ECLI:CZ:US:2023:1.US.2809.23.1
sp. zn. I. ÚS 2809/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. K., t. č. ve věznici Kgosi Mampuru II Correctional Centre, 001 Kgosi Mampuru Street, Salvokop, Pretoria, Jihoafrická republika, zastoupeného JUDr. Ondrejem Štefánikem, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 1/2013 ze dne 25. 7. 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení jako řízení proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. trestního řádu. V rámci něj byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů specifikovaných v napadeném rozhodnutí, za které mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 let (rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 1/2013 ze dne 27. 11. 2015, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 74/2017 ze dne 28. 3. 2018).
2. Stěžovatel následně prostřednictvím svého právního zástupce podal návrh na zrušení odsuzujících rozsudků ve smyslu §306a odst. 2 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení má odsouzený právo podat návrh na zrušení odsuzujících rozsudků poté, co pominuly důvody, pro které se vedlo řízení proti uprchlému. V takovém případě se pak hlavní líčení provede znovu.
3. Stěžovatel k návrhu zaslal mj. vlastnoručně podepsané prohlášení o tom, že se necítí být osobou uprchlou, jelikož se nachází ve výkonu trestu ve věznici v Jihoafrické republice. Uvedl i další skutečnosti, ze kterých dovozuje, že není uprchlým. Městský soud však návrhu stěžovatele nevyhověl. Shledal, že nelze v blízké době očekávat jeho vydání do České republiky. Za rozhodující považoval (s odkazem na dřívější rozhodnutí ve věci stěžovatele), že stěžovatel v cizině dlouhodobě pobývá právě v úmyslu nepodrobit se jurisdikci České republiky.
4. Proti rozhodnutí městského soudu není přípustná stížnost podle trestního řádu. Stěžovatel proti němu tedy brojí přímo touto ústavní stížností. Namítá porušení čl. 1, čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel znovu obsáhle rekapituluje argumentaci, se kterou napadal již samotné odsuzující rozsudky. Uvádí, že důvody vedení řízení proti uprchlému "nejenom pominuly, ale (...) nikdy nebyly ani dány". Napadené rozhodnutí městského soudu je podle stěžovatele vybudováno na chybné premise "jednou uprchlý - navždy uprchlý". Stěžovatel uvádí, že českým orgánům je známa adresa věznice, kde se stěžovatel vyskytuje, a kde si také přebírá poštu. Poukazuje také na možnost vedení nového hlavního líčení formou videokonference a na to, že mu písemné vyhotovení odsuzujícího rozsudku bylo doručeno výhradně prostřednictvím jeho tehdejší právní zástupkyně. Aniž by Ústavní soud podrobněji rekapituloval veškeré dílčí námitky stěžovatele, lze s jistým zjednodušením shrnout, že podle stěžovatele přestal výkonem trestu odnětí svobody být osobou uprchlou.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. K tomu v projednávané věci nedošlo.
6. Ústavní soud na prvním místě nemůže odhlédnout od toho, že zákonnost a ústavnost samotného vedení řízení proti uprchlému byla již soudy přezkoumávána. Stěžovatel se již u Ústavního soudu domáhal zrušení odsuzujících rozsudků právě s argumentací týkající se podmínek vedení řízení proti uprchlému. Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 553/21 ze dne 18. 1. 2022 tuto stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Aproboval tak ústavnost vedení řízení proti stěžovateli jakožto uprchlému.
7. Z toho plyne, že prostor pro přezkum Ústavního soudu nyní v tomto řízení je značně omezen. Napadené rozhodnutí městského soudu totiž fakticky konstatovalo jen to, že důvody vedení řízení proti uprchlému nepominuly. Jinak řečeno, situace se fakticky nezměnila a stěžovatel je nadále považován za uprchlého. Přezkum Ústavního soudu se tedy omezuje pouze na to, zda městský soud ústavně konformním způsobem své závěry odůvodnil. Ústavní soud konstatuje, že tomu tak je.
8. Městský soud se ústavně souladným způsobem vypořádal s tím, zda u stěžovatele pominuly důvody vedení řízení proti uprchlému. Ústavní soud napadenému rozhodnutí nemá co vytknout. Městský soud se především v bodech 4 a 8 zabýval aktuálním faktickým stavem v otázce možného vydání stěžovatele do České republiky. Konstatoval, že v tomto ohledu se situace nijak neposunula od doby, kdy bylo vedeno samotné trestní řízení. Důvody ve smyslu §306a odst. 2 trestního řádu tedy nepominuly a stěžovatel je orgány činnými v trestním řízení stále považován za uprchlého.
9. Za rozhodné považuje Ústavní soud dále to, co již konstatoval mj. i Nejvyšší soud v související věci stěžovatele. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 8 Tdo 1464/2013 ze dne 15. 5. 2013 uvedl, že rozhodující podmínkou pro konání řízení proti uprchlému, který se zdržuje v cizině, je okolnost, že důvodem jeho pobytu v cizině je záměr vyhnout se trestnímu stíhání před soudem domovského státu. Tyto okolnosti trvají, a proto trvá i status stěžovatele jako uprchlého.
10. Ústavní soud samozřejmě nepopírá, že řízení proti uprchlému do jisté míry omezuje (byť legitimně) ústavní principy spravedlivého procesu, z čehož vyplývá, že při používání těchto ustanovení trestního řádu musí být šetřeno podstaty a smyslu omezovaných základních práv (čl. 4 odst. 4 Listiny, srov. také nález sp. zn. IV. ÚS 200/96).
11. Ústavní soud však konstatuje, že základních práv stěžovatele bylo v napadeném řízení nepochybně šetřeno. Ostatně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva v této souvislosti konstatuje porušení Úmluvy spíše ve výjimečných případech. Těmi mohou být například situace, kdy nepřítomnost obviněného pro něj měla závažné následky, pokud jde o možnost využití opravných prostředků či práva na právní pomoc (srov. rozsudky ESLP ve věci Lala v. The Netherlands, č. 14861/89, Krombach v. France, č. 29731/96, Geyseghem v. Belgium, č. 26103/95, Khalfaoui v. France, č. 34791/97, Poitrimol v. France, č. 14032/88).
12. V této souvislosti považuje Ústavní soud za důležité, že stěžovatel měl prostřednictvím svého právního zástupce možnost se po celou dobu trestního řízení k věci vyjadřovat, podávat opravné prostředky atp., čehož také hojně využíval. Nelze tedy hovořit o tom, že by vedením řízení proti uprchlému nebylo šetřeno podstaty jeho práva na účinnou obhajobu či práva na spravedlivý proces jako celku.
13. Navíc, v situaci, kdy obviněný uprchne v úmyslu vyhnout se trestnímu řízení, neplyne mu právo na nové projednání věci (kterého se stěžovatel v tomto řízení domáhal podle §306a odst. 2 trestního řádu) ani z čl. 6 Úmluvy. Skutečnost, že ustanovení §306a trestního řádu jde nad rámec požadavků Úmluvy, pak potvrdil i Ústavní soud (srov. nález sp. zn. I. ÚS 371/07 ze dne 24. 10. 2007, z judikatury ESLP k tomu rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Sejdovic proti Itálii ze dne 1. 3. 2006 č. 56581/00, §82; či ve věci Idalov proti Rusku ze dne 22. 5. 2012, č. 5826/03, §170 a 174).
14. Konečně nelze pominout ani skutečnost, že napadeným rozhodnutím městského soudu není stěžovatel provždy zbaven možnosti podat návrh podle §306a odst. 2 trestního řádu. O to více zdrženlivě tedy Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v této ústavní stížnosti. Pokud bude stěžovatel v budoucnu skutečně dostupný českým orgánům činným v trestním řízení, přestane být uprchlým a bude moci znovu argumentovat, že důvody vedení řízení proti uprchlému pominuly. Možnost podání návrhu podle §306a odst. 2 trestního řádu je však dána až od chvíle, kdy je osobě odsuzující rozsudek doručen do vlastních rukou s obligatorním poučením právě o možnosti podat návrh na jeho zrušení do osmi dnů od doručení (Šámal, P. §306a. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3469.).
15. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu