ve výši 80 856 Kč za období od 1. 3. 2019 do 31. 10. 2022 (výrok II.). Tím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 1. 2019 č. j. 50 Nc 6195/2017-463 v části výživného určeného stěžovateli (výrok III.). Vedlejší účastnici (dále jen "matka") i stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit na nákladech řízení každý částku 496,10 Kč (výroky IV. a V.) a dále byl zamítnut návrh matky ze dne 5. 1. 2022 na výkon rozhodnutí (výrok VI.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.).
3. K odvolání otce i matky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I. změnil tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého v období od 1. 1. 2020 do 31. 8. 2022 částkou 12 000 Kč měsíčně, přičemž částka 8 000 Kč je splatná k rukám matky a částka 4 000 Kč je splatná na účet vedený na jméno nezletilého zřízený otcem, a dále počínaje dnem 1. 9. 2022 částkou 14 000 Kč měsíčně, přičemž částka 10 000 Kč je splatná k rukám matky a částka 4 000 Kč je splatná na účet vedený na jméno nezletilého zřízený otcem, a to vždy do 20. dne v měsíci s tím, že k 31. 3., 30. 6., 30. 9. a 31. 12. každého roku je otec povinen zaslat matce výpis z tohoto účtu (výrok I.). Ve výroku II. byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že nedoplatek na výživném pro nezletilého za období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2023 ve výši 274 200 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky v rozsahu částky 182 800 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku a v rozsahu částky 91 400 Kč na účet nezletilého vedený na jeho jméno do jednoho roku od právní moci rozsudku (výrok II.). Ve výrocích IV. a V. byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že otec je povinen zaplatit na nákladech řízení částku 992,20 Kč (výrok III.). Ve výrocích III. a VI. byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok IV.). Současně městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.).
4. Městský soud doplnil dokazování ve věci, a to zejména ve vztahu k majetkovým poměrům otce, přičemž posuzoval celkovou majetkovou situaci otce komplexně. Ohledně příjmů otce vycházel nejen z jeho vykazovaného příjmu od zaměstnavatele, ale zohlednil i výši náhrad poskytovaných v souvislosti s pobytem v zahraničí. Rovněž přihlédl, i když nikoli významně, k příjmu současné manželky otce, se kterou otec po celé rozhodné období vedl společnou domácnost. Zohlednil další vyživovací povinnost otce k dceři narozené v X a nepominul ani to, že otec nabyl v roce 2019 dědictví po otci. Na základě výsledků provedeného dokazování městský soud dovodil, že životní úroveň otce mu umožňuje hradit stanovené výživné. Zdůraznil přitom, že bylo třeba přihlédnout k tomu, že otec je zatím pravidelně cca na tři měsíce v roce pracovně v zahraničí, a v tomto období nemá nezletilého v péči vůbec.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení namítá vady rozsudku obvodního soudu ve výrocích, které byly zrušeny rozsudkem městského soudu. K rozhodování o ústavnosti těchto výroků však Ústavní soud není příslušný (sub bod 7). Jde-li o výtky vůči rozsudku městského soudu, stěžovatel má za to, že městský soud opominul jeho zvýšené výdaje a s náhradami za zvýšené výdaje postupoval v rozporu se zákonem jako se mzdou, ačkoliv cestovní náhrady se za mzdu nepovažují. Podle jeho přesvědčení městský soud také nijak nevysvětlil, z jakého důvodu se odchýlil od judikaturní praxe o výši výživného. Tvrdí, že městský soud náležitě nezjistil, že by jeho (stěžovatelovu) životní úroveň zvyšovaly jeho zahraniční cesty, resp. náhrady poskytované v souvislosti s pobytem v zahraničí, a že se nikterak nevypořádal se skutečností, že stanovil výživné do budoucna, přičemž není dáno, že stěžovatel v budoucnu kamkoliv pojede. Obecné soudy se podle něj dále nezabývaly tím, že pečuje o nezletilého v poměru 40 : 60 a má stejné výdaje, jako matka. Opětovně zdůrazňuje, že má na rozdíl od matky další vyživovací povinnost k dceři narozené v X, která má s ohledem na předčasné narození vyšší náklady než nezletilý, a že byl dlouhodobě nemocen. Soudy podle něj rezignovaly na zjišťování poměrů matky. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se odůvodnění a nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí i stanovování výše výživného s ohledem na životní úroveň rodičů a dětí. Je toho mínění, že soudy preferují nezletilého před jeho nově narozenou dcerou a povinností výživy k manželce, která pobírá pouze rodičovský příspěvek.
6. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na rozdílnost rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu (má za to, že ve stejné věci má být rozhodováno stejně) a současně žádá o přednostní vyřízení věci s odkazem na §39 zákona o Ústavním soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Jsou-li ústavní stížností napadány výroky I., II., IV., V. a VII. rozsudku obvodního soudu, které napadeným rozsudkem změnil městský soud, tak k rozhodování o ústavnosti těchto výroků není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co bylo změněno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Ústavní soud připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, například bylo-li by napadené rozhodnutí založeno na naprosté libovůli či by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. Ústavní soud již dříve konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. V posuzované věci stěžovatel v ústavní stížnosti převážně opakuje námitky, které uplatnil již v odvolání proti rozsudku obvodního soudu a se kterými se městský soud řádně a dostatečně vypořádal. Navíc brojí zejména proti skutkovým a právním závěrům městského soudu, čímž klade Ústavní soud do role třetí instance, která mu nepřísluší. Z napadeného rozhodnutí městského soudu se podává, jaká skutková zjištění a skutkové závěry učinil a jak věc posoudil po právní stránce. Ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, kdy byly zjištěny majetkové a sociální poměry otce i matky. Městský soud vycházel z odůvodněných potřeb nezletilého a z příjmů obou rodičů.
11. Po posouzení věci městský soud ve shodě s obvodním soudem uzavřel, že ke změně poměrů došlo. Na rozdíl od obvodního soudu však změnu poměrů vztáhl až k roku 2020, kdy otec zůstal šest měsíců v zahraničí. Přisvědčil otci, že pracovní pobyt v trvání tří měsíců na jaře 2019 změnu nepředstavoval, neboť i v předcházejících letech v obdobném rozsahu pracovně opouštěl Českou republiku. V roce 2020 navíc došlo k významnějšímu navýšení příjmů otce v zaměstnání (při posledním rozhodování ve věci v lednu 2019 bylo vycházeno z průměrného měsíčního čistého příjmu ve výši 31 000 Kč, v roce 2020 jde již o částku 39 916 Kč). K další změně městský soud přistoupil od 1. 9. 2022, kdy nezletilý nastoupil do první třídy základní školy a kdy došlo k dalšímu navýšení příjmů otce ze zaměstnání na částku 48 000 Kč čistého měsíčně. Městský soud nepominul ani poukaz stěžovatele na jeho dlouhodobou pracovní neschopnost, když konstatoval, že vycházel ze skutečných příjmů otce ze zaměstnání, které již zohledňují i výši vyplácené nemocenské. K nemoci otce a vlivu této skutečnosti na výši jeho příjmů tak bylo rovněž přihlédnuto.
12. Městský soud rovněž jasně a srozumitelně vysvětlil, proč na rozdíl od obvodního soudu zohlednil také náhrady zvýšených životních nákladů poskytované otci při vycestování do zahraničí. Poukázal přitom na dosavadní judikaturu Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 2339/17), kdy nepochyboval o tom, že stěžovatel má v souvislosti s pobytem v zahraničí zvýšené výdaje, avšak po posouzení všech relevantních skutečností dospěl k závěru, že je namístě započítat již poskytnuté náhrady, a to v rozsahu 1/2, tj. 1 104 500 Kč. Správně přitom konstatoval, že náhrady mají dočasný charakter a že jsou vypláceny jen tehdy, cestuje-li otec do zahraničí. Přestal-li by vyjíždět pracovně do zahraničí, měla by tato skutečnost charakter podstatné změny poměrů opodstatňující změnu soudního rozhodnutí o výživném. V souvislosti s pracovními cestami otce do zahraniční městský soud rovněž přihlédl k tomu, že v době pracovních cest nemá otec nezletilého v péči vůbec, čímž je vzájemný poměr péče matky a otce významně modifikován.
13. Nikoliv významně městský soud přihlédl i k příjmu manželky otce, neboť po celé rozhodné období s ní vedl společnou domácnost, a nepominul také skutečnost, že narozením dcery v X otci vznikla další vyživovací povinnost. V rozporu s tvrzením stěžovatele o jeho majetkové situaci bylo provedeným dokazováním také zjištěno, že v roce 2019 nabyl dědictví po otci, přičemž kromě finančních prostředků, které vložil jako mimořádnou splátku hypotéky ve výši 1 400 000 Kč na rodinný dům zakoupený se současnou manželkou v červnu 2019 za částku 5 500 000 Kč, nabyl rovněž byt v obci Nový Hradec Králové, z jehož prodeje získal v lednu 2020 částku 1 700 000 Kč. Následně si zakoupil motocykl BMW s výbavou v částce převyšující 500 000 Kč, kolo za částku 92 826 Kč a rovněž významně investoval do nemovitosti.
14. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom jeho mínění, že se městský soud nezabýval příjmy matky. V této souvislosti městský soud poukázal na to, že při posledním rozhodování ve věci v lednu 2019 byla matka na rodičovské dovolené a pracovala jako koordinátor zahraničních klientů s čistým měsíčním příjmem do 10 000 Kč. Od 1. 1. 2021 je matka zaměstnaná jako pedagogický pracovník s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 20 467 Kč, dále pobírá odměnu jako člen statutárního orgánu družstva ve výši 2 000 - 3 000 Kč měsíčně. V průběhu roku 2019 a 2020 měla příjmy ze závislé činnosti ve výši 135 243 Kč a ve výši 87 000 Kč. Vlastní družstevní podíl v bytě o velikosti 4+1, který užívá, a dále byt o velikosti 2+1, ve kterém v současnosti bydlí rodinný přítel. Náklady na bydlení matky přibližně činily 15 000 Kč měsíčně v roce 2019, v současnosti činí cca 22 000 Kč měsíčně.
15. Po doplnění dokazování a následném zhodnocení životní úrovně a majetkových poměrů otce městský soud uzavřel, že jsou dány podmínky pro stanovení výživného ve vyšším rozsahu, než stanovil obvodní soud, což je plně v jeho kompetenci. Na základě shora uvedených skutečností nelze než souhlasit s názorem městského soudu, že je zjevné, že životní úroveň otce je více než slušná, umožňující mu hradit stanovené výživné, a že za situace, kdy jsou majetkové poměry otce zvyšovány jeho občasným rizikovějším pracovním zařazením v zahraničí, se jeví částečné použití stanoveného výživného na tvorbu úspor jako přiléhavé.
16. K otázce výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů - §913 a §915 občanského zákoníku [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)]. Zajištění oprávněných potřeb dítěte zůstává i po rozvodu základní povinností obou rodičů, k čemuž musí nadále vynaložit veškeré úsilí, a to i na úkor svých ryze vlastních zájmů. Není možné, aby rodič, který nemá dítě v osobní péči, žil vlastní život bez ohledu na rodičovské povinnosti. I proto zákon při stanovení výživného umožňuje přihlédnout nejen ke stávající majetkové situaci rodiče, ale i k jeho majetkové potencialitě. Smyslem je ochrana dítěte a zamezení situacím, kdy by veškerá zodpovědnost za dítě byla přenášena na toho rodiče, jemuž bylo svěřeno do péče. Stejně jako musí rodič plnit svou vyživovací povinnost, pečuje-li o dítě ve společné domácnosti, musí ji plnit i po rozvodu, byť jinou formou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2324/17 (N 76/89 SbNU 173)].
17. Městský soud dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem své rozhodnutí odůvodnil a Ústavní soud neshledal v jeho rozhodnutí žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Mezi skutkovými a právními závěry není dán extrémní rozpor a napadené rozhodnutí je celkově ústavně akceptovatelné, a to tím spíše, že se vztahuje k otázkám (výše výživného), do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen ingerovat pouze v extrémních případech, o což však v daném případě nejde.
18. Lze tak uzavřít, že napadené rozhodnutí městského soudu nelze považovat za svévolné či libovolné nebo jinak vybočující z mezí spravedlivého procesu. Nutno dodat, že ze skutečnosti, že se stěžovatel s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze v žádném případě interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (sub 7), a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
20. V takovém případě již nebylo třeba zvlášť rozhodovat o návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci, neboť právní osud ústavní stížnosti sdílí i návrh na přednostní projednání podle §39 zákona o Ústavním soudu; navíc Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v krátké době po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu