ECLI:CZ:US:2023:1.US.285.23.1
sp. zn. I. ÚS 285/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného JUDr. Kateřinou Žwakovou, advokátkou, sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. října 2022 č. j. 23 Co 242/2022-839 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. května 2022 č. j. 11 P 18/2020-778, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, nezletilého M. B. a H. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil prvního vedlejšího účastníka, nezletilého (dále jen "nezletilý") na dobu před a po rozvodu manželství rodičů do péče druhé vedlejší účastnice, matky nezletilého (dále jen "matka") a stěžovateli, otci nezletilého (dále též jen "otec") uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého od 1. 1. 2019 částku ve výši 8 000 Kč měsíčně, od 1. 1. 2020 částku ve výši 7 000 Kč měsíčně, od 1. 4. 2021 částku ve výši 4 000 Kč měsíčně, od 1. 11. 2021 částku ve výši 5 000 Kč měsíčně a tutéž částku i v období po právní moci výroku o rozvodu manželství. Současně vyčíslil nedoplatek výživného za období od 1. 9. 2019 do 31. 5. 2022 ve výši 53 000 Kč a umožnil otci tuto částku splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč spolu s běžným výživným počínaje měsícem červnem 2022. Běžné výživné spojil s předběžnou vykonatelností od doručení písemného vyhotovení rozsudku (výrok I.). Okresní soud nestanovil styk otce s nezletilým (výrok II.). Matce udělil napomenutí a nad výchovou nezletilého stanovil dohled (výrok III.). Výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. Jde-li o styk otce s nezletilým, okresní soud dospěl k závěru, že za současného stavu nelze stanovit styk otce s nezletilým, a to nikoli z důvodů na straně otce, neboť soud neshledal, že by otec měl být ze styku s nezletilým vyloučen, ale proto, že takový postup (stanovení styku a jeho vymáhání) by byl nerealizovatelný a poškodil by nezletilého. I asistovaný styk se podle odborníků v současné době jeví jako kontraindikace. Znalkyně PhDr. Langrová i dětská psycholožka centra NOMIA doporučily respektovat přání nezletilého, který se s otcem nechce stýkat. Soud nepovažoval za vhodné řešení ani umístění nezletilého do neutrálního prostředí.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu ve výroku I., v části péče po rozvodu manželství a běžného výživného, a dále ve výrocích II. a III. potvrzen (výrok I.). Výrokem II. byl rozsudek okresního soudu v další části napadeného výroku I., o dlužném výživném, změněn tak, že otec je povinen zaplatit dlužné výživné pro nezletilého za období od 1. 1. 2019 do 31. 10. 2022 ve výši 43 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč spolu s běžným výživným, počínaje měsícem listopadem 2022. Výroky III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Závěr okresního soudu, že styk otce s nezletilým nebude upravován, podle krajského soudu odpovídá skutkovým závěrům okresního soudu vycházejícím především ze znaleckého dokazování a z odborného vyjádření společnosti NOMIA. Tyto závěry okresní soud řádně vyhodnotil, vzal v úvahu, že podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je třeba přihlížet především k nejlepšímu zájmu dítěte, jako primárnímu hledisku při jakémkoliv rozhodování o poměrech nezletilého. Okresní soud vysvětlil, že respektuje názor nezletilého, že přihlíží k tomu, že tento názor je setrvalý, je pevný a není zřejmé, jakým způsobem by v současné situaci jej bylo možné změnit. Také vyložil, že otec na tomto názoru nezletilého nese v porovnání s vlivem matky zanedbatelnou roli, že u otce není žádný deficit rodičovských kompetencí a že to je naopak matka, která výrazným způsobem přispěla k formování názoru nezletilého. Krajský soud proto přisvědčil okresnímu soudu v závěru podpořeném stanoviskem znalkyně PhDr. Langrové a společnosti NOMIA, že je třeba ukončit trvající tlak na nezletilého na změnu jeho postoje na akceptaci otce, neboť s tímto trváním tlaku by mohlo dojít k prohloubení negativních postojů vůči otci a k prohloubení psychických obtíží nezletilého, které už tak jsou zatěžovány jeho stávající zdravotní indispozicí. Obdobně lze nahlížet na eventualitu umístění nezletilého v nestranném prostředí, neboť nezletilý by si takové opatření spojil se snahou otce a takový postup by byl kontraproduktivní.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v předmětném řízení se snažil domoci se svého práva jako otce na styk s nezletilým synem. Soud však nepřípustně jeho styk se synem úplně vyloučil. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1079/17 [(N 133/86 SbNU 261), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], a na usnesení ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1393/17 (U 14/85 SbNU 953), a namítá, že při posuzování styku nezletilého s otcem v předmětné věci nevzal v úvahu ústavně právní kritéria, která Ústavní soud ve své judikatuře vymezil pro řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, a analogicky i pro úpravu styku.
5. Stěžovatel poukazuje na to, že orgán sociálně-právní ochrany dětí ani soud nedokázaly matce zabránit v každodenním nepřetržitém ovlivňování syna proti němu jako otci. Soud ani orgán sociálně-právní ochrany dětí v průběhu řízení dostatečně neusilovaly o to, aby zásah do rodinného života byl minimalizován, tedy aby nezletilý nebyl odtržen od otce, ke kterému měl ještě v dubnu roku 2019 silnou citovou vazbu. Osobnost matky ani její výchovné schopnosti nebyly v řízení zjištěny, neboť matka se odmítla znaleckému zkoumání podrobit, soud tudíž neznal osobnost matky, neznal její výchovné schopnosti, ale na druhé straně přihlédl k závěru znalkyně, že matka vtahuje nezletilého do svých negativních postojů k otci, že není schopna upřednostnit zájmy nezletilého nad svými zájmy, že není schopna, ale ani ochotna umožnit nezletilému bezproblémový styk s otcem.
6. Podle názoru stěžovatele měl soud při určení styku zohlednit zdravotní stav nezletilého, který trpí těžkou poruchou komunikace, syndromem ADHD a expresivní poruchou řeči - vývojovou dysfázií, neuznává autority. Soud upřednostnil přání nezletilého nad ostatními kritérii, převzal jeho přání, aniž by pečlivě a komplexně posoudil jeho zájmy.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že v řízení bylo prokázáno, že nezletilý při návštěvě odborníka projevil své přání být s oběma rodiči. Znalkyně, která zjišťovala přání nezletilého, však ve svém znaleckém posudku dospěla k závěru, že přání nezletilého je výsledkem dlouhodobé manipulace ze strany matky i babičky a současně je ovlivněné zdravotním stavem nezletilého. Znalecký posudek měl být primárně založen na zásadě ústnosti, k čemuž nedošlo a znalci ve věci slyšeni nebyli, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
8. Stěžovatel namítá, že soud jej jako otce eliminoval ze života nezletilého a zůstala mu tak pouze vyživovací povinnost k nezletilému. Stěžovatel poukazuje na závěry Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") vyslovené v rozhodnutí ve věci Kříž proti České republice (stížnost č. 26634/03), kterou považuje za obdobnou jeho situaci. ESLP v tomto svém rozhodnutí vyslovil, že soudy jsou povinny přijímat vhodná přípravná opatření s cílem vytvořit podmínky potřebné pro výkon práva otce na styk.
9. Stěžovatel poukazuje na to, že v řízení nebyla prokázána žádná podstatná negativní zkušenost nezletilého s otcem. Od července 2019 byl nezletilý pouze v péči matky a k samostatnému osobnímu kontaktu otce s nezletilým bez přítomnosti třetí osoby nikdy nedošlo. Státní orgány nepřijaly vhodná a účinná přípravná opatření nezbytná k uskutečnění styku mezi otcem a jeho synem. Nevykonáním práva otce na styk s jeho synem představuje porušení čl. 8 Úmluvy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
14. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem se Ústavní soud soustředí zejména na posouzení otázek, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257)].
15. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; č. 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13, nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].
16. Při hledání nejlepšího zájmu nezletilého musí soudy vzít v úvahu i jeho přání, avšak nemohou vycházet izolovaně pouze z jejich názoru, ale musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti.
17. Obecně platí, že rozhodují-li obecné soudy o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte", přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, přičemž konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány [srov. nález ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 153/16 (N 137/82 SbNU 207)].
18. V předmětné věci obecné soudy posuzovaly problematiku styku nezletilého s otcem s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilého. Při hledání nejlepšího zájmu nezletilého vzaly soudy v úvahu především názor nezletilého, resp. jeho přání nestýkat se se svým otcem. Krajský soud, stejně jako okresní soud, vyhodnotily nezletilým vyslovené přání nestýkat se se svým otcem jako výsledek dlouhodobé citové manipulace matkou. Jakkoli si oba soudy byly vědomy práva otce jako nepečujícího rodiče stýkat se s nezletilým, dospěly k závěru, že v daném případě tento zájem otce je převyšován zájmem nezletilého (jakožto primárního hlediska při rozhodování o poměrech nezletilého). Proto je třeba respektovat přání nezletilého a dbát především na to, aby rozhodnutí soudu nepoškodilo jeho psychosociální vývoj. S ohledem na uvedené soudy rozhodly, že styk nezletilého s otcem nebudou upravovat, a to nikoli z důvodů na straně otce, který nenese vinu na nastalé situaci, ale proto, že takový postup by byl nerealizovatelný vzhledem k postojům nezletilého.
19. Ústavní soud dodává, že nezletilý je již ve věku (v době rozhodování krajského soudu mu bylo 14,5 roku), kdy může mít objektivní a vyzrálý náhled na věc. V daném případě je však názor nezletilého ovlivněn působením matky - jak bylo soudy v řízení zjištěno, jeho názor je však v této otázce stabilní a pevný, proto je třeba jej vzít v úvahu jako významné kritérium při rozhodování a respektovat právo nezletilého rozhodnout se, zda se chce stýkat se svým otcem. Podle čl. 32 odst. 4 Listiny je péče o děti a jejich výchova právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči, avšak práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.
20. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy svá rozhodnutí založily nejen na vyjádření nezletilého a na jeho přání, ale také na odborných závěrech, a to na stanovisku znalkyně PhDr. Langrové a dále na vyjádření společnosti NOMIA (zprávy dětské psycholožky), přičemž z nich plynoucí skutečnosti zhodnotily prizmatem nejlepšího zájmu nezletilého podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Obecné soudy své závěry řádně odůvodnily, a to včetně významu přání nezletilého při rozhodování o jeho styku s otcem (namítané porušení čl. 32 odst. 4 Listiny). Obecnými soudy provedené hodnocení postojů nezletilého je podle Ústavního soudu dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodněno. Do takto řádně provedeného hodnocení Ústavnímu soudu nepříslušní zasahovat.
21. Ústavní soud považuje za významný materiální rozměr, že předmětná rozhodnutí mají zásadní dopady na osud nezletilého a jeho rodičů, a to často na řadu let či s důsledky na celý život (srov. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21). Jakkoli Ústavní soud v předmětné věci chápe situaci otce, který nenese odpovědnost za nastalou situaci (jeho výchovné schopnosti nejsou sníženy), z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy měly při svém rozhodování na zřeteli především zájem nezletilého, prezentovaný nejen jeho přáním, ale i zdravotním a psychickým stavem. Soudy proto dospěly shodně k závěru, že trváním tlaku na nezletilého by mohlo dojít k prohloubení jeho negativních postojů vůči otci a k prohloubení psychických obtíží nezletilého, které už tak jsou zatěžovány jeho stávající zdravotní indispozicí.
22. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1079/17 a na usnesení ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1393/17 neshledal Ústavní soud s ohledem na specifické okolnosti nyní posuzované věci případnými, když v obou odkazovaných věcech byla rozhodnutí Ústavního soudu vydána za odlišných skutkových okolností, než jaké jsou v nyní posuzované věci. Ústavní soud připomíná, že v tak individuálních věcech jako jsou rodinně právní vztahy lze stěží hovořit o precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu.
23. Rovněž jde-li o stěžovatelem odkazované rozhodnutí ESLP ve věci Kříž proti České republice (stížnost č. 26634/03), je třeba poukázat na to, že v této věci byly předmětem posouzení námitky stěžovatele ohledně nečinnosti českých soudů (jejich neschopnosti přijímat rychlá a přiměřená opatření), která způsobila zásah do rodinného života stěžovatele a do života dítěte.
24. Pro úplnost Ústavní soud k námitce stěžovatele ohledně výslechu znalce poukazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu, ve kterém soud námitku otce, že nebyli vyslechnuti znalci MUDr. Kolomazník a PhDr. Langrová, neshledal případnou, neboť jak otec, tak i matka, při jednání soudu dne 9. 12. 2021 výslovně nežádali výslechy uvedených znalců a soud tak důvodně vycházel jen z jejich písemně podaných závěrů.
25. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že napadenými rozhodnutími nebyl obecnými soudy styk nezletilého s otcem zakázán, ale z výše uvedených důvodů nebyl stanoven, aby na nezletilého nadále nebyl vyvíjen nepřiměřený tlak. Ústavní soud v této souvislosti důrazně apeluje na rodiče, zejména na matku, aby upřednostnili zájmy svého syna před svými vlastními zájmy a vyvinuli veškeré úsilí k tomu, aby svému dítěti zajistili co nejlepší výchovné podmínky v zájmu zachování jeho zdravého vývoje. Do budoucna je nezbytné, aby obě strany vyvinuly úsilí ke zlepšení vzájemných vztahů otce a syna. Ústavní soud proto apeluje na oba rodiče, aby se - třeba i za pomoci odborníků - snažili nastalou situaci řešit. Žádný soud totiž nemůže jejich rodinnou situaci upravit ideálním způsobem ani napravit již narušené rodinné vztahy. Svým rozhodnutím, vedeným přednostním zájmem dítěte, se soud pouze může snažit do budoucna vyloučit další důsledky konfliktního vztahů rodičů a jejich negativní dopady na nezletilého. Je totiž především věcí rodičů, aby upřednostnili zájmy svých dětí před osobními antipatiemi, děti netraumatizovali svými osobními konfliktními postoji a vytvořili jim nestresující prostředí, umožňující zdravý vztah k oběma rodičům.
26. Podle názoru Ústavního soudu se v předmětné věci stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilého syna. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu v jeho závěru, že styk nezletilého s otcem nebude stanoven, potvrdil. Stěžovatel se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soudy přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilého. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti obecné soudy v napadených rozhodnutích dostály.
27. V posuzované věci byla napadená rozhodnutí obecných soudů odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy hodnotily především nejlepší zájem nezletilého způsobem, jemuž není co vytknout. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele či nezletilého. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
28. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu